Papír

Celé tři roky usiloval o sepsání geniálního literárního díla. Měl za to, že pouze on je takového úkolu hoden. Psal o jednoduchosti a kráse lidského bytí. Všech těch tisíc devadesát pět dnů a nocí strávil za psacím stolem s neostrouhanou tužkou a potrhaným papírem v ruce. Rád se vkrádal do myslí starých klasiků. Nepřipouštěl si k sobě žádnou moderní výpomoc, chtěl mít vše obdobně složité a komplikované, ačkoli psal o jednoduchosti. Postupem času se však odhodlal ke změně. Mínil přehodnotit svůj jednostranný přístup nejen k dokonalosti, ale především k vlastním schopnostem.

„Existuje jediný způsob jakým bych mohl dosáhnout geniality. Jestliže vůbec existuje, je stejně zmatená jako naše představy o ní,“ posunul sklenici s vodou na protější stranu stolu, „Napijte se, napijte se trochu. V té vodě je pravda,“ pokynul neznámé, pravděpodobně neviditelné osobě, „Opravdu, nelžu Vám, v této vodě je pravda ve své odhalené a průzračně čisté podobě, tak jak ji neuslyšíte od žádné žijící bytosti,“ otřel si čelo kapesníkem, vstal a popošel k otevřenému oknu, kterým dovnitř profukoval svěží letní vánek, „Ale to není důležité, zda věříte, či nikoliv. Důležité je, zda věřím já Vám.

Čistě na Vás závisí můj osud,“ začal si rozepínat křiklavě modrou košili a následně si pohladil bradavky dodávající jeho vypracované hrudi jiskru, „Pohleďte na mé tělo, v něm se ukrývá celé to tajemství. Ne, nebojte se, tak jsem to nemyslel!“ zasmál se a přešel k rozepínání knoflíků u riflových kalhot, „Ale, ale, nemusíte se vykrucovat, viděl jsem Vám to na očích. Začínal jste se bát nejhoršího,“ celou místností prostoupil jeho výrazný řehot, který neustal ani po otráveném obličejovém gestu neviditelného hosta, „Ale nyní vážně, mluvím o proměně, kterou lze bez ostychu nazvat zásadní a to nejen pro život mě jako jedince, ale především pro…,“ zarazil se a při slovech, která následovala hrdě vztyčil hlavu a vypnul odhalenou hruď, „život generací dnešních i těch následujících.“

Venku se začínalo pomalu stmívat a neznámý host se již značně nudil.

„Vy budete tím kdo mé poselství sepíše a kdo jej roznese do světa,“ pokyvoval hlavou, jako by snad neznámý vznášel nějaké nepřístojné námitky, „Ne! Ne! Jste vhodný! Není mezi námi nikdo vhodnější, než právě Vy. A nesmíte o tom za žádných podmínek pochybovat! Nesmíte! Vše závisí na naprostém přesvědčení,“ naposledy se zhluboka nadechnul, načež si sundal slipy. Přistoupil ke dřezu a pomocí půllitrové sklenice na sebe lil vodu. Celý mokrý si sedl zpět ke stolu. Opřel se a několikrát se na židli zhoupnul. Měl husí kůži a třásl se.

„Za pár desítek vteřin bude vše už jen na Vás. Věřím Vám. Musel bych být blázen, kdybych nevěřil.

Nyní se změním, vzdám se těla a existence pro vzpomínku. Pozorně mě sledujte a nic nepodnikejte, dokud nebude proměna zcela dokonána.“

Jeho kosti popraskaly a maso se rozteklo. Vlasy a chlupy se nejprve vstřebaly do pokožky a následně úplně zmizely spolu s ní. Nekřičel, ani se nezmítal v bolestech, když se z něho stával papír. Neviditelný host byl trpělivý a vyčkával na ideální chvíli. Jakmile se na papíře vytvořily linky, přisunul si ho k sobě, vytáhnul ze saka pero a neviditelným písmem začal psát. Když skončil, schoval dílo do aktovky a odešel. Vše zůstalo při starém. Zbyl zase jenom stůl a židle, okno, vzduch a sklenice s vodou, nic.