Dešťová kapka

Jako ten mnich, co po morové ráně nebo válce se Švédem či Prajzlem měl za to, že všudypřítomnost smrti stojí za neustálé připomínání. A tak si řekl, že všechno je marnost, zubatá stojí jistě někde za rohem, není jen jisto, za kterým. Stavět boží muka, křížové cesty, smírčí kameny, to se míjí účinkem, na lidi je potřeba jít s karabáčem, bez strachu není pokory a tak zapřáhl osla do velké rozvrzané káry a vyjel za hradby. Ve vzduchu byl snad ještě cítit střelný prach a když člověk přivřel oči, mohl vidět na obzoru plameny, ať už se pálily haldy bezvládných těl nebo hořela vesnice, ať to bylo včera či před rokem, místo si křivdu stále pamatovalo a připomínalo ji lidem, kteří zapomínají a nebo si to alespoň přejí.

Rozrytá hlína neznamenala pole, ale hrob, byť tak velký, že bylo snadno se plést, ale orat jej se nikomu nechtělo, koní bylo málo a ladem ležela i řádná pole, kde z brázdy nečouhaly zčernalé pařáty a rádlo nepůlilo rozšklebené lebky, jezukriste, to je jako chodit po stropě pekla.

Ani oslu se tu nelíbilo, vrtěl se, bláto se na něj lepilo a od huby stoupala pára jak zahýkal, když mnich vykopl krumpáčem první lebku a zahleděl se do očních důlků zaplněných hlínou, popel k popelu.

Je to divné pole a divný hospodář, sklízí plody, přebírá je a ty pěkné ukládá na káru jako trhovec, kolikpak bude asi za kus? Z hlíny vyrýpává kosti a kůstky, snad si s nimi i povídá, snad něco šeptá, ale možná je to jen vítr, co přináší těžké mraky, dává se do deště, osel frká a pán si rovná záda, lebky jsou na voze hezky seřazeny, znovu jsou na světě, na chvíli se na ně zapomnělo, ale jsou tu zase, déšť je studený, ale hlínu a saze nakonec smyje, hřích asi ne, ten je hlouběji než v kostech, mnich chytá osla za ohlávku, jedeme domů, než nás tahle potopa spláchne, archu jsme naložili, těžká je, dobře jsme nakoupili a teď zpátky, než nás bahno vsaje a přidáme se ke všem těm dole.

Pro dnešek snad již bylo práce dost, smrákalo se a svíčka čadila, voda se dávno prokousala starou střechou a na podlaze rostla špinavá louže. Byl čas spát.

Jenže mrtví se dívali vyčítavě, mnich je vyrušil, vytrhl ze sna, jako pannu před svatební nocí a teď si stele provlhlé lůžko a vyklepává štěnice, jako by nevěděl co si počít s hosty, jako by nebyli vítanou návštěvou, ale proč ne? Jíst nám dávat nemusíš, ani o místo na nocleh se nemusíš starat, my už spát nepotřebujeme. A dohlédneme na to, abys taky nespal. Otevři oči, mluv s námi.  Jsi unavený? Nachladil ses? Ten kašel nezní dobře. No tak…

Mnich úzkostlivě pozoroval mihotavý plamen svíčky, průvan si s ním pohrával, vítr hvízdal, snad pod dveřmi, ale spíše v mezerách mezi zuby mrtvých hlav, čekají, až konečně vstane a dá se do díla. Pokoj mu připadal tísnivý a cizí, lépe by bylo ležet venku schoulený někde pod keřem, lépe by bylo…v tichu? Měkká hlína všude kolem, jako jemný samet, jako voda, ale ne ta ostře mrazivá, co mu kape na polštář, ale klidná, osvěžující a tak hluboká, až se hlava točí.