CIVILIZACE - MÍSTO ZROZENÍ (NAŠICH DĚTÍ)

DNES část DEVATENÁCTÁ - KONEC -

Jan Rosa

 

ze sbírky:

 

JEDNA GENERACE

aneb

NÁŠ ŽIVOT - JAKO EXPRES

- VE 21. STOLETÍ - NA PLANETĚ ZEMI

© M.H.L39 – 2001

 

No. 24

 

CIVILIZACE - MÍSTO ZROZENÍ (NAŠICH DĚTÍ)

 

Je dvacáté první století

na planetě Zemi,

a ty chceš žít, milovat,

pracovat, myslet, spát…

Stále víc chceš vědět,

užít si,

uvidět a znát,

na nic už se nechceš ptát

na planetě

v civilizaci lidí.

 

Vždyť ještě žijeme!

 

V civilizaci života i smrti,

v civilizaci hrozby i naděje,

žijeme – to bude tím,

v civilizaci obav i víry,

v civilizaci štěstí i nadějí,

v civilizaci na cestě 21. stoletím.

 

Každý zažijeme ještě hodně

hořkých i šťastných chvil,

i člověk, který se

na začátku této básně narodil,

téměř již

nalezl života cíl.

 

V této chvíli právě,

narodil se mu nový expres,

kapky rosy v trávě.

 

Jednou možná z něho bude

právník, lékař, filozof,

 

Mácha, Pavlov nebo Gaus,

vždyť i my často přejeme si,

aby kousek z nich byl také v nás.

 

Ústa člověka vydala první tón,

lidé o něm řekli:

“To bude baryton.”

 

NARODIL SE ČLOVĚK.

 

A oči děti znovu,

dnes nás se ptají:

“Maminko, co je to?

Tatínku, proč je to?

Tak velké se nám ty věci zdají.”

 

Jednou jistě zmizí naše postavy,

zůstanou děti – víra, pohyb a hudba,

nebezpečí, touha i láska…

sluneční soustavy.

 

To je vážka,

to z obilí je snop,

to z vlasů pletu ti cop,

to je oheň a jeho dým,

to je básník a jeho rým,

to je větroň, co nad obzorem létá…

 

 

Díky dětem

 

ještě není konec… - léta.

 

---