Sedmikráska

Brrrrrrr, dej, ale neroušek si před tím veme nějaké posilující léky.*

Neroušek zatím nic nepovedeného neviděl, tak ať básnířka konečně vytáhne něco hróóózně nepovedeného.........neroušek se zasměje!********

Autor je momentálně zmatenej, popletenej a dezorientovanej. Sám sebe popírá. Dílo je přece zveřejněno, ne? Tudíž autorka, mladá básnířka si přece neřekla: zveřejním blbé dílo! Moudře dí neroušek.*

Ne a ne a ne. Neroušek řekl dobrá, ba výborná a basta.*

Sakra, se to roztáhlo!!!!!!!!!!

***************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************************KRÁSA.*

To je tak, když někdo ví, a zapomíná, že jiný neví. Tedy, když začínáš koťátkem (TO koťátko), musíš se držet středního rodu až do první zmínky o kočičce. Tedy žádné ji/ jí. Taky Ti chybí čárky, na něco tak krátkého je to skoro úctyhodný výkon. - Zpočátku nikdo nevěděl co ji trápí. >> Zpočátku nikdo nevěděl, co ji trápí. - … první místo kam jsem se vydala ji hledat… >> první místo, kam jsem se vydala ji hledat… - Už chápu proč byla smutná… >> Už chápu, proč byla smutná… Dále mi celkem vadí, že tak často střídáš pojmenování kočky. Nejdřív kotě, pak kočička a nakonec číča. Je to krátký útvar, drž se raději jednoho slova. Jinak, nejsem žádný pěstitel, ale nedokážu si představit, že by se v nějakém květinářství prodávala semínka sedmikrásky. Sedmikráska roste všude; chceš ji, vezmeš motyčku a máš ji. Jednoduché. - Čas plynul a sedmikráska nám společně s kočičkou rostly jako z vody. Číča z ní měla strašnou radot. Nehledě na překlep, tyhle dvě věty jsou špatně poskládané. Když už používáš u přísudku množného čísla, je jasné, že mluvíš o obou (sedmikrásce, kočce) a tedy pokračování v druhé větě není logické (ačkoliv se to dá domyslet, tohle bys neměla nechat na čtenáři). Připadá mi nepravděpodobné, že by kočka tak dlouho neměla jméno. Jméno je totiž to první, co ze zvířete dělá to nezaměnitelné tvoje zvíře. Tvého mazlíčka… Stejně tak kočka bude jen těžko přejíždět tlapou po stonku, ale budiž. Nevím, jestli jsem správně pochopila smysl Arény, ale chápu to jako prostor pro kritiku. Proto se na mě nezlob, když řeknu, že mi to připadá příliš kýčovité, používáš klišé (čas plynul jako z vody) a zabíhá to až k přehnané sentimentalitě. Příběh jen klouže po povrchu, nedokážeš čtenáře nějakým detailem vtáhnout do děje, nedokážeš mu vnutit emoce, které proto jen popisuješ. Celkový dojem je tedy prázdný. Příště si zkus víc pohrát s detaily. Nemusí to být nutně detailní povídka, jde o to drobnosti (klidně jen pár úplně náhodných) vyzvednout ze zbytku a dodat jim lesk – a hlavně vtáhnout tak čtenáře. Aby bylo jasné, nechci po Tobě popis. To ne. Jen vyzvednout něco, čeho by si nikdo jiný kromě Tebe nevšiml. Pak to bude autentičtější, bude to umění. A my se budeme mít čeho chytit. Hodně inspirace přeji.