Rytir - kapitola prvni

trosku jsem to poupravil....jak mi kamaradi radili

Hučení potoka, jarní zpěv ptactva a hřejivé paprsky slunce začaly pomalu oznamovat konec zimních dnů. Lesní zvěř, mžourajíc ze zimního spánku se opatrně protahovala jarním dnem a poohlížela se po čerstvé zeleni. Ze stromů stékal poslední sníh a mezi kapkami vody začaly kvést jarní pupeny, obalujíc smutné zimní větvičky. Ve vzduchu se vznášeli draví ptáci a jejich bystré oči se pokoušely najít budoucí oběť jejich útoku.

Nedaleko malé vesničky na jihu Rusdralu jménem Kalemov si na louce hrálo několik dětí. Jejich smích zněl široko daleko a dodával tak jarním dnům tu správnou náladu.

            Děti tvořili kruh, uprostřed něhož si dva chlapci měřili svoje síly s klacky v rukách.

Ten první byl o kus větší než druhý, ruce měl jak lopaty a vypasený byl jak dobře dorostlé sele. Naproti tomu druhý chlapec byl pravý opak. Nevynikal tolik výškou, ovšem naproti prvnímu byl obratnější a rychlejší.

„Do toho Ferine! Ukaž tomu nafoukanci, zač je toho loket!“ zakřičel malý obtloustlý kluk.

„Jo, dej mu na čumák Ferine!“ přidala se asi desetiletá holčička.

„Nemáš šanci Darne!“ vysmívali se ostatní tlustšímu ze dvou zápasících.

„Buďte zticha!“ zařval Darn. „Teď zaplatíš za to, cos o mě řekl.“ pronesl a vrhl zlostný pohled na Ferina.“

„Co kdybys místo blbých keců radši ukázal, co v tobě je srágoro.“ vysmíval se mu Ferin a Darn sklidil posměch od ostatních dětí. Oba hoši obcházeli po vnitřní straně kruhu a čekali, až ten druhý udělá první krok. Darn to nevydržel a s řevem se vrhnul na Ferina. Ten se mu prosmýkl pod rukama a udeřil ho do pozadí. Dav diváků se prohýbal smíchy a Darn se držel za zadek.

„Víc toho neumíš?“ neodpustil si poznámku Ferin.

Tentokrát Darn neudělal stejnou chybu. Pomalu se k Ferinovi přiblížil a zaútočil.  Máchal po něm klackem, ale Ferin všechny rány obratně kryl.  Poslední úder vedl Darn moc vysoko, čehož Ferin využil a přešel do protiútoku. Útočil schválně tak, aby tlouštík všechny jeho rány vykryl, ale aby na to spotřeboval spousty síly a vyčerpal se. Darn pomalu ustupoval dozadu a s velkou námahou odvracel ferinovy rány.

Pot z něho tekl a nemohl popadnout dech. Nebyl zvyklý na takovou fyzickou námahu. Vždycky stačilo, když dal někomu jednu ránu, aby měl, co chtěl.

Ferin dospěl k názoru, že už Darn dostal, co si zasloužil a sekl ho přes prsty. Ten se zavytím upustil klacek a s brekem se schoulil v trávě.

Vítěz souboje přistoupil k prohranému, dřepl si vedle něj a řekl: „Doufám, že ti to jako ponaučení stačí a nebudeš už obtěžovat ostatní děti.“

Ferin se napřímil a na všechny děti kolem se zářivě usmál. Ty se na něj vrhly a děkovaly mu. Ten se vymanil z jejich sevření a pod záminkou, že se musí vrátit domů, aby pomohl rodičům, se vytratil z louky.

 Loudavým krokem mířil k domku, kde bydlel. Stál trošku mimo vesnici, takže nebyl vystavený každodennímu ruchu jako ostatní domy. Jeho otec byl tesař a zpracovával pro ostatní vesničany dřevo. Podle toho také bylo přizpůsobeno obydlí, ve kterém žili. Jeho matka se starala o domácnost a o dobytek. On pomáhal, kde bylo třeba.

Krokem došel k chalupě ke stáji, kde měli dva koně. Prvního, hnědáka používal otec, když jel do nějaké sousední vesnice nakoupit potřebné věci, které nebyly zde k dostání. Druhý kůň patřil jemu. Dostal ho ke svým patnáctým narozeninám jako dárek. Měl ho rád a pečoval o něj. Každý den s ním jezdil na projížďky po okolí. Dal mu jméno Ilrit.

Vykartáčoval ho a při tom mu povídal o svém dnešním vítězství. Svěřoval se mu o všem, co zažil. V Ilritových krásných hnědých očích viděl pochopení. Byl pro něj jediný přítel.

Po údržbě svého koně šel k potoku, jež tekl vedle jejich domu, nabral vodu do dlaní a opláchl si obličej. Ačkoliv měl v souboji navrch, docela ho vyčerpal. Rozhodl se jít si trošku zdřímnout. Sotva zalehl do postele, spal.

Nevěděl kde je, ani jak se sem dostal, ale byl tady. Všude kolem něj se povalovaly cáry mlhy a nebylo vidět na krok. Pohlédl na svoje tělo a zděsil se. Neměl tělo. Byl ničím a zároveň vším. Pokusil se pohnout a s údivem zjistil, že to jde velice snadno, i když neměl končetiny. Pohyboval se tak rychle, jak chtěl, ačkoliv nechápal, jak je něco takového možné. Vydal se napříč mlhou a čekal, až se rozplyne. Po chvíli se přece jen začala kolem něj objevovat krajina. Když konečně rozeznával, co se kolem něj nachází, zalekl se. Přímo před ním se tyčila obrovská černá věž. Cítil z ní obrovskou moc, ačkoliv nevěděl proč. Celý tento výjev mu nedával sebemenší smysl, ale rozhodl se, že vyčká, jestli se něco nestane. Po asi chvíli zahlédl v lese pohyb.

Z temnoty přicházela postava celá v černém. Kápě ji spadala přes hlavu, takže nebylo poznat, jestli je to muž či žena. Ferin se příšerně lekl, protože za kráčející postavou se vznášelo nějaké tělo a následovalo ji. Postava došla k věži a šeptem něco řekla. V tu chvíli se začaly po jinak zcela holé černé stěně šířit jakési červené tenké proužky. Po chvilce bylo rozeznat, že dohromady to dává dveře vedoucí do věže. Ferin užasle sledoval, jak se dveře otevřely a postava se vznášejícím se tělem vstoupila dovnitř. Jakmile se ocitli uvnitř, dveře se zavřely a stejným způsobem jak se objevily tak i zmizely. V tom ho něco napadlo. Pokud není v opravdovém světě, mohl by se pokusit projít dveřmi, i když jsou zamčené. Přešel k místu, kde byly předtím umístěny dveře, natáhl ruku a zkusil se dotknout stěny. Jeho ruka prošla skrz! Zavřel oči a udělal pár kroků dopředu. Když je znovu otevřel, stál uprostřed věže. Vedly zde dvě cesty. Kroky rozléhající se celou věží zněly z té cesty, co vedla nahoru. Vydal se co nejrychleji po schodech za zvukem, aby dostihl kráčející postavu. Pohyboval se tak rychle, že málem narazil do vznášejícího se těla. Hned na to si vynadal do bláznů. Když nenarazil do stěny, tak jak by mohl narazit do těla.

Pokračoval dál.  Věž byla vysoká, takže se cesta táhla. Zdálo se, že postava nemá na spěch. Konečně po dlouhé době spatřil Ferin dveře. Postava mávla rukou a dveře se otevřely. Stejně jako v minulém případě se hnedka zase zavřely, jakmile byli oba vevnitř. Ferin byl ale tentokrát připraven a prošel dveřmi, jako by tam nebyly. Přesto však nepolevil na ostražitosti. Místnost byla čtvercového půdorysu o průměrné velikosti. Materiál, ze kterého byly stěny, i celá věž nepoznával. Po levé i pravé straně byly od země ke stropu police plné knih. Naproti dveřím byl velký stůl, na kterém leželo množství starobylých svitků. Před stolem byl na podlaze namalován kruh s různými čarami, které nedávaly Ferinovi sebemenší smysl. Bezvládné tělo leželo uprostřed kruhu a prázdnými očními důlky se koukalo na Ferina. V jednu chvíli se chlapci zdálo, že se kouká přímo na něj. Teprve teď dostal možnost prohlédnout si, jak ten pravděpodobně mrtvý muž vypadá. Rozhodně byl mohutný. Měřil přes dva metry určitě a váha přesahovala metrák. Nebyl na něm však ani jeden gram tuku pouze svaly. Ve tváři měl vyděšený výraz. Na sobě měl kožený oděv stáhnutý opaskem.

Temná postava vstala zpoza stolu a přešla mezi stůl a kruh. Upažila ruce a začala promlouvat nějaká slova. Z neznámého důvodu Ferin neslyšel ani hlásku z toho co postava řekla, takže ani tentokrát nemohl určit pohlaví.

Ačkoliv nic neslyšel, mohl poznat, že postava svůj projev stupňuje. V jednu dobu musela už téměř křičet. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že je na vrcholu svých sil, udeřil do věže blesk. Stěny začaly světélkovat, jak byly nabité energií.

Pak se to stalo! Nad obrazcem na podlaze se začala objevovat zelený, mlžný útvar bez tvaru. S přibývajícím časem dostával obrys určitou podobu. Bylo to nejstrašnější stvoření, jaké v životě spatřil. Zelené, svalnaté, obrovská tlama a rohy na hlavě. Monstrum se chvíli pouze rozhlíželo. Pak spatřilo pod sebou mrtvé tělo. S řevem, který ovšem Ferin slyšel až příliš dobře, se vřítil do těla a zmizel v něm. Pak nastal klid. Chvíli se nic nedělo. Potom z ničeho nic se oči muže zbarvily do černa a vytryskl s nich proud energie. Muž se napřímil a vzhlédl k postavě v kápi. Přešel k ní a poklekl. Na to postava zaklonila hlavu a začala se příšerně smát! V tom Ferina opět obklopila mlha.

 

 

*****

 

 

Ferin se probudil z hrozivého snu celý mokrý.  V uších mu ještě zněl ten strašlivý smích. Těžce oddechoval a snažil se uklidnit.

Už zase ten hrozný sen! Proč se mi zdá pořád dokola?

Nejistě se rozhlédl kolem sebe, aby zahnal strašlivou noční můru. Byl ve svém pokoji, kde byla tma, jen stříbřité světlo měsíce prosvítalo oknem dovnitř. Oblékl se a vyšel ven před chalupu. Musela být už velmi pozdní noc, protože po celé vesnici bylo ticho a nesvítilo žádné světlo. Pořádně se nadechl, aby nasál čerstvý vzduch. Chvíli jen tak postával, než se rozhodl jít znovu spát. Otočil se, aby se vydal na cestu zpět, když v tom ztuhnul. Padl na něj obrovský stín. Nad ním se skláněl netvor, jako z těch nejhorších nočních můr. Nestvůra stála na dvou nohách, srst měla prořídlou a na pár místech byly otevřené rány, ze kterých tekla krev. Dlouhé končetiny zakončovaly obrovské ostré drápy. Z hlavy na něj koukaly dvě zlostné černé oči a z tlamy mu čněly velké špičaté zuby.

Dnes to nebere konce!

 Na pár vteřin si hleděli vzájemně do očí. Ferin začal pomalu ustupovat směrem ke statku. Než si mohl uvědomit co se děje, nestvůra se na něj vrhla, povalila ho k zemi a zakousla mu svoje obrovské tesáky do krku. Chlapec zařval bolestí a do očí mu vhrkly slzy. Zvíře odtrhlo zakrvavené zuby od krku, zvedlo tlamu k obloze a vydalo mocné zavytí. Vtom do nestvůry něco vrazilo z boku a povalilo ji na zem. Ferin s námahou zvedl hlavu a podíval se, co se děje. Na nestvůře ležel nějaký muž a bušil do ní pěstmi. Bestie se po něm ohnala tlapou a odhodila ho o pár metru dozadu. Ten ovšem v mžiku stál na nohou s taseným mečem a připraven k souboji. Muž byl velmi vysoký a mohutný, ale do obličeje mu přes kápi nebylo vidět. Napjatou atmosféru protrhl až netvor. Zařval na celou vesnici a vrhl se na muže. Máchal tlapami na všechny strany a snažil se muže zasáhnout. Ten však s obdivuhodnou lehkostí uskakoval a vyhýbal se nerozvážným výpadům. Ačkoliv neznámý muž třímal meč, zdálo se, že bestie necítí bolest. Při jednom výpadu, stvůra odhalila svůj bok, čehož muž okamžitě využil a bodl. Nestvůra znovu zavyla, tentokrát však bolestí. Začala útočit na muže s ještě větší rychlostí. Z jejích černých očí sršela krvežíznivost a nenávist.

Muži nezbylo nic jiného než ustupovat pod přívalem útočníkových ran. Stal se mu ovšem osudný kámen, o který zakopl a spadl na záda. Nestvůra vítězoslavně zařvala a vrhla se na muže.

Ten ji ovšem zachytil tlapy a držel si ji od těla. Její tlama se ale nebezpečně přibližovala k obličeji neznámého muže. Ostré tesáky byly už pouhý kousek od obličeje, když v tom ji něco udeřilo z boku a stvůra přepadla vedle něj. Z boku ji čněla obrovská sekera, která byla z poloviny zabořená do těla bestie. Další řev se rozlehl po vesnici. Tento řev byl ale plný bolesti a utrpení. Ferin se podíval směrem odkud sekera přiletěla a spatřil postavu ještě mohutnější a vyšší než ta první. První muž na nic nečekal, zvedl se a chopil se meče. Přestože byla stvůra zraněná, vytrhla si sekeru z boku a pustila se do muže znovu. Útoky už ovšem byly pomalejší, takže muži nedělalo sebemenší problém se vyhnout. Ohnal se po nestvůře mečem a uťal jí jednu končetinu. Druhý výpad vedl doprostřed těla. To už bestie neudržela a spadla na zem.

Z celé vesnice se začaly ozývat zvuky probouzejících se sousedů. Začaly se rozsvěcovat lampy a rozespalí vesničané vycházeli ze svých obydlí. Ferin slyšel přerývavý a nepravidelný dech nestvůry. Muž přešel nad ní, sevřel rukojeť meče a nemilosrdně oddělil hlavu od těla. To bylo vše co Ferin viděl, pak už se mu před očima rozprostřela tma.

 

Ze dřímot ho probraly tiché, tlumené zvuky. Pokud ho uši neklamaly, nacházely se v jeho blízkosti čtyři osoby. Dva hlasy, které přicházeli z větší blízkosti, znal důvěrně, neboť to byli jeho rodiče. Ty další dva ovšem neznal, ale domyslel si, že to budou ti dva cizinci, co ho zachránili.

„Myslíte, že má ještě šanci se uzdravit?“ptala se ustaraně jeho matka.

„Pokud nám ho na pár dní půjčíte, tak ano!“odvětil hluboký chraplavý hlas. „Kněží Siltrena znají rituál, kterým se dá sejmout tato kletba.“

„Nechť vám Terma žehná. Kdybyste se tady neobjevili, mohlo to pokousat celou vesnici.“ pronesl vděčně otec.

„A jak se bude cítit, až se probere?“ chtěla vědět matka. „Nebude na nás třeba chtít zaútočit?“

„Proměňovat se začne až o dalším úplňku, ovšem trošku divně se bude chovat už teď.“ promluvil čtvrtý hlas. Ten byl ovšem naprosto odlišný od ostatních hlasů. Byl klidný a vyrovnaný.

„Ostatně nám to může říct sám, jak se cítí, že jo kluku?“

Ferina otázka zaskočila, tak, že vykřikl a v rychlosti se posadil. Hlava se mu ale zatočila a spadl zpátky do postele. Byl ve svém pokoji a oknem sem prosvítalo hřejivé jarní slunce. Jeho pozornost ovšem upoutali oba cizinci. První měl nejmohutnější postavu, jakou kdy v životě viděl. Obličeji dominoval veliký zahnutý nos a široká ústa. Jeho tvář pokrývaly husté vousy stejně tmavě černé, jako jeho vlasy, které měl až po ramena. Oděn byl do plátové zbroje, která u pasu končila, a pokračovaly plátěné kalhoty. Na zádech mu pak viselo kladivo, se kterým by jednou ranou složil menší kobylu a ani by se při tom nezapotil. Bezpochyby to byl majitel onoho chraplavého, hlubokého hlasu. Druhý cizinec stál za ním. Byl zhruba stejně vysoký, ale zdaleka ne tak mohutný. Ovšem v porovnání s ním byl jeho otec párátko. Na jeho obličeji ho nejvíce upoutaly jeho pronikavé, světle zelené oči. Dala se z nich vyčíst moudrost a síla. Byl od pohledu velmi sympatický a na člověka až příliš krásný. Černé havraní vlasy měl zarovnané a na obličeji ani jizvička. Jeho oblečení bylo pravým opakem jeho společníka. Kožená zbroj na povrchu, pod níž se skrývala kroužková košile a plátěné kalhoty. Přehozen přes sebe měl černý plášť a na zádech se mu pohupovaly dva zkřížené meče.

Teprve potom se všiml ustaraných výrazů ve tvářích jeho rodičů.

„Jak se cítíš zlatíčko?“otázala se ho matka. Byla v tom hlase ovšem cítit i špetka strachu.

„Je mi strašně špatně a všechno mě bolí.“ odpověděl Ferin po pravdě.

„To se dalo čekat.“ řekl ten statnější muž.

Slova se ovšem ujal sympatičtější muž:„Prosím vás mohli byste nás nechat s chlapcem o samotě?“zeptal se Ferinových rodičů.

Matka se ustrašeně podívala na otce, ale ten přikývl,zvedl se a odešel z pokoje. Matka se ještě soucitně na Ferina ohlédla a také odešla.

Ferin zůstal v pokoji sám s oběma muži. Ačkoliv jim byl vděčný za svůj život, bál se jich. Útlejší muž vytušil co si o nich myslí: „Nemusíš se nás bát kluku, nic ti neuděláme.“

Přisedl si k němu na postel, zatímco druhý muž si sedl na židli, která pod ním praskla. Obr zaklel, vyškrábal se na nohy a radši zůstal stát.

„Pravděpodobně tě asi zajímá, kdo jsme, co tě včera v noci pokousalo a co s tebou bude, nemám pravdu?“ odhadoval z Ferinova výrazu ve tváři. „ Jako všude“ dodal ironicky. Ani nečekal na odpověď a pokračoval dál.

„Tak tedy….kdo jsme?“otázal se sám sebe, „Já jsem Tyrkon a tady tenhle hromotluk za mnou je Horgar. Oba jsme rytíři a snažíme se pomáhat lidem a odstraňovat stvůry, co tady nemaj co dělat.“shrnul ve stručnosti. „Určitě jsi o nás o rytířích už slyšel.“dodal jen tak letmo.

„Druhá otázka zněla, co to bylo včera v noci za bestii, co tě kousla.“ pokračoval ve svém vyprávění. „Po tomto světě pobíhá spousta nestvůr, které zabíjí, i když třeba nechtějí. Jedním z takových nestvůr je i vlkodlak. Každý vlkodlak býval kdysi člověk, ale byl nakažen nemocí zvaná lykantropie. Ta se dá přenést na člověka pouze kousnutím. Člověk se pak začne psychicky měnit. Začne být mnohem agresivnější, silnější a prostě celkověji jinej. O prvním následujícím úplňku projde fyzickou proměnou a stane se z něj navždy vlkodlak. Jakmile je z člověka vlkodlak, pozbude veškerého rozumu a zavraždí každého člověka na potkání. Pokud nakažený člověk projde fyzickou poměnou, už pro něj není záchrany. Jediné možné východisko je smrt. Tebe, jak ti došlo, včera pokousal právě vlkodlak. Jinak bych ti to tady celý neříkal.“

Při těchto slovech Ferinovi vyschlo v krku a vykulenými oči sledoval Tyrkona.

„Máš ale ještě šanci na záchranu.“ řekl s nadějí v hlase. „Kněží Siltrena, boha slunce, vynalezli rituál, který tě zbaví této nemoci. Nesmíš ovšem projít fyzickou proměnou. A tím se dostávám i k té třetí otázce co s tebou bude. Domluvili jsme se s tvými rodiči, že tě vezmeme do chrámu Siltrena, abychom tě vyléčili. Takže se na to připrav zítra odjíždíme.“

Ferin na něj zíral s otevřenou pusou a snažil se strávit všechno, co teďka slyšel.

„Já…já…já“ koktal, „nevím co na to říct.“

„Nic neříkej, jen si odpočiň, ať máš zítra dost sil.“ usmál se na něj Tyrkon a kývnul na Horgara ,který se celou dobu zdržoval debaty. Ten popošel ke dveřím a zavolal Ferinovy rodiče zpátky.

„Vašemu synovi jsme již vše vysvětlili, takže vás necháme o samotě, abyste si mohli všechno v klidu říct.“ řekl Tyrkon, když rodiče vešli do místnosti. Vstal z postele a spolu s Horgarem vyšli ven před chalupu.

Jakmile odešli, přisedla matka k Ferinovi a podala mu chleba, kus opečeného masa a džbán čisté vody.

„Určitě máš hlad a žízeň.“ řekla ustaraně a podala mu věci. „V klidu si odpočiň. Kdybys něco potřeboval, budu ve vedlejší místnosti. Stačí jen zavolat.“

Políbila Ferina na čelo, usmála se a odešla pryč.

Ferin zhltal jídlo i pití vypil do dna a zalehl. Stále přemýšlel nad vším, co mu Tyrkon řekl a uvědomil si, jak si nesmírně obou mužů váží a jak je obdivuje.

Taky bych chtěl být rytířem, pomyslel si a pomalu usnul.

*****

 

 

„Měli bychom toho vlkodlaka spálit“ prohodil Horgar jen tak letmo k Tyrkonovi, když vyšli ven před chalupu.

„Asi by nebyli šťastní, kdyby se jim tady začala rozkládat mrtvola.“ dodal a popadl hořící pochodeň, která vysela u chalupy.

„To bychom asi měli.“ dal mu zapravdu Tyrkon a společně zamířili přes zahradu k mršině. Celou cestu si něco pobrukoval a sledoval, jak vesnička vypadá.

Kalemov byl malou, obyčejnou vesnicí na jihu Rusdralu v království Erbitia. Domky a chalupy byly uspořádány do kruhu, čímž uprostřed vznikalo volné prostranství. Ve středu byla vývěsná tabule, na které se přidělávaly různé důležité informace. Největší budova, pravděpodobně dům starosty, byla na levé straně od tabule. Na druhé straně dominovala vesnici kaple zasvěcená Termě, bohyni země a úrody. Jinak vypadala tato vesnice jako každá druhá.

Když dorazili k mršině, zkřivily se jim obličeje znechucením.

„V noci vypadá to zvíře teda mnohem líp,“ podotkl Horgar a mršinu zapálil. K obloze začal stoupat oblak černého kouře a vesnicí se linul zápach spáleného masa. Sledovali, jak vlkodlakovo tělo olizují plameny a jak postupně mizí z tohoto světa.

„Tak, zase je jich o jednoho míň!“ prohlásil optimisticky Tyrkon, když uhasili plameny vědrem vody. Pomalu se vydali směrem do středu vesnice.

„Mimochodem, cítil jsi to u toho kluka taky?“ otázal se Horgara.

„Co máš na mysli?“ odpověděl.

„No nejsem si jistej, ale asi jsem u něj cítil Talent!“ řekl a zadíval se na Horgara. Ten na něj jenom vykulil oči. „Že by se u tebe začal projevovat dar cítění Talentu?

„Já nevím, akorát když jsem s ním mluvil, tak jsem měl stejnej pocit, jako kdybych mluvil s nějakým prckem od nás.“ odvětil trošku rozpačitě.

„Každopádně bychom ho měli nechat prohlídnout mistry.“

„Budeme muset o našich podezřeních říct jeho rodičům, protože pokud by Talent měl, tak už by se k nim nevrátil.“ utrousil ustaraně.

Mezitím došli k vývěsní tabuli a prohlíželi si ji. Tyrkon si všiml výrazů ve tvářích vesničanů a upozornil na to Horgara: „Nevypadaj zrovna přátelsky co?“

„Spíš jsou vystrašení,“ odporoval společník.

V tom si všimli, jak k nim od toho největšího domu míří obtloustlá postava s pár lidmi.

„Tak schválně, jakej bude starosta tady.“ prohodil Tyrkon s posměškem.

„Vítám Vás rytíři v naší malé vesničce jménem Kalemov.“ prohlásil muž slavnostně.

„Já jsem zdejší starosta a chtěl bych Vám jménem celé vesnice poděkovat, že jste nás zbavili té strašné, ohavné stvůry.“ poděkoval diplomaticky, „Bohužel nemáme nic, čím bychom se vám odměnily, ale jak jsem slyšel, tak vy stejně vždycky nic nechcete, čili jsme si vlastně kvit.“ poznamenal jízlivě. „No, a pokud jste si ráčili všimnout, tak občané Kalemova nejsou moc nadšení z vaší přítomnosti, takže bych byl potěšen, pokud byste se zítřejším rozbřeskem ukončili svou zdejší návštěvu.“ ukončil celou záležitost, otočil se na podpatku a odkráčel směrem ke svému domu.

„Tak se mi zdá, že se mu budeme muset taky kouknout na zoubek, tlusťochovi.“ řekl na půl úst Tyrkon. „Ale div, že se mu ten jazyk nezamotal. Slyšel jsi ten sloh?“

„Jo.“

„A pokud mě paměť nešálí, tak jsem na řadě já, že?“ dodal s posměškem.

„Hm“ zamručel Horgar

Tyrkon se rozhlédl po vesnici a všiml si, že u jednoho domku se krčí malý kluk, který na ně fascinovaně hledí.

„Hej kluku!“ zakřičel na něj „Pojď sem!“

Hoch sebou trhl a vyvalil oči. Po chvíli váhání se ale přece rozběhl k nim.

„Co si přejete, pane?“ zeptal se se zájmem chlapec

„Můžeš mi něco povědět o vašem starostovi?“ řekl Tyrkon a vtiskl mu do ruky stříbrnou minci. Chlapec štěstím ze sebe vyklopil všechno. Tak se rytíři dozvěděli, že starosta není moc oblíben kvůli své lakotě, že jeho dcera se před dvěma lety vdala za nejbohatšího občana ve vesnici a spíše z donucení a spoustu dalších věcí.

„Dík kluku a teď mazej“ zaduněl Horgar a hoch se strachem v očích utekl.

„No, takže je to jasný“ shrnul vše Tyrkon

„Ty čekej zítra za rozbřesku s koňmi a klukem nachystaní k odjezdu.“ nakázal „A já se jdu poohlédnout, jak šťastná je starostova dceruška“ spiklenecky mrknul na Horgara a vydal se napříč vesnicí. Horgar jen zavrtěl hlavou, uchechtl se a šel k domku, kde bydlel Ferin, aby se trošku vyspal.

---