Rytir - kapitola druha

Druhý den ráno, jakmile první paprsky slunce dopadly na kapky rosy lesknoucí se na listech trávy, stáli Horgar a Ferin s koňmi na návsi připravení k odjezdu. Po celé vesnici bylo ticho, rušené pouze šuměním potoka a prozpěvováním čerstvě probuzeného ptactva. Koně nejistě pošlapávali na místě, sem a tam pohodili hlavou. Ferin, který seděl na Ilritovi, byl sice ještě sláb, ale snažil se vypadat svěže. Nervózně se rozhlížel kolem a nechápal co se děje.

„Na co tu čekáme Horgare?“ zeptal se opatrně „a kde je Tyrkon?“

Horgar prohodil s klidem, aniž by se na chlapce podíval „Neboj za chvilu je tady.“

A opravdu za několik málo chvil se na návsi ozvala rána tříštícího se skla. Ferin sebou trhl a celou událost se strachem sledoval, zatímco s Horgarem to ani nehlo.

Skrz okno v prvním patře starostova domu vyletěl Tyrkon napůl oblečený a napůl nahý. Dopadl na zem a překulil se na záda. S námahou se zvedl a začal klopýtat směrem ke koním. Při tom se šíleně smál a řval na celé kolo: „Starosta i jeho zeď jsou paroháči!“ a popadal se za břicho smíchy.

Z okna vykoukl starosta a zařval na stráže stojící u jeho domu: „Chyťte ho! Na co čumíte?! Dělejte! Za co vás platím!“

Stráže se rozběhly za Tyrkonem, ale ten už se vyhoupl na koně, pobídl ho a cvalem odjel z vesničky za doprovodu Horgara i Ferina.

 

Zpomalili až několik mil za vesnicí, až když už měli jistotu, že je nikdo nepronásleduje. Tyrkon měl ještě pořád úsměv na tváři.

„Matku i dceru?“ dotázal se Horgar

Tyrkon se šibalsky usmál a kývnul. „Prostě jsem neodolal no! Nebyla škaredá ani jedna, tak mi přišla škoda je nepotěšit obě.“ a mrknul na Tyrkona.

„Nedělej si o nás obrázek podle toho, co zde vidíš. My konáme dobro, akorát se občas neudržíme,“ prohodil k Ferinovi s úsměvem ve tváři „já si libuju v ženách a Horgar zase v dobrým pití. Střídáme se po každé splněné misi.“

Ferin se tak zamyslel a musel se nahlas rozesmát. Rytíři, podle pověstí čestní, šlechetní, slušní, zdvořilí ochránci ostatních před zlem si užívají takovýmto způsobem. Když svou myšlenku sdělil oběma rytířům, celým lesem se ozýval dlouhý upřímný smích.

 

Putovali několik dní stále na sever. Co se Ferin dozvěděl od rytířů, bylo, že jejich sídlo leží ne středu cesty mezi Větrnými horami a Západním mořem. Na večer druhého dne zastavili u cesty podél potoka v hustém lese. Horgar rozdělal oheň a Tyrkon se postaral o koně. Poté vytáhli z vaků sušené maso a začali ho opékat na klacku nad ohněm.

„Jak je chlapče?“ zeptal se Tyrkon

„Je mi divně,“ odpověděl Ferin, „jako by se ve mně něco probouzelo“.

„Dokud se té kletby nezbavíš, tak ti takhle bude pořád. Není to nic příjemného.“

Horgar sundal maso z klacku a podal ho Ferinovi. „Tumáš,  sněs to, dokud je to teplý.“

„Víš, chtěli jsme ti něco říct Ferine,“ začal Tyrkon, „je docela dost dobře možné, že máš Talent.“

„A co to je ten Talent?“zeptal se zvědavě Ferin a v ústech přežvykoval opečený kus masa.

„To znamená, že možná budeš rytířem,“ řekl Tyrkon a zvedavě si prohlížel mladíka, „pokud teda budeš chtít“. dodal spěšně.

„Abychom to upřesnili, tak není jistý, jestli ten Talent máš, protože je to poprvý, co tady Tyrkon něco cítil. Schopnost vycítit tento dar má pouze jen několik od nás z řádu a navíc jsou to ti nejstarší a nejmoudřejší.“ vložil se do hovoru Horgar. „Takže je taky možný, že si to můj společník jenom nalhával.“

„Každopádně tě necháme našimi mistry prověřit.“ znovu promluvil Tyrkon, „a pokud shledají, že Talent máš, tak by ses už domů nevrátil.“ dopověděl Tyrkon omluvně.

Chlapec byl zaskočen přívalem nových informací, takže chvíli zaraženě seděl s pohledem upřeným před sebe a snažil si všechno uspořádat v hlavě.

„A proč jste mi to neřekli už u mě doma? Byl bych se se svými rodiči aspoň rozloučil!“ vyjel na Tyrkona útočně.

„Věř mi synku, že loučení není snadné. Navíc by tě to nutilo stále se otáčet směrem k domovu a chtěl by ses k nim vrátit. A pokud budeš rytíř tak na osobní vztahy nebudeš mít moc čas. Časem poznáš, že jsem měl pravdu.“odrazil Tyrkon Ferinův slovní útok.

„A teď bys už měl jít spát,“ zakončil všechno menší z mužů. „Potřebuješ si všechno v hlavě urovnat a nabrat síly na zítřejší den.“

Tyrkon kývl na Horgara, z čehož Ferin usoudil, že má Horgar první hlídku.

 

Celou noc Ferina opět sužovali noční můry, které měly stejný scénář jako všechny předchozí. Černá věž, mrtvé tělo, postava v kápi, všechno bylo stejné, jako předchozí noci. Ani nevěděl, že sebou začal zmítat a řvát ze spaní. Probudila ho až sprcha ledové vody, která přistála na jeho obličeji. Ferin otevřel oči a nad ním se skláněli oba rytíři s vystrašeným výrazem ve tváři. Za nimi právě vycházelo ranní slunce, takže byli oba válečníci obehnáni zlatavou svatozáří.

„Co je s tebou kluku?“ houkl na ně Horgar „Házíš tady sebou, jako kdybys měl nějakej záchvat.“

„Já ...“ začal ze sebe soukat Ferin. „Měl jsem jen zlý sen.“ odpověděl vyhýbavě.

Tyrkon s Horgarem si vyměnili rychlé pohledy. „Jak myslíš,“ řekl Tyrkon a pokrčil rameny. „Ale kdyby sis chtěl o tom popovídat tak řekni. Pokud tě trápí noční můry, dají se odstranit. Stačí jen chtít.“

„To je dobrý, byl to jen zlý sen, nic víc.“ ukončil konverzaci Ferin.

„No, každopádně se musíme dát na cestu, takže je fajn, že už jsi vzhůru,“ prolomil napjatou situaci Horgar.

 

Všichni tři jezdci pokračovali ve své cestě na sever napříč Arvelanem. K poledni dorazili do malého města jménem Selvinov. To bylo obehnáno palisádami, na nichž stálo pár ozbrojených mužů. Uprostřed města stálo neveliké tržiště, u kterého postávali osadníci a prohlíželi si zboží potulných kupců. Trojice zastavila před hostincem U Krvavého kohouta.

„Chvíli počkejte, za chvíli jsem zpět, jen něco nakoupím,“ prohlásil Tyrkon a seskočil z koně. Pokračoval svižným krokem dovnitř hospody.

Ferin si poposedl v sedle a rozhlížel po návsi a hledal, co by ho zaujalo. Vesničani smlouvali s obchodníky o ceně, děti pobíhaly kolem a hráli si. Byl zde velký sortiment zboží. Od tropického ovoce, přes nejrůznější nástroje, po užitkovou zvěř. Našli se zde i nějaké obyčejné zbraně.  Jak se tak Ferin rozhlížel po tržišti, spatřil muže postávajícího na kraji krámku s kovářským náčiním. Nervózně se rozhlížel kolem sebe, a když se ujistil, že ho nikdo nepozoruje, vzal vystavené železné kleště a kladivo. Obchodník se plně věnoval zákazníkovi a předváděl mu, jak se s různými nástroji zachází, takže nezpozoroval krádež. Muž si nepozorovaně schoval nástroje do kabátu a vykročil směrem z tržiště.

Mladík na nic nečekal a zařval, až se Horgar, který pospával v sedle, probudil a málem spadl z koně: „Hej, ty tam, vrať to!“

Muž sebou trhl a začal prchat z tržiště. Ferin seskočil z koně a rozběhl se za ním. Mezitím si okradený obchodník všiml chybějícího zboží a rozeřval se na celou vesnici: „ZLODĚJ, CHYŤTE HO!“

Mezitím co se zmatení lidé rozhlíželi kolem sebe hledajíc onoho zloděje, Ferin pronásledoval muže mezi domy vesnice. Muž vběhl do jedné z mála ulic a shodil za sebou bedny plné ovoce. Ty se rozsypaly všude kolem. Ferin se jim obratně vyhl a běžel dál. Viděl, jak zloděj zaběhl za roh a vydal se stejným směrem. Vběhl do prázdné ulice, kde nebylo po nikom ani stopy. Mladík se zarazil, ale pokračoval svižným krokem dál. V tom ho něco praštilo do hlavy a Ferin spadl na zem. Rána ho měla asi omráčit, ovšem nebyla mířena přesně. Ferin se převalil na záda, zrovna aby viděl jak na něj muž, kterého hledal, útočí znovu. V ruce se mu zablesklo ostří dýky. Tomuto úderu se nestihl úplně vyhnout a dýka ho škrábla do pravého ramene. Ferin trochu zaúpěl, ale zároveň zachytil ruku útočníka a strhl ho sebou. Začali se o dýku přetahovat. Mladík ovšem svoje síly přecenil. Muž byl, ačkoliv na to nevypadal, poměrně silný a začal v souboji vyhrávat. Muž věděl, že potřebuje co nejrychleji zmizet. Proto chytl dýku pouze jednou rukou a druhou udeřil hocha do obličeje. Ferin povolil sevření dýky, které se následně muž chopil. Narovnal se a chtěl uštědřit rozhodující ránu, když se mu těsně před obličejem objevila železná plocha.

Muž odletěl metr za Ferina. Nad oběma ležícími se tyčila postava Horgara, který třímal v ruce obrovské obouruční kladivo.

„Jseš v pořádku mladej?“ otázal se Ferina, když mu pomáhal vstát.

„Jo jsem,“ odpověděl Ferin a mnul si rameno. „To už je po druhé, co jsi mi zachránil život.“ řekl vděčně.

„Jo. Hele, jestli budeš u rytířů, tak se nauč neděkovat za to, když ti já nebo Tyrkon zachrání život. Patří to k naší práci,“ odvětil mírně káravě Horgar a mrkl na Ferina. „Příště ho zachráníš ty mě.“

„Příště si ale dávej větší pozor,“ pokračoval. „Jsi možná silnej na kluka, ale na chlapa jsi podprůměr. Budeš muset na sobě ještě makat.“

„Ale odvahu máš, to ti upřít nemůžu,“ dodal a přešel k bezvládnému zloději.

Kladivo si hodil za záda do obalu a jednou rukou vyzdvihl muže do vzduchu.

„Tak jdeme,“ pronesl, hodil si ho přes rameno a vykročil směrem ke středu města. Ferin ho mlčky následoval a zkoumal svoje rameno. Zbude mu tam malá jizva.

Na náměstí je přivítal obrovský jásot davu. Bezvládného zloděje předal Horgar na tržišti strážím, které ho odvedli do vězení.

            Davem se prodral okradený obchodník, jemuž vrátili ukradené náčiní.

„U Feirona díky. Jak se vám můžu odvděčit? Byly to moje nejlepší nástroje,“ děkoval se obchodník.

„Mě neděkujte,“ odmítal Horgar. „Tady mladej ho viděl a dohnal. Já mu jen trošku pomohl.“

Obchodník se obrátil na Ferina.

„Co bych vám mohl dát, jako výraz mé vděčnosti mladý muži?“

„Nic mi nemusíte dávat, rád pomůžu,“ snažil se to Ferin diplomaticky uhrát.

Ale obchodník se nenechal odbít. „Ne, to nejde, něco Vám musím dát.“

Chvíli zapřemýšlel a pochvíli se mu rozjasnil obličej: „Už to mám!“ Rozběhl se do svého krámku něco hledat. Za chvíli se vrátil a v ruce držel dýku.

„Vezměte si ji na důkaz mé vděčnosti,“ řekl a podal mladíkovi zbraň. Ferin si ji zkoumavě prohlížel. Měla dřevěnou vyřezávanou rukojeť a velmi ostré ostří.

„Trpasličí práce,“ vysvětloval obchodník. „Rukojeť je vyrobena ze stříbrného akátu, nejtvrdšího dřeva z celého Rusdralu, a ostří je z měsíčního stříbra. Tento kov se dá najít pouze na několika místech ve Štítových horách.“

Ferin je užasle zíral na nádheru, kterou mu chce obchodník darovat.

„Je to to nejlepší, co vám můžu dát,“ prohlásil obchodník. „Navíc by si to nikdo nekoupil na rozdíl od tohoto náčiní.“

„Tisíceré díky,“ děkoval Ferin. „Jsem Vaším dlužníkem.“

„Kdepak, já Vaším.“ opáčil kupec

„No, nerad vás ruším při vašem rozjímání, ale už se budeme muset zase vydat na cestu,“ vmísil se do hovoru Horgar.

„Jistě, přeji vám příjemnou cestu, ať už jedete kamkoli. Ať je vám Feiron nakloněn,“ rozloučil se obchodník a šel se znovu věnovat svým zákazníkům.

Horgar s Ferinem se zatím vrátili ke koním, zrovna když vyšel z hospody Tyrkon s pytlem jídla přes záda.

„Omlouvám se za to zdržení, ale hostinský byl trochu natvrdlej,“ vysvětloval omluvně. „Doufám, že jste se tady moc nenudili?“

Horgar mrkl na Ferina. „No už jsme roupama nevěděli co dělat,“ pokáral s úsměvem Tyrkona.

Ferin se neubránil smíchu.

 

 

*****

 

 

Jejich cesta vedla ze Selvinova dál na sever. Po celou cestu neprohodil žádný z rytířů ani slovo. Po několika mílích je přivítala náruč listnatého lesa. V lese panovalo příjemné ticho rušené pouze tichým šumem větru. Přesto se zde Ferin necítil dobře. Napjatá atmosféra se dala krájet. Oba z rytířů měli ve tváři soustředěný výraz a kdykoliv se na ně Ferin podíval, usmáli se, jako by se nic nedělo.

            V jednu chvíli se Ferinovi udělalo špatně. Dostal závrať a měl pocit obrovského nebezpečí. Kolem ucha mu prolétl šíp a zabodl se do buku, kolem kterého právě projížděl.

Ozvalo se zadrnčení tětivy a do stromu před nimi se zavrtalo několik dalších šípů. Ty měly na sobě ovšem přivázané provazy, takže utvořily pomyslnou závoru přes cestu. Tatáž událost se odehrála i za trojicí jezdců.

Tyrkon s Horgarem strhli uzdy koní, aby se koním něco nestalo. Ferin je následoval.

Z lesa se začaly, jakoby odnikud, vynořovat postavy ozbrojené luky a krátkými meči.

Ferinovi se zvedl žaludek. Nebylo sporu, že to byli lupiči. Stálo jich tam tak kolem dvaceti a oni byli jen tři. Rozhodl se, že se nebude radši do ničeho motat a vyčká, jak tuto situaci vyřeší rytíři.

Lapci je obestoupili, aby neměli kam utéct. Do popředí vystoupil ten největší z nich: „Zdravím vás, cestující!“ pronesl slavnostně.

            „Také přeji pěkný den, čemu vděčíme za vaši společnost, lidé z lesa? Nepamatuji se, že bych si objednal ozbrojený doprovod,“ odpověděl Tyrkon přátelsky.

            „Nu, řekl jsem si, že vypadáte jako někdo, kdo by mohl mít v kapse pár zlaťáků navíc,“ pokračoval žertovně vůdce skupiny. „Pokud byste byli tak laskavi a podělili se s námi o to břemeno, nebude vás můj doprovod otravovat.“

            „Takže jestli jsem to dobře pochopil, tak tady se platí za neúčast doprovodu při průjezdu lesem, je to tak?“ otázal se Tyrkon předstírajíc hluboké zamyšlení.

            „Velmi správně, drahý příteli. V opačném případě bych byl nucen poručit mým chlapcům, aby vás prohledali a nežádoucí zboží zabavili.“

            „Obávám se, že nás budete muset prošacovat,“ řekl s lítostí Tyrkon a otřel si oko. „Pokud se ovšem naskytne příležitost, abyste se k nám tak blízko dostali,“ dodal dráždivě.

            „Ach, ale to mě mrzí,“ konstatoval vůdce zklamaně. „Nechcete si to ještě rozmyslet? Máme přece jen mírnou převahu.“

            Ferin tohle všechno sledoval s otevřenými ústy. V postavení, kde jim šlo o život, hrál Tyrkon s velitelem lapků divadelní představení. Nechápal, jak se může Tyrkon v takovou chvíli bavit, když jim jde o krk.

            „No, jak se tak koukám, nepřijde mi, že byste měli nějakou výraznou přesilu,“ pokračoval Tyrkon výsměšně.

            „Tak v tom případě se nedá nic dělat. Chlapci, prosím konejte svou povinnost,“ ukončil rozhovor vůdce.

            Lupiči pomalým krokem vyrazili směrem k jezdcům.

            „Vezmi koně a drž se vzadu!“ sykl na Ferina Horgar a spolu s Tyrkonem seskočili ze sedel.

            Ferin udělal, co mu řekli. Odvedl koně stranou od obou rytířů a přivázal je k širokému stromu. Sám ale zůstal sedět s rukou na jílci dýky.

            Oba dva rytíři se rozestoupili po celé šířce cesty, aby měli rozhled na všechny členy zlodějské tlupy. Horgar vytáhl svoje obrovské kladivo, kdežto Tyrkon vytasil z pochev na zádech své dva meče. Lupiči byli ozbrojeni krátkými meči nebo palcáty.

            Ačkoliv početní převaha byla značná, dal se v očích lapků vyčíst strach a respekt z obou cizinců.

            Konečně se jeden z útočníků odvážil a vykročil vpřed. Aby si dodal odvahu tak při výpadu zakřičel: „Na ně!“ Vybral si Tyrkona, protože se mu zdál méně nebezpečný. Ostatní ho následovali.

            Tyrkon mu jedním mečem zkřížil zbraň a jílcem druhé ho udeřil do zátylku. Muž se omráčen poroučel k zemi. Rytíř ho překročil a pokračoval dál. Sehnul se pod ranou palcátu a instinktivně bodl. Lupič upustil zbraň a chytl se za krvácející rameno.

            Další dva údery zkřížil svými meči a trhnutím vyhodil obě zbraně z rukou jejich majitelů. Oba lapci s překvapeným výrazem v obličeji zůstali bez hnutí stát. Tyrkon jednoho z nich udeřil pěstí do obličeje a zlomil mu nos. Druhého nakopl do rozkroku, což na zneškodnění také stačilo. Tyrkon pokračoval kupředu.

            Na druhé straně Horgar nezůstával v ničem pozadu. Bojoval naprosto opačným stylem než Tyrkon. Jeho hrudní pancíř zastavoval všechny rány a nezanechalo to na něm ani škrábnutí. Jako by mu bylo jedno, kolikrát ho soupeř zasáhne. Svým obrovským kladivem si budil u všech nepřátel respekt a ti se k němu báli jen přiblížit. Většina jeho protivníků končila omráčených na zemi.

            Teprve teď si Ferin všiml, že ani jednoho z lupičů zatím rytíři nezabili. Bojovali tak, aby všichni přežili. Tento styl boje vzbudil jeho obdiv k rytířům natolik, že je srovnával skoro s bohy.

            Oba bojovníci si prosekávali cestu davem, až stanuli tváří v tvář poslednímu ozbrojenému muži. Ten strachy upustil meč a zhroutil se k zemi.

            Vůdce lupičů se s otevřenými ústy rozhlížel po bojišti. Jeho dvacet bojovníků bylo poraženo během pěti minut pouze dvěma pocestnými. Jeho muži leželi v prachu a drželi se za části těla, které je bolely.

            Tyrkon přistoupil pomalým krokem k veliteli: „Máš ještě nějaký muže? Už jsme se rozcvičili tak bychom se rádi s někým poměřili,“ otázal se Tyrkon s úsměvem.

            „Fascinující. Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ řekl s obdivem lupič. „Kde jste se naučili takhle skvěle bojovat?“

            „Řekněme, že to máme v popisu práce,“ zachroptěl Horgar.

            Lupič se probral ze své letargie nad uměním rytířů, ale stále s úsměvem na rtech se zeptal: „Vy jste tudy neprojížděli náhodou, nemám pravdu?“

            „Máš naprostou pravdu, příteli,“ odpověděl Tyrkon. „Věděli jsme velice dobře, že vás zde potkáme. Jestli sis všiml, tak ani jeden z tvých mužů není vážně zraněný. Nechceme vás totiž zabít ani zatknout, ačkoliv bychom mohli, protože jsme rytíři. Chceme vám dát druhou šanci. Podle našeho rozhovoru před soubojem jsme poznali, že jsi inteligentní člověk, co zabíjí jen, když je to nevyhnutelně nutné nebo když mu jde o život. My nyní pojedeme dál a rozhodnutí necháme na vás. Pokud byste dělali stejnou neplechu i nadále, dozvíme se o tom. A jak jsi sám viděl, nebude pro nás problém přijet a zpráskat vás znovu na hromadu.“ zakončil svoje povídání Tyrkon.

            „Je to od vás velice šlechetné, ale proč to děláte? Pochybuji, že taková gesta jsou u vašeho řádu na denním pořádku,“ vrtalo hlavou vůdci lupičů.

            „V tom máš zase pravdu. Děláme to pouze my. Chceme tím dokázat, že se člověk může změnit a nemusí při tom hned umírat nebo být zatčen.“ vysvětlil Tyrkon.

            „V tom případě se považuji za dítě štěstěny, že jsem narazil právě na vás,“ podotkl s úsměvem bandita. „Vezmu si tvoje slova k srdci, rytíři.“

            „V to doufám,“ pousmál se Tyrkon a schoval zbraně. Kývl na Horgara, otočili se a šli ke koním. Ferin se neudržel a spustil: „To bylo něco neuvěřitelného! Musíte mě to taky naučit!“

„V tomto tě musím zklamat. I kdybys byl rytíř tak pravděpodobnost, že tě budeme učit my dva je prakticky nulová. Nejsme učitelé.“ odvětil zklamaně Tyrkon. „Ale neměj strach, u nás v řádu je spousta skvělých bojovníků, takže nepřijdeš zkrátka.“ dodal s nadějí.

Ferina to zklamalo, ale neříkal nic. Věděl, že Tyrkon má pravdu, ale ve skrytu duše pořád tajně doufal.

            Rytíři se vyhoupli do sedel a přejeli k banditovi.

            „Ještě jedna otázka příteli,“ otázal se Tyrkon. „Čím jste se živili, než jste začali loupit?“

            „Všichni moji chlapci jsou bývalí podruzi na statcích. Statkáři je kvůli své lakotě vyhnali.“

            „A čím jsi byl ty? Na podruha nevypadáš a vsadím se, že neumíš ani pořádně držet meč.“

            „Máš skvělý postřeh. Básník na volné noze k vašim službám.“ řekl dobrosrdečně vůdce.

            „Jestli já jsem si to nemyslel. Tak se mějte hezky a pamatujte na moje slova!“

            Všichni tři pobídli koně a tryskem vyrazili nejkratší cestou z lesa. Zastavili až po západu slunce.

---