Vyžilá

Byla fakticky vyžilá. Na první pohled. Když ji uvidíš, je to první slovo, který ti přijde na mysl. Chodící mumie, co ti mám povídat, člověče, už když jsem byl malej kluk, se o ní vyprávěly hrůzostrašný historky. Kdykoliv jsem ji potkal, pelášil jsem na druhou stranu ulice a snažil se na ni nekoukat. Hlavně ať mě neuhrane, modlil jsem se a pak ještě dlouho do noci se mi zjevoval její bílej, vyzáblej obličej.

Minulej tejden jsem si pěkně v klidu chlastal v báru a ona si ke mně přisedne a říká mi: „Podívejme se na toho miloučkýho klučinu.“ Chápete to? Málem jsem si nachcal do gatí. Povídám ji rovnou: „Stoprocentně zadanej, madam. Stoprocentně zadanej.“ Ale myslíte, že ji to zajímalo? Položila svoji vychrtlou ruku posetou jaterníma skvrnama na moje roztřesený stehno a hlubokým rádobymedovým hlasem říká: „Nevidím na tvých jemných prstících žádné znamení zadanosti.“ Znamení zadanosti! Takovej obrat může použít jedině Vyžilá. Rychle jsem do sebe kopnul drink a měl se k odchodu, ale naštěstí, nebo naneštěstí, to vážně nevim, jelikož už je to tejden, a kdo si má všechno pamatovat, mě zastavil Blizna. Říkáme mu tak, protože mu z koutků úst neustále tečou sliny, který si pak svým neuvěřitelně dlouhým jazykem olizuje. Vždycky když ho vytáhne, myslim, že mu z huby leze vetřelec obalenej slizem slin, a vždycky si říkám, vidět tuhle stvůru dávat někomu lekce z francouzštiny, tak rázem zkamením. Medúza hadr. No a teď hádej, co právě dělám? Správně. Tvoje nejhorší obavy se vyplnily. Zírám na Bliznu, jak nemilosrdně zaráží svýho oslintanýho vetřelce do skoro bezzubejch úst Vyžilý, přičemž vydává vzdechy podobající se rozčílenýmu astmatikovi. K tomu všemu do toho řvou dvě hysterický andulky. Píp píp. Ach ach. Píp píp. Mě vážně omejou. Kdybych věděl, že tu bude Vyžilá, zůstal bych v hospě. V poslední době mám na domácí párty pech. Buď se někdo vožere nebo zhulí tak, že ho pak musíme po zbytek večera křísit, anebo se nevychovaný sousedi začnou domáhat svejch práv…, a teď do toho všeho ještě Vyžilá. Ne že bych byl nějakej donchuán, kterej si může kdovíjak vybírat, ale chci aspoň zůstat u stejnýho živočišnýho druhu. Vyžilá je hříčka přírody, to se na mě nezlobte, a jak tak koukám na Bliznu, jemu je to úplně u prdele. Soudě dle jeho bobtnající rudý hlavy zřejmě přichází k vrcholu. Pěkně přes kalhoty, aspoň nic nechytí. Vyžilá přitom na mě klidně hází okem a já se snažim ze všech sil uhejbat. Hladím v ruce teplýho lahváče a říkám si, co tu vlastně kurva dělám.

„Až potom!“ řekne najednou Vyžilá a shodí ze sebe Bliznu, kterej spadne z kanape jak pytel brambor – teda spíš sraček – je pěkně nalitej už od čtvrtka, dnes máme sobotu a zejtra se bude klepat jak maturant před zkouškou.

„Tak aspoň rukou. Půjdeme vedle.“

„Řekla jsem potom,“ trvá na svým, načež mrk mrk – plnej zásah – hodí po mně okem přímo do ksichtu, kterej se marně pokuší o úsměv. Vyžilá je zlitá možná víc než Blizna.

„Pak si to rozdáme všichni tři,“ dodá a když prochází kolem, pohladí mě po vlasech, až se mi hrůzou naježej. Než na to Blizna stačí nějak reagovat, je pryč. Můj právě opuštěnej kámoš ještě s plnou erekcí sedí na kanapi a jeho širokej žlutej úsměv doprovází chrchlající fistule, která drásá uši snad víc než pípající andulky.

„Co to bylo?“

„Vyžilá (píp píp).“

„To vim, že to byla Vyžilá.“

„Hi hi (píp píp).“

„Nemůžeš ty ptáky nějak zklidnit?“

Blizna hned strhává kostkovanou deku z kanape a hází ji na klec. V tu ránu se z ní začínaj ozývat rány a vřískot jak na soustředění slepic před nástupem do týmu KFC. Blizna rychle deku sundavá. Oba ptáci jsou na na dně klece, běhaj jak splašený sem a tam, občas do sebe narážej a dokonce se i klovou.

„Ty vole, to je průser!“ Splácne ruce Blizna. „Ty blbí ptáci se zbláznili.“

„Tak proč jsi to dělal?“

„Dyk se přeci klec přikrejvá… na noc.“

„Tys to ještě před tím nezkoušel?“

„Ne, to sou tetčiny andulky. Nechala mi je tady na hlídání.“

„To se nedivim. Bejt tebou, taky bych se jich koukal zbavit, jinak se zblázníš ty.“

„No jo, ale to já nemůžu. Slíbil jsem, že se o ně postarám, než bude tetka pryč.“

„A na jak dlouho odjela?“

„Na dva měsíce, ale doufám, že v těch lázní zůstane napořád. Hihi.“

Mezitím se andulky probouzej takže i: „Píp. Píp.“

„Třeba se utopí v bahně.“

„Tak na to si připijem. HIHI.“ (Píp. Píp.)

Ťukáme si na tetčino utopení a taky dnešní kolaudaci, který se, jak to tak vypadá, zúčastním asi jenom já.

„Všichni slíbili, že přijdou, ale znáš to…, dneska je ve Lhotce fesťáček. Vyžilá tam prej jede taky.“

„Blizno, nehraj si s ohněm. Kapačka není náhoda.“

Z Blizny opět vylítává zahleněná fistule, načež z kapsy svejch světle modrejch ošoupanejch džín vylovuje bankovku.

„Pět tisíc? Tak to dneska tedy pěkně rozfofrujem.“

„To je od Vyžilý!“

„Cože?“

„Chce, abych zabil jejího manžela. Hihi.“

Ptáci rázem oněměj, stejně tak jako já. Navíc mi teplý pivo zaskočí v krku. Po dvou těžkotonážních herdách, který přistávaj na mý záda, se marně snažim Bliznu přesvědčit, že jsem už dech nabral.

„Přestaň, kurva!“

„To je prevence,“ na záda mi přistává další herda, „hihi.“ (Píp. Píp. Píp. Píp. Píp.)

Popadnu deku a vztekle ji házím na klec. Žádnej pták se mi nebude smát.

„Co děláš?“ okřikne mě Blizna a rychle osvobozuje andulky, který už zase zmateně pobíhaj po dně klece.

„Bojíš se, že tě tetka vydědí?“

„To už asi dávno udělala potom, co mi tady Otík přestavěl nábytek.“

„O tom jsem něco slyšel.“

„No jo, dva dny jsme tu chlastali, a když jsem se v neděli probudil, obývák byl v ložnici a ložnice v obýváku. Narazil jsem do almary… ještě dodneška tam mám jizvu.“

Blizna ukazuje na svoje vysoký čelo. Nic nevidím, ale radši uznale přikyvuju.

„To byl průůůser.“

Jak to dořekne, vzpomenu si, za co dostal od Vyžilý ten pětilitr.

„Ty vole, ty chceš vážně zabít jejího manžela?“

Blizna se opět rozhihňá, do toho ty zpropadený andulky, a moje nervy se rázem zamotávaj do dalšího námořnickýho uzlu.

„To neni k smíchu.“

„Koupíme si nějaký dobrý víno, co říkáš?“

„Na tom už něco k smíchu je.“

„A stavíme se pro nějakej kokain, když už jsme v balíku, ne?“

„Píp píp,“ to pípání, věř nebo nevěř, vychází ze mě.

Na náměstí, cestou z vinotéky, potkáváme dvě docela šikovný žáby, ale zlitá ropucha je svým dlouhým voslizlým jazykem vyplašila, takže to bude opět pánská jízda. No nic, v tašce si neseme archivní vínečko a máme namířeno za kámošem, co by moh mít trocha bílýho prášku. Jeho jméno a kde bydlí, ti radši nebudu říkat. Na malým městě musíš bejt hodně opatrnej. Tady se hned všechno rozkřikne. Takže rychle zpátky k Bliznovi. Na stole se vrtěj dvě dlouhý bílý žížaly kokainu, celý nedočkavý vniknout do našich nosů, a před půl hodinou odšpuntovaný starovavřinecký barrique dostává ten správnej nádech. Co víc si přát, no ne? Navíc když Bliznu konečně napadlo šoupnout andulky do ložnice.

„Tak tomu rozumim,“ pomlaskává si Blizna při prvních doušcích.

Miluju chuť dobrýho vína, když se smísí s hořkejma slinama po kokainu. Ehm, páni vinaři ráčej odpustit. Naštěstí už víno nemíchám grapefruitovou poděbradkou. No tak. Úsměv a – sýýýýr. Cvak! Pánové a dámy, začínám bejt pěkně rozparáděnej. Blizna taky očividně ožil. Kroutí modrejma panenkama ve svejch žlutejch bělmech jak ryba, která si uvědomila, že nepluje v horský strouze, ale ve špinavým Labi, a neustále se hihňá. Navrhnu ubalit špeka. Blizna souhlasí a tak začínám balit. Nikdy mi to moc nešlo, ale povzbuzen kokou je joint umotanej vcelku rychle, i když se jako vždycky podobá holubímu hovnu. Zapaluju, vdechuju, předávám, kašlu. To samý zopakuje i Blizna. Dobrej model, i když trochu škrábe. Dostal jsem ho od svýho šéfa, kterej ho má od mladšího bráchy. Na Mělníku jsme jedna velká rodina.

„Ty vole, Blizno, dyk ty si normálně nájemnej vrah!“

„Hihi,“ opdovídá Blizna.

„Ty vole, Blizno, my ho budeme muset odkráglovat.“

„Hihi!“ tvrá na svym.

„Ty už si někoho sejmul?“

„Ne-e.“

„Tak to mě vcelku překvapuje. Vypadáš jako vrahoun!“

Blizna roztáhne svůj dobrosrdečnej úsměv do vesmírnejch dimenzí a mně začínaj břichem prostupovat křeče od smíchu.

„A ty?“ ptá se Blizna.

„Si piš, vole, že jsem drsnej vrahnoun! Říkaj mě Bobík the Kid!“

Blizna padá na zem a válí se v křečích. Dívám se na něj a hlavou mi probleskne, proč nejsem někde s holkou na koupálku nebo v parku. Proč trávim sobotní večer s čtyřicetiletým alternátorem v příšerným bytě jeho ještě příšernější tetky. No nic. Stanou se i horší věci. Otevírá se druhá láhev. Hm. Lobkowiczův Zámek Mělník chutná určitě mnohem líp než ve skutečnosti vypadá.

„Hihi.“

„Blizno, měli bychom si to vraždění vyzkoušet nanečisto,“ napadne mě.

„Tetka neni doma. Hihi.“

„Myslim, nanečisto, vole!“

„Hihi.“

„Nemáš tu nějakou figurínu?“

„Ne.“

„Tak nějakou vyrobíme.“

„Ale z čeho?“

„Na chodbě je věšák,“ povídám a udělám dvě lajny, aby nám šla práce od ruky.

V ložnici narazím na dlouhej koženej kabát po tetčině mrtvým manželovi, kterej přehazujem okolo věšáku. Na věšák pokládáme bílej hrnec a na hrnec černou pletenou čepici. Blizna ještě vyštrachal černý holínky, který zasunujem pod kabát. Když je dílo dokonáno, zhasnem na chodbě a věšák osvěcujem lampičkou z kuchyně.

„Super.“

„Hihi.“

„Nezahulíme na počest našeho díla?“

„No já nevim.“

To mi jako souhlas stačí. V krabičce na hulení nacházim ještě zbytek hašiše a tak balim hovno v trávě.

„Ty vole, tak to je průser!“ říká Blizna, když jsme konečně dohulili. Otvírám další láhev vína a marně se snažím zahnat sucho v puse.

„To je průůůůser!“

Říkám „Klídek!“, i když vim, že tenhle joint nás totálně vykolejil, a dávám si další hlt vína, načež Blizna vykřikne a ukáže do chodby.

„Co je?“

„Ty vole, tam někdo je!“

„Kurva, Blizna, to já vim.“

Dívám se na cizince v kabátu a marně se snažím držet vědomí, že je to jenom věšák. Jak jsem říkal, ten špek nás rozsekal.

Blizna se tomu snaží zahihňat, ale místo toho jen zase řekne: „To je průůůser.“

„Hovno průser. Stačí jen rozsvítit na chodbě a ten přízrak zmizí.“

To matný osvětlení z kuchyně mu ale kurevsky dodává na dramatičnosti. Bílej hrnec na nás z pod černý čepice zírá jak obličej umrlce.

„Tak rozsviť,“ říká Blizna.

„Proč já?“ namítnu.

„A proč já?“

„Ty jseš nájemnej vrah.“

„Kch.“

„Co kch? Sejmi ho, ne?“

„Já nemůžu.“

„A to chceš Vyžilý vrátit těch pět litrů, který mimochodem už nemáš?“

„Hihi.“

„Žádný hihi, pěkně do boje!“

Jo, hecování to by mi šlo. Netrvá to chvíli a Blizna vyskakuje, bere z šuplíku kuchyňskej nůž a za mohutnýho sandokanskýho pokřiku se rozbíhá do chodby a skáče po věšáku. Ozve se rána a prasknutí a pak obligátní: „Ty vole, tak to je průser.“

Za chvíli vychází z chodby a v každý ruce drží kus věšáku, kterej při pádu přerazil vejpůl.

„No vidíš, zlomil si mu páteř, to se počítá.“ snažim se ho utěšit.

„Tetka se posere,“ říká, ale na jeho tváři se objevuje úsměv.

„To se slepí, nindžo!“

„Hihi.“

A už je zasejc veselo. Když pak zjistíme, že v kabátu je po noži díra přímo v oblasti srdce, je jasný, že brutální Blizna prošel úspěšným tréninkem.

***

„A vůbec, překvapuje mě, že je Vyžilá vdaná,“ povídám, když načínám poslední láhev. Je skoro půlnoc a z kostela zvon mi připomíná, že bratři Nedvědi jsou ta nevětší folková mafie v dějnách hudby… nene, to jsem nechtěl říct. Máme s Bliznou vážně dost. Stačí, když ti řeknu, že fakticky začínáme plánovat tu vraždu? Blizna si brousí nůž a já do toho melu pátý přes devátý. Přejíždí nožem po malým kuchyňským brousku, přičemž má svůj masitej jazyk zaklíněnej mezi žlutejma zubama. Vypadá fakt jak psychopat.

„A víš, kde bydlí?“ ptám se.

„Tady na sídlišti – kousek odtud,“ říká, aniž by odlepil svůj skelnej pohled od nože.

„Ale tady nás každej pozná.“

„To je pravda.“

„Chtělo by to nějaký maskování.“

Jak jsem to dořek, Blizna vystřeluje ze židle a za chvíli se vrací do kuchyně s černou kuklou na hlavě – přesněji řečeno se shrnutou čepicí, co před chvílí zdobila hrnec.

„Zapomněl sis vystříhnout díru na pusu,“ poukazuju na drobnej nedostatek, „bude se ti špatně dejchat.“

Blizna mizí v kopulně a já začínám přemejšlet, co s mojí kamufláží. Když se vrací, ptám se ho, jestli nemá ještě jednu černou čepici. Kroutí hlavou a jde do ložnice, odkud mi hrdě přináší tetinej pohřební čepec.

„Si snad děláš srandu, ne?“

„Bonnie a Clyde, hihi!“

„A proč já mám bejt Bonnie?“

„Nic jinýho jsem nenašel.“

„To tu není po strejcovi žádná další čepice?“

„Tahle je jediná.“

Sednu si a dávám si pořádnej hlt vína. Blizna mi šermuje čepcem před obličejem a přemlouvá mě, abych si ho aspoň zkusil.

„To si dám radši na hlavu tohle!“ odseknu a ukážu na hnědou papírovou tašku z vinotéky.

***

Kdyby mi někdo včera nabíd miliardu dolarů, když uhodnu, co budu dělat tuhle neděli v jednu ráno, tak by to bylo zbytečný, stejně jako teď – když ten čas nastal – se zamejšlet nad tím, proč se promenáduju po sídlišti s papírovou taškou na hlavě. I když je to vlastně jasný. Chystám se napomáhat vraždě. To dá přeci rozum, ne? Blizna našlapuje po špičkách jak růžovej panter, přičemž šermuje nožem, div mě nepodřízne. Skrz jeho černou kuklu nepřestává vycházet hihňání. Já to svoje radši držim pod třepotající se pokličkou… tedy taškou. Jojo, dámy a pánové, jsem zhulenej jak taška. Jenže teď neni čas na žerty. Jde se vraždit. Cestou potkáváme pár většinou nalitejch lidí. Všichni si myslej, že jdem z maškarního.

„Svět je jeden maškarní bál!“ řve Blizna na celý sídliště. Snažim se ho uklidnit, protože se blížíme k místu činu. Dopíjíme víno, co jsme si vzali na cestu, a sledujeme řadu zvonků.

„Jak se vlastně jmenuje Vyžilá?“

„Tlustá.“

Tentokrát smích pod taškou neudržím a Blizna teď musí uklidňovat mě.

„Nasaď si tu tašku.“

„Tlustá.“

„Hihi.“

„Vyžilá Tlustá.“

„Hihi.“

Blizna mě neuklidnil. Naopak on sám se skácel k zemi. Opět se dostavily křeče do břicha. Dusit se smíchem neni žádná legrace (jaká ironie, co?), kór když jsi zkouřenej jak opice. To pak nezbývá než otevřít hubu dokořán a nechat ho pěkně vyvenčit.

Najednou se odněkud ze shora ozývá několikrát za sebou: „Janičko!“

No tak, smíchu, k noze a pěkně do boudy! Co jsem říkal. Bude tu klid! Marná snaha. Smích si dělá, co chce.

„Janičko, jsi to ty?“

Bliznu nenapadne nic jinýho než fistulí odpovědět: „Anó.“

„Jano! Kdo je tam s tebou?“

„Dva chlapi!“ pokračuje Blizna v krasojízdě a mně začíná bejt pod tou taškou horko. Nebudeme si nic nalhávat. Nejsem žádnej hrdina. Vyhejbám se problémům, seč můžu, a tady se začíná jeden rodit. Už vidim embryo. Blizna ho krmí a chová na svým voslintaným jazyku, kterej z kukly čouhá jak vylovenej kapr. Prostřihlej otvor čepice je už nasáklej slinama a mě opět přichází na mysl otázka: Co tu vlastně dělám?

„JANO. POJĎ DOMŮ!“

Razantnost právě vyřčenejch slov zahnala kapra zpátky do dno huby a z embrya se vyklubalo ječící novorozeně.

„Jano, pojď domů, nebo si tam pro tebe přijdu a je mi jedno, kdo tam s tebou je!“

Ptám se Blizny, jak se jmenuje vyžilá Tlustá křestním. Ani nemusí odpovídat. Moje zbabělý já, který mě zatím nikdy nezklamalo, se dožaduje okamžitýho ústupu.

„Ty kurvo! Jestli do pěti minut neuslyšim cvaknout zámek, tak se už nevracej. Slyšíš? Už se nemusíš vracet!!!“

„My moc dobře slyšíme! Ale taky se chceme trochu vyspat!“ ozývá se z druhýho okna. Zřejmě probuzenej soused…

„To já bych taky, ale jak můžu, když žiju s kurvou!“

„Tak se rozveď a neřvi tu, nebo si to s tebou přijdu vyřídit!“

„Tak pojď, ty nádivo! Dyk tvoje stará je taky kurva. Ale nejdřív si dojdu dolů pro tu svoji. Můžem si to rozdat venku, jestli chceš!“

„Hned sem tam… ti zmaluju držku, ‘s to neviděl!“

Asi ti nemusím říkat, že jsem na ně dole nečekal. Vyběhnul jsem jak štvanej zajíc.

Po pár metrech mi padá z hlavy taška. Čert ji vem. Čert vem Bliznu. Moje zbabělý já přebírá velení. Běžím ulicí lemovanou bytovkama. Za chvíli zahejbám do kopce vedoucího do centra města a málem vrážím do Vyžilý, teda Tlustý, křestním jménem Jany, manželky chlapa, co se možná teď pere se svým sousedem na ulici. No jo, malý město. Tady se člověk před nikým neschová.

„Kam ten spěch, mladíku?“ ozývá se z jejích temně rudě namalovanejch rtů.

Naštěstí mě nepoznala. Víčka se jí po kalnejch očí rozlejvaj jak škraloup po hladině studenýho mlíka. Mlíko. Nesnáším mlíko a hlavně škraloup. V tu chvíli mi bylo, jako kdyby spolknul vrchovatou lžíci toho bílýho hnusu. Uvíznul mi v krku a proměnil se v knedlík. A ta její svraštělá bílá pleť! No hádej, co mi připomněla? Škraloup. Dneska je to samej škraloup. Svým útěkem jsem si jeden udělal i u Blizny. Snad ho nechytli s kuklou na hlavě a nožem v ruce. Snad nedostal do držky.

„Domů bych radši nechodil,“ vypadlo ze mě skrz škraloup. „Nejdeš se někam napít?“

No co se divíš? Přece ji nenechám vletět do spárů rozzuřenýho manžela. Stačí, že jsem tam nechal Bliznu. Dneska se už vraždit nebude. To ti přísahám!

„To mě jako tenhle hezkej klučík chce pozvat na panáka?“ ptá se vilně a hned se do mě zavěšuje.

„Já myslel, že ty mě…“ Trapný. Já vim. Jsem v úzkejch a v týhle poloze ze mě moc vtipy nelezou.

„Jo, to bych nesměla bejt švorc,“ říká a pokládá mi hlavu na rameno. Jdou na mě mdloby. „Představ si broučku, že jsem dneska ztratila pět tisíc. Vůbec nevim kde. Ten můj mě zabije…“

Tak tohle člověka dostane na kolena. Svíjím se na ulici jak postřelenej skunk. Zajíkám se smíchem a nevnímám nadávky, který na mě vyžilá Tlustá, křestním jménem Jana, plive. Ani se jí nedivim. Svěří se mi se svým trápením a já se smíchy můžu podělat. Pokud je smích vážně lék, tak se dneska ráno setsakramentsky předávkuju, navíc když se zdálky začíná ozývat povědomý hihňání.