Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSkok přes
Autor
Sarlota.Alli
Fascinuje mě ta něha, se kterou mě odmítá. Na tváři mi vytváří debilní úsměv a obrací mi žaludek. Měla bych být vzteklá a uražená, nebo se cítit trapně, ale já mám jen strach...
Mívala jsem ten pocit, když mě ještě bolavopu od pádu nutili znova přeskočit kozu. I když je to jen zvuk. Je to ta rána při odrazu. Slyšela jsem ji tolikrát, že podle ní poznám kam padám. Je to jen zvuk... Bušení krve ve spáncích a neochotné přešlapování z nohy na nohu a jasné zbarvování modřin, slzy v očích, kroucení hlavou v nesouhlasném gestu ještě při rozběhu. Raz! Dva! Tři! Rána!
Stojím na druhé straně chodníku a koukám na záda chlápka, co vchází do obchodu se sklem. Přecházím, letmo se podívám dovnitř. Nedokážu vyhodnotit, jestli se opravdu sklání nad vitrínou s foťákem v ruce, ani jestli odpovídá výška a podoba . Prošla jsem a pak se o krok vrátila, abych zas viděla jen záda chlápka co je možná úplně cizí a možná je to ten, co mě nechává viset ve vzduchoprázdnu, ignorujíc prostinké oznámení v e-mailové schránce. Měla bych tam jít a přesvědčit se, opravdu bych měla...
Bylo to tou bolestí. A ta rána zněla stejně jako ta, která vedla k pádu. Stojím na můstku a cítím na sobě pohrdavý pohled cvičitelky. „Běž!“ Pomalu se loudám na konec fronty během graciézního skoku, a dalšího, a dalšího. Až na mě zase dojde. Pííísk!
„Na co myslíš?“ ptá se Romana
„Na nic.“, lžu.Na chvíli se odmlčím. „Měla jsem pocit, že vidím Jamese.“
„Ty ho vidíš všude, viď?“ normálně ne. Jen poslední týden jsem jak na jehlách. Bez rovnováhy. To je tím mailem. A není v praze. Není! Dal by vědět, vždycky se mnou rád mluvil. To se vymyká logice...
Dokonalý skok to jsou jednoduché počty. Chce to jen spočítat kroky, dupnout na značku a na druhý straně udržet balanc. Je to banálně nudná, leč velice efektní záleřitost. Chce se to jen naštvat. Normálně ten strach přebít.
Tupě zírám před sebe. To-je-budova-umělecko-průmyslového-muzea! „Hajzl! Háááááj-zl!“ V očích mě pálí slzy.
Zavírám oči. Rozbíhám se. Je to jen zvuk!
Nevim jestli je horší moje naivita a nebo fakt, že mě nechtěl vidět. „... Nemá cenu abych předstírala, že jsem důstojná osoba. Jen jsem doufala že odpovíš. JAKKOLI!“
RAZ! DVA! TŘI! RÁNA!(zní to dobře)
„... ačkoli je nemohu opětovat. Tvá angličtina, ač nedokonalá, jiskří a skrze ní září Tvá osobnost.“
Sedim na zadku. Dokonale uzeměná a všechno mě bolí. Odněkud z dálky slyším smích ostatních a cvičitelku, jak mě obviňuje, že to to už dělám schválně, že to neni vtipný, že...
„Je to jenom zvuk, co mě tolik děsí.“