Pornoloupež

Středně zkurvenej den. Za oknem cáká déšť. Ze sna mě vzbudila třeštivá bílá mlha, chytla mě za frňák a trochu podusila.. uf.. useknutej sen odpadl jako ocas ještěrky. Vzpírám se na posteli na loktech a pozoruji háďata deště, jak se plazí po skle. Mám skelnej pohled. Vedle mě spinká má žena a malej pejsek. Žena se ze sna usmívá. Pejsek, kilo devadesát, vydává příšerný randál, jakoby tam chrápal rotvajler, taky tak dunivě chodí. Ve bdění je strašně vážná, hlídá a sedá si jako vlčák, a je to empatický stvoření. Když se chtějí lidi milovat, zaleze si do domečku pro kočky, kterej jsem jednou v noci přitáhl nevím odkud.

Všichni spí. Já jsem přeodpočatej, v hlavě mi duní a nevím co dělat. Dolévám si včerejší víno a mixuju si ho vodou, abych rozředil tu kyslost, abych rozředil trapnej smutek, co mám dnes v sobě. V kombinaci s cigaretou se začnu cítit lépe.

Zima byla příšerná. S mojí milou jsme projeli docela solidní obnos peněz a najednou jsme byli na mizině, spadli jsme z hrozný vejšky přímo na prdel a nikdo neměl práci a nikdo neměl náladu a nic. A mě se nechtělo mezi věčně nasraný dělníky, totálně pro mě ztratili kouzlo. Nechtělo se mi vracet tam kde už jsem byl, přesto jsem v krátkém sledu zkusil kulisáka v opeře, obsluhu v billiardový herně a ranní roznášku novin. Ale v opeře byli samý zoufalci, deklasovaní jedinci, laciní alkáči, chyběla tam kultura týhle profese, jak jsem to znal z nároďáku. Nebyl tam smích. Jen lopota a smrad potu, hnusně kontrastující s vůní šatů zpěvaček. Který nám to dávaly sežrat a režiséři si na zkouškách vymýšleli nesmysly.

Večer o pauze jsme se převlékli do civilu a to bylo o trochu lepší. Stavily se za námi dvě cizí ženy na cígo (kouřilo se jen u nás v kulisáckým kutlochu) a daly se s námi do řeči, první citlivý bytosti v tom stánku srdceryvnosti. A my se trochu uklidnili a bylo nám fajn. Když odešly, dozvěděl jsem se, že jsou to prostituky hostující v Carmen. Pak inspice zahlásila proměnu uvnitř představení a my se dostavili dřív a zírali jsme škvírama v šálách na ty dvě divy s odhalenýma prsama, jak se nenuceně pohybují a tančí a skutečně... byly to hvězdy. Pak někdo řekl „jedem“ a my zatlačili do třítunový stěny a vjeli na jeviště, kde se nám okamžitě zasekly kolečka, mýho partáka to vzalo za rukáv a jak vtančil na scénu, inspicient zařval: „kurva, vy lemplové!“ a tak hrozně škaredě se na nás podíval (vždycky jsme za všechno mohli) a ve mně se něco zlomilo, otočil jsem se na kramfleku a vypadl odtamtud, navždy.

V billiardový herně jsem vydržel den a z těch ruskejch kurev, moldavskejch čubek a uzbekistánskejch děvek mi bylo zle a z přiblblejch mafiánků bez úrovně mi bylo zle a příběhy který mi tam vyprávěli zaměstanci byli depresivní a chmurné. Dveře šly otvírat jen dovnitř, nazpátek to bylo na zvonek a tak jste se tam cítili jako v kriminále. „tak dobře, výplatu mi prosím pošlete poštou, sbohem!“ Vypadl jsem na ulici a dýchal jsem a dýchal. Teď, když na to vzpomínám, bylo to horší než archeologický vykopávky v lednu...

Roznáška novin byla v pořádku, povstal jsem ve čtyři a liduprázdným žižkovem jsem se dostavil do takovýho sklepa, kde nám předali noviny, dopisy, letáky. My to všechno nacpali do vozítka RVHP a vyrazili udělat rajón. Byl jsem přidělenej k jedný starší paní, která tam makala deset let a s tou se hezky povídalo a chodila dábelsky rychle, Za dvě hoďky jsme bývali hotoví a ona mi četla z pochodníku a já jsem vybíhal schody a otvíral domy. Pochodník byl seznam a plán ulic i s jmény adresátů a bez něho jste byli pěkně v prdeli. Jednomu maníkovi se podařilo ho vstrčit s novinama do zamčený schránky, někde na začátku trasy a zbláznil se, skutečně, nechal vozík na ulici a utekl. My jsme mašírovali dál, Domažlická, Chelčického, Malešická, V Domově…

Pak asi za týden jsem se měl naučit svojí trasu, měl jsem dostat vlastní rajón! Jenže ta osoba to pochopila, že má být vyměněna. Byl to muž kolem pětatřiceti, kterej vypadal že ještě nešoustal. Zablokovaná touha se mu drala kůží ven a nechávala po sobě uhrákovitý krátery. Strašně se v tom sklepě rozčílil a křičel něco o elitářství (znal mě nějak blíž?) a já tam seděl v elegantním dlouhým flaušáku a jelenicových rukavicích a kouřil Pall Mallky a do toho vešla taková hezká cikánka ze který bylo cítit pití a milování včerejší noci a ve dveřích se omlouvala, že se zapoměla učesat a chlápek řval na šéfa a šéf zase na něho a znělo to jako: „ půjde s tebou!“ „NEPůJDE!!!“ „Půjde s tebou…“

A tak jsem vstal a řekl šéfovi ať mě laskavě nezaplítá do svých vnitropodnikových sraček a že jdu do prdele, navždy. Jak jsem odcházel, na zádech jsem ucítil smutný pohled tý cikánky. Tak a bylo to, při nejlepší vůli to nešlo, byl jsem nezařaditelnej, ztracenej, přitom jsem chtěl jenom dělat svoji práci a aby se do mě nikdo nesral, chtěl jsem samotu anebo klid uvnitř kolektivu, ale to jsem chtěl moc. Přitom jsem si vybíral džoby, který nikdo jinej nechtěl a můj přístup byl zenovej a pokornej, ale nasrat. Tu máš. Vypadal jsem nadřazeně, příliš dobře, byl jsem odsouzenej a nevěděl jsem za co… a pak mi to skočilo jako kočka na hlavu a dráplo mě to do mozku a byl to vztek a hrdost pošpiněná světskejma sračkama.

Vyskočil jsem z postele. Bejvalej sportovec. Pravej bek v týmu s Markem Kuličem. Vítěz běhu rudý hvězdy v roce 85 a vytočil jsem piruetu a protáhl jsem si třísla jak mě to naučili na atletice. Plavným krokem jsem přešel k šupleti se spodním prádlem mojí ženy a nahmatal na jeho dně těžký chladný předmět.. Pistoli jsem vytáhl, zajistil pojistkou a sedl si na postel. Čuměl jsem na její hlaveň a vybavila se mě poutka která si Raskolnikov všil do podšívky kabátu a přikládal jim zvláštní pozornost, pak za ně zasunul sekyru. Má zbraň nevypadala moc hrozivě, zato jsem měl děsivej výraz. Hladovej krvelačnej skunk, ohrnul jsem si rty nazpět přez svoje tesáky, oblékl se a vypadl ven.

Zločin je vzrušující, je něco na způsob tvorby, jako tanec, zrealizovanej scénář.. Na ulici žena s tlustým dalmatýnem na mě zazírala, byla od nás z domu, poznala mě a kdyby se zahleděla pořádně, volala by policii. Špička hlavně mě tlačila do ptáka. Dvakrát jsem obešel blok abych se nepohyboval poblíž v inkriminovanou dobu. Už jsem se viděl jak umlacuji svědkyni v jejím smutném staropanenském bytě a její černobílý milenec mě odkusuje z prdele corpus delicti.

Moje trafika měla vzadu video půjčovnu, hroznej brak, porno převládalo. Vešel jsem dovnitř, stěží jsem pohlédl na tu fůrii, který to patřilo a zaplul tam, všechny herečky z přebalů na mě hleděly. Nadechl jsem se a zatnul svalstvo na zadku, což je nejlepší způsob jak se zbavit trémy, jak mě to naučili v dramatickým kroužku. Odjistil jsem pojistku tý svojí bambitky, vytáhl si límec šíleně vysoko a omotal si hlavu šálou, vypadal jsem jako veterán z první světový. Pak do jejího zornýho pole vešla hlaveň a pak pažba, moje prsty, má paže, ach bože! Paříž našpulila rty a já ji přitáhl k sobě…

Zařval jsem: „Prachy! Hned! Sem!“ podal jsem ji igelitku Albert, ale ženština se zatvářila bojovně. Uražte je, skousnou to, ubližte jim fyzicky, přejdou to, ale nikdy jim nesahejte na majeteček. „Ani hovno mladej!“ No jo no, byl jsem na žižkově, místňáci jsou hrozně od rány. Já taky. Zmáčknul jsem to, skutečně jsem to zmáčkl, vyšla rána, která mě okamžitě ohlušila, totálně. Jakási titěrná nábojnice jí cvrnkla o rameno a upadla na zem, ženská omdlela. místnost se zahalila smradem, oči mi začali slzet ---- pak mi to došlo: V bazaru se mnou vyjebali a prodali mi plynovku! „Zkurvený zavilý žižkováci!“ zavyl jsem. Potom již zpola paralyzovanej jsem se nahrnul za pult a třísknul do kassy. Dvě tisícovky, pár stovek a jedno kovový pade, strčil jsem to do igelitky, sběhl ještě vedle a nahrnul tam kupu porna, pak jsem kašlající vyklopýtal na ulici a dýchal a dýchal.

Kurva. ani nebylo jít kam si ho vyhonit. Na ulici jsem instikivně zamířil nahoru, švihal jsem po tom pražským Montmartru. hluchej jako poleno, voči rudý, vypadal jsem jako sčichanej techem, dva fízlové prošli kolem a nechali TO bejt. Mysleli si, že jsem nějaká místní postavička... vůbec netušili jakej jsem gigant.