první večer

Nejde to. Jakoby se zasekly dobře tikající hodinky. Nebo to spíš drhne, jako když souložíte nasucho protože něco nezafungovalo, nemáte lubrikační gel nebo se prostě nenasliníte. Dře to a pálí a pak je to hořké. Možná spíš hořké jak čokoláda protože…

Když mi bylo patnáct a měla jsem depky, pomáhal mi deník. Lepila jsem si tam obrázky kluků, jízdenky na vlak a pohledy z cest, psala hlášky, básničky a mezi to všechno škrábala své zoufalé pubertální vzdechy o tom, jak je život na hovno, jak mě naši nechápou a jak mne žádný chlap nechce.

Pak to odešlo, naráz, jak třeba pomine den na poušti. Prostě zhasneš a najednou je kolem tebe sladká, sypká a daleká tma a vedle tebe někdo, kdo ti nabídne plášť a chrání tě před zimou, možná trochu proto, aby se ti dostal pod kůži a aby ses s ním vyspala. Ale fungovalo to. V té poušti kvetly rudé růže a na čaj se tam scházeli mrtví básníci. Ta láska byla tak dekadentní, jak jen v šestnácti může být. Kytky, Václav Hrabě plynem udušený někde v pražském podkroví a všechny ty jeho krásné smutky, madony ve vytahaných svetrech, Praha unavená po jazzovém flámu, boží muka a západy slunce nad barevnými lesy. Přežrala jsem se oliv ve vaně a přepila drahého vína. Kouřila trávu a cpala se pilulkama. Mimochodem, chemie v mém životě taky hrála jakousi roli, ale…jak říká Fleischman, k tomu se dostanu později.

Po nějakém roce a půl bylo po flámu. Horká noc odešla a do pouště se vrátil den – ostrý, pálivý a větrný.Ukázal se bílý, v celé své zářící krutosti a já měla kocovinu, potřebovala jsem pít a nebylo kde. Zbylo pár veršů, vzpomínek, dárků s patetickým věnováním. Odešla jsem, pod pasem pár modřin a ruce trochu pořezaný…ale o tom taky někdy jindy. Jisté je, že od té doby Hraběte nečtu. Možná je ve mně ještě kus toho starého já, které by brečelo nad mladíkem spadlým ze skály porostlé arnikou… Snad proto, že všichni občas padáme.

Únor, březen. Dva měsíce stačily. A pak se svět otočil,nebo spíš dostal svůj vlastní směr.

Březnová noc. Zima, země ještě mlčí, ale ty cítíš, že už i němými ústy slibuje polibek. Zatím ale mrzne a tak v kabátě chodíš podzemím zámku a  popíjíš víno. Venku svítí měsíc a bílé balustrády, fontána šumí v tiché zahradě. Do té tmy a zimy tě někdo chytí kolem pasu a políbí na ucho. Řekla sis o to, nepřímo, úsměvem. Celou dobu se třeseš a trochu odmítáš. Když pak ale vidíš jeho vyhublé polonahé tělo, něco v tobě se rozhodne, i když jej teď vyhodíš a usneš tu noc sama, roztřesená, promrzlá a nová. Ve tvém životě už nebude poušť.

Máš chuť zas žít, hlavně balit chlapy. Víš, jak na to, víš, že jsi krásná. Chceš si zase zašukat a nabrat zkušenosti, potkat prvního pořádného chlapa, který to v posteli umí. Václav Hrabě se v poslední vteřině před udušením probudil a napsal v duchu nejveselejší báseň ve svém životě.

Dobrou noc.