Nový život - III.část

                                                                                     III.část

     Ráno, tak jak slíbil, zabušil jim Janota na dveře a obě vyskočily z postele rovnýma nohama. Byly odpočaté, večer šly brzy spát, obě se těšily na to, co je dnes čeká. Zašly do koupelny, osprchly se a Jana se jala provádět kosmetické úpravy svého obličeje. Ráda chodila pěkně upravená, používala makeup přesto, že to vůbec nepotřebovala. Máša, coby sportovec, pročísla vlasy, natřela řasy a světlou rtěnkou obtáhla rty a její kosmetické úpravy skončily. Ještě, než Jana skončila se svými a než si vytvořila složitý účes , stačila oběma zabalit svačinu. V podstatě to bylo jídlo na celý den, protože ona na na rozdíl od Jany si uvědomovala, že pokud se jim nepodaří přesvědčit  paní na osobním, aby jim poskytlo divadlo zálohu na mzdu, nebudou si moc dovolit nic víc, než jedno jídlo denně. Nějak to přežijí, byly zvyklé. Takže si z toho velkou hlavu nedělala a Jana, ta se úplně spléhala na Mášu, tyto věci šly mimo ni. Jí šlo o to, užít co se dá a starosti, ty si nepřipouštěla.
    
     Autobus jim jel ve čtvrt na osm, zabalily si tedy ještě tepláky,triko a tenisky, aby měly v čem pracovat, protože jim bylo řečeno, že divadlo jim poskytne pracovní oděv až po tříměsíční zkušební době, oblekla se každá do toho nejlepšího co měla, aby napoprvé udělaly dobrý dojem a utíkaly na zastávku.  Autobus přijel přesně na čas a za dvacet minut již stály před vrátnicí divadla. Naštěstí jedna ze zastávek autobusu MHD byla nedaleko jejich nového pracoviště. Zapsaly se na vrátnici a po schodech vyšly do prvního poschodí. Paní z osobního na ně již čekala, ještě jim vysvětlila nějaké drobné detaily a na otázku, zda mohou dostat zálohu předem, odpověděla Máše, že se má za ní zastavit po obědě, že to do té doby zjistí. Nezáleží to prý jen na ní. Poslala je na chodbu, kde měly počkat na vedoucího techniky, soudruha Nováčka, který si je tam vyzvedne.  Seděly jen chvíli a slyšely dusot na schodech,  supění a chvíli na to se před nimi objevil velký chlap, dosti tlustý, který sotva dýchal. "Ty schody mě zničí," poznamenal, utíraje si pot na čele. "Tak, to jste Vy dvě?  Tomu tedy říkám posila," dodal ještě sarkasticky a pokynul jim, aby ho následovaly. Sešli do přízemí na úroveň vrátnice a dali se dlouhou chodbou dozadu, do vnitra budovy. Cestou míjeli dveře vlásenkárny, kostymérny, dveře šaten herců a jedny, které byly, jak později zjistily, těsně za jevištěm, byly otevřené a bylo tam vidět na policích různé věci. Byla to rekvizitárna, která byla velmi důležitá a ze které každé představení jevištní mistr doplňoval interiér již postavených kulis, ke každému představení zvlášť.  Vedoucí techniky jim dovolil, aby odhrnuly těžké závěsy a nahlédly na jeviště. Bylo osvětleno jen jedním reflektorem a opona nebyla spuštěna, viděly proto až na řady sedadel v hledišti, po stranách nahoře byly lóže. Sedadla byla potažena zřejmě koženkou červené barvy a řady stoupaly směrem vzhůru tak, aby každý divák viděl dobře na jeviště.  Na větší prohlížení nebyl čas, Nováček je vyzval, ať ho následují, že je představí jejich spolupracovníkům a jevištnímu mistrovi, který bude jejich nadřízeným a jehož příkazy se budou obě řídit. A tak postupovali dále v šeru zákulisí, přišli k velkým plechovým vratům a když je Nováček otevřel, octli se ve skladišti kulis. Některé stály na podlaze, jiné visely u stropu. Všude panoval pořádek, který byl velmi důležitý, jak jim soudruh Zmatník, jevištní mistr, později vysvětlil. Vše muselo mít své stálé místo, aby se nehledala žádná z kulis, když byla zrovna potřeba. Za skladem kulis byla truhlárna, kde se kulisy vyráběly, vonělo tu dřevo, barvy a lepidlo. Pracovalo tam asi pět mužů různého věku. Všichni se s vedoucím techniky pozdravili a bylo vidět, že z něj mají docela velký respekt, protože nikdo z nich neutrousil žádnou poznámku, věnovali se práci. Konečně se před nimi otevřely dveře šatny, kde bylo asi osm mužských ve věku tak od dvaceti do čtyřiceti let. Posedávali na lavičkách před skříňkami na oblečení, někteří seděli u stolu a pili , podle vůně kávu, z velkých hrnků. Bylo tu dost nakouřeno, což Máše vadilo, ale ještě více jí vadilo, že by se tu měla mezi těmi chlapy převlékat. "To jsem zvědavá, jak to budou řešit," pomyslela si.

     Nováček zahalekal na pozdrav. Okamžitě mu všichni věnovali pozornost , tak jim obě děvčata představil. Pánové si je kriticky prohlíželi a jeden z nich, Mirek, jak se později dozvěděli, utrousil poznámku "to jako jsou noví kulisáci,jo? Holky? A co tu tak budou platný?" Nováček je ubezpečil, že jsou tu děvčata jen na zkoušku, protože nikoho jiného zatím nemají, nařídil jim, aby jim ukázali, kde mají skříňky na převlečení a odkráčel pro jevištního mistra Zmatníka, aby mu sdělil, že tu má na starost další pracovníky. Děvčata stála u dveří a rozhlížela se. Stále panovalo mlčení a chlapi je  doslova  svlékali pohledem. "No, tak ahoj, já jsem Jana a určitě se mi tu bude mezi Vámi líbit, hlavně když mi někdo z Vás nabídne cigaretu. Kouřila bych, až bych brečela." Naráz se všichni mohli přetrhnout, aby jí cigaretu nabídli. Milostivě si jednu vzala a když jí kdosi zapálil, představila jim Mášu, která stála za ní a nic neříkala. "Tak, pánové, kde máme ty skříňky? A doufám, že budete natolik taktní, že se otočíte, než se převlečeme, i když na rovinu říkám, že mně vůbec nevadí, když se budete dívat. Nemám se za co stydět, ale Máša, to je hrozná stydlivka, tak berte trochu ohled," řekla a s chutí pokuřovala. Mirek jim ukázal jejich místo, představil jim ostatní, ale ani jedna z nich si kromě jeho jména,  jiného muže jménem nezapamatovala. Společnými silami jejich skříňky otočili tak, že se vytvořilo jakési zákoutí a obě děvčata tak měla trochu soukromí na převlékání. "Jakým divným jazykem to mluvíte," zeptal se mladík, tak dvacetiletý, blonďák, vyšší postavy, štíhlý. "Nejste náhodou z Ásie," chechtal se.  "Jaká Ásie, jsme z Moravy," podotkla uraženě Jana. " A můžeš mi říct ,jak se jmenuješ, nezapamatovala jsem si to." "Úředně jsem Jan, říkají mi Honzo a někdy Janku. Tak si vyber, co Ti bude vyhovat," řekl a zálibně se na ni díval. "Ona a on by byli opravdu hezký pár", pomyslela si Máša, která je pozorovala z koutku, který pro ně udělali. Jana černovlasá, vysoká a on blonďák,také hodně vysoký. " Stejně ho asi Jana na pokoji nenechá a on ji také ne." Jan a Jana, to by znělo hezky," říkala si v duchu.

     Ozvalo se zaklepání, otevřely se dveře a vstoupil mužíček, střední postavy, ale tak hubený, že šedivý plášť, který měl na sobě rozepnutý, za ním vlál jako křídla nějakého ptáka. Byl úplně holohlavý a mohlo mu být tak kolem padesáti, možná víc. Děvčatům připadal opravdu hodně starý. Ale jeho pohyby byly rychlé a účelné. "Tak, kde mám tu novou posilu?" Prý jsou to děvčata, to bude opravdu veselé, že? " Děvčata se vynořila ze svého zákoutí a představila se mu.  "Já jsem Zmatník a budu Vašim nadřízeným. Budete poslouchat mé příkazy a když tu nebudu já, budete podřízené Mirkovi a ten Vám bude přidělovat práci, rozumíme si?" Děvčata kývla hlavou. "Zatím vám to tu kluci dnes jen předvedou, abyste měly představu, co se tu vlastně dělá, ale v pondělí už se každá ode mne dozví, čím konkrétně se bude zabývat. A tak se chlapi dejte do práce, zkouška začíná za chvíli a je také třeba zabalit kostýmy a připravit kulisy na zítřejší večerní představení na Krumlov, aby je mohla odpolední směna naložit na auto. Doufám, že jste nezapoměli, že je pátek a proto je tu dnes práce navíc. Zítra není zkouška, nikdo tu dopoledne nebude, tak ať to mají na zítřejší večer nachystané. A odešel.  Mirek, později zjistily, že je jakýmsi vedoucím této směny i přesto, že tu byli starší muži, než on, každému řekl, co má dělat a děvčatům pokynul, aby ho následovala. Všichni opustili šatnu a každý si hleděl své práce. Jim řekl, aby si vše prohlédly a dívaly se, nesmí ovšem zavazet, "bude tu dosti šrumec",  podotkl. A tak se dívaly, procházely si znovu skladiště kulis, odkud chlapi brali jednotlivé kusy, také nějaký nábytek - to je prý na dopolední jevištní  zkoušku, můžou se potom podívat ze zákulisí, jak taková zkouška nového kusu probíhá. Jiní zas přinášeli kostýmy a věšeli je do skříní, které stály těsně za dveřmi.  Některé věci už sváželi přímo do auta s odkrytou plachtou, přistaveného k rampě.  Měli na to systém, šlo jim to rychle, museli vědět, kam co dát na korbu, aby až budou kulisy vykládat z auta, nic nechybělo, aby se nic nepoškodilo. A tak se děvčata seznamovala s novým prostředím, Jana si mezitím vždy od někoho vyptala cigaretu, spokojeně pokuřovala, kde ji napadlo i přesto, že všude byly cedule, že je zde kouření přísně zakázáno, až ji uviděl Mirek a zahnal ji do šatny a opravdu přísným hlasem ji upozornil na nebezpečí požáru, které tu hrozí. "Tady si nedovolí kouřit ani vedoucí, tak nechtěj, aby Tě hned první den nachytal hasič, který má službu a poletíš z divadla, ani nebudeš vědět jak!" "No dobře, já jsem nevěděla," řekla Jana a típla cigaretu do velkého kovového popelníku, který stál v šatně blízko dveří.  Radši už nic neříkala, nechtěla ho rozčilovat, docela se jí líbil a tak poslušně udělala, co jí nařídil. "Vidíš, Ty musíš mít pořád nějaké problémy! Nemůžeš se aspoň první den chovat tak, abys nebudila zbytečnou pozornost? Tady si nebudeš moct dělat, co se Ti zamane," říkala Máša a táhla ji ze šatny ven, aby se šly podívat na tu zkoušku. "To ještě uvidíme, kdo bude koho poslouchat," smála se Jana a následovala ji do zákulisí. Byla tam tma, musely jít opatrně a potichu, slyšely hlasy a když rozhrnuly těžké černé závěsy, viděly na jevišti herce, jak zkouší nějakou hru, kulis tam mnoho nebylo, ale kusy nábytku byly rozestavěny tak, že si herci mohli představit scénu, jak bude při představení vypadat. Chvíli se dívaly, ale nic moc jim to neříkalo, herci četli své role z papíru, který každý držel v ruce, v podstatě hru jen naznačovali, zatím to nebylo moc zajímavé. Ale, pro představu to stačilo.
    
     "Já mám hlad, máme něco na jídlo?" "Máme chleba s paštikou a zapij to vodou, na chodbě u vrátnice  je umyvadlo a je tam i sklenka na pití. Ještě musíme zjistit, kde tu má technika sociální zařízení. Pojď, zeptáme se na to Mirka a potom se najíme," řekla Máša. A tak šly za Mirkem, ten jim vše vysvětlil a protože se pomalu blížilo poledne, šla děvčata do šatny,vybalila skromnou svačinu a najedla se. Za chvíli na to se tam přihrnuli i ostatní a každý rozbaloval jídlo, které si donesl z domova, nebo které si koupil v kantýně, která byla v divadle. Všichni s velkou chutí jedli a když si všimli, že děvčata už nic nemají, každý z nich jim nabídl ze svého. "To je fajn, hlady neumřeme", říkala si v duchu Jana a od každého si kousek vzala, aby prej neurazila. Máša poděkovala, ale nevzala si od nikoho nic. Zatím jí to stačilo a docela se styděla za to, že nemají na pořádnou svačinu. "Zajdu na to osobní," řekla Janě a šla zjistit, jak to bude s jejich zálohou na plat. Paní z osobního ji poslala do účtárny, kde si ji zvědavě prohlížely dvě ženy a jedna z nich jí proti podpisu dala tři stokoruny. Máša poděkovala a s radostí utíkala do šatny. Hned se jí zdál svět růžovější. Cigarety se kupovat nebudou, věděla, že se vždy najde někdo, kdo rád Janě cigaretu nabídne a na jídlo jim to stačilo. Sice skromně, ale snad přijde ještě na jinou možnost, jak zajistit , aby měly alespoň jedno teplé jídlo za den. "Musí tu mít  nějakou jídelnu," pomyslela si, ale to se mýlila, kromě kantýny a Klubu, kde se všichni, převážně  stravovali, tu nic jiného nebylo. Naproti divadla byla velká restaurace, z druhé strany zase nějaký noční bar. Tam se chodila děvčata občas, když měla po odpolední směně, pobavit, zatancovat si. Ale, to až později, až měla stálé peníze. Herci chodili zásadně jen do svého divadelní klubu, kam si mohli vodit i své známé. Byl tu bar, který jim bohatě stačil, bylo to tu útulné, hrála tu tiše reprodukovaná hudba,kterou zřejmě pouštěl barman z kazeťáku za barem. Tady, v tomto příjemném prostředí, které se ovšem s množstvím vypitého alkoholu měnilo během večera a noci na změť židlí a různě pohozených opilých těl, ztratila Máša iluze o velkých umělcích, které tak obdivovala na jevišti, když hráli divadlo. Tam to byly  osobnosti, někteří i zasloužilí umělci, ale tady v klubu, po představení, se děly takové věci, že tam Máša už potom nechtěla ani chodit. Po skončení odpolední směny chodily někdy na taneček do zmíněného nočního baru.  Zjistily také, že v klubu dostanou jídlo na dluh, tak jako ostatní. Než dostaly první výplatu, docela toho využívaly a potom vlastně také, protože, co dlužily, musely zaplatit a tím pádem se stále dostávaly do "platební neschopnosti", až to Máša, která byla vyučenou servírkou vyřešila tím, že se nabídla barmanovi, že mu bude po večerech, kdy nebudou mít práci v divadle, pomáhat za barem, ne za peníze, ale za to, že jim dá jedno teplé jídlo denně. Souhlasil, bylo to pro něj výhodné. Stejně se ale stávalo, že před koncem měsíce, kdy se měla brát gáže, byl klub zavřený, protože nebylo co prodávat. Veškeré zboží vyprodáno a protože se prodávalo na dluh, musel barman nejdříve vybrat peníze od dlužníků, aby zase mohl nakoupit zboží. Bylo pravidlem, že barman v den, kdy se vyplácela gáže, stál u dveří účtárny, kam si všichni pro peníze chodili a zrovna kasíroval dluhy, které měl zapsány v deníčku. Kolikrát slyšela děvčata, jak se opilí herci bavili o tom, že mu ten deníček musí někdo ukrást, aby nevěděl, kolik mu kdo dluží. Samozřejmě to mysleli v žertu, ale  nebylo by to tak snadné, barman si byl velmi dobře vědom ceny svého deníčku a ten  zásadně nenosil u sebe, zamykal ho vždy po skončení práce do trezoru, který měl v místnosti za barem.
 Ale, to vše se děvčata dozvěděla v průběhu svého působení v divadle postupně. 

     Dnes byl pátek, práce jim končila ve čtyři odpoledne a tak, když skončily v divadle, rozhodly se obě, že se projdou městem, podívají se znovu na to náměstí a prostě, prohlédnou si zajímavosti poblíž divadla, aby se trochu zorientovaly. Zítra měly výjimečně volno, protože práce již byla naplánovaná, ale rozhodly se, že se večer zajdou do divadla podívat. Chtěly sledovat představení ze zákulisí, vidět, co vše se vlastně při představení vzadu děje, jak jevištní technika pracuje.  V uličce před náměstím zašly do mléčného baru, kde první ráno v Budějovicích snídaly mléko s rohlíkem a protože to vlastně byl dnes slavnostní den pro obě, koupila si každá pořádnou porci oblíbeného salátu, rohlíky a nakonec to zajedla zákuskem. "Tak a teď si ještě zajdem do nějaké restaurace na kávu a pojedeme domů," řekla Máša.  Jana mimořádně souhlasila.  A tak skončil jejich první pracovní den v divadle, měly před sebou volné dva dny, kdy se mohou seznámit s městem a odpočinout si, aby mohly v pondělí obě s plným nasazením nastoupit do práce. Vůbec netušily, jaká dřina je čeká.

    

    

---