Prach modlitby

    Šeřilo se. Rudý kotouč slunce ztěžklý po celodenním putování se potápěl do obzoru. Světem proudil příjemný letní vánek a vše vypadalo, že právě den bude první mezi spáči. Kdo by také šel spát tak brzy, když se léto klonilo ke své druhé půli a lidé oslavami vzývali Rhaamea, boha úrody a plodnosti, aby sklizeň za pár týdnů byla co nejvydatnější. Celý den probíhaly náboženské rituály a přinášely se oběti, aby se Rhaame nasytil a pomohl úrodě dozrát. Večer se pouze hodovalo, pivo spolu s medovinou teklo proudem, vínem nikdo nešetřil a žaludky byly syté pečeným masem.
    Ve vesnici se rozpalovaly obrovské hranice, aby jejich ohně nahradily právě vyhasínající lampu na nebi. Hlavní silnice byla plná tančících lidí posilněných alkoholem, odevšad se ozýval zpěv mísící se s hlasitým hovorem a smíchem do opojného nektaru. Nenašel by se jediný člověk utápějící svou mysl ve smutku. A právě když nebylo možné průběh oslav nikým a ničím zastavit a jednání všech bylo v moci bohů, do vesnice vstoupil někdo nový. Jako když přes vás přeletí stín a vy hledáte na obloze hejno ptáků, kteří tam nejsou, jako když se ponoříte do studené vody a čekáte, až si na ni zvykne tělo zhýčkané teplem.
    Byl zabalený v černém plášti, jehož konce se ve větru chvěly jako vysoká tráva v noční bouři. Obličej měl pod kápí schovaný v tak husté tmě, že se od ní záře okolních ohňů odrážela jako v zrcadle, které však svůj odraz nenechá od sebe ustoupit. Kolem něj se jako aura vznášela mlha, snad čistého děsu, který by bránil se jen pohnout každému, kdo by se s ní setkal dotykem. V pravé ruce držel nádherný obouruční meč, v jehož hlavici byl zasazen diamant vybroušený do dračí hlavy a po celé délce čepele byly vyryty dvě řady temných run.
    Když viděl, že jeho přítomnost nikdo nezaznamenal, napůl zklamán a napůl uklidněn zvedl druhou ruku a sundal kápi. Magická tma se rozplynula jako ranní mlha na jezeře, do níž se zaseknou sluneční paprsky a odkryla opálenou tvář, vedle níž jako vodopády ze skalisek padaly dlouhé stříbrné vlasy. Napříč obličejem, jemuž dodávaly přírodní krásu sytě modré oči, se táhla jizva vybíhající pod pravým okem, pokračující přes kořen nosu a přes tvář vedoucí ke krku.
    Neslyšně povzdechl a vykročil. Když došel k prvním lidem, začali se před ním rozestupovat a za jeho zády se vraceli zpět jako voda ustupující před lodí. Šel a nevěnoval tomu žádnou pozornost, stejně jako si nevšímal občasných pohledů, které jím jen proletěly, ale on je cítil, jako by na jeho kůži dopadla ostrý ledový trn. Ani se neohlížel, když za ním někdo padl do spánku, který uspává samotné srdce, a tudíž se už nikdy neprobudí. Věděl, že se mu jen další oběť nedostatečně klidila z cesty. Sice pohlédl do všech očí, které potkal, ale vždy cítil ta samá slova: Mohu tě vidět, ale nechci.
    Proplouval.
    Neotáčel se.
    Zabíjel.
    Najednou mu cestu zastoupilo malé děvčátko. Zlaté kudrnaté vlásky se plazily po tvářích a pokračovaly dál přes ramena na záda. Pozorovala ho zvědavýma hnědýma očima, malé rtíky zatím mlčely.
    Muž věděl, že jí osud ani duše nepřikážou, aby mu ustoupila z cesty a zachránila se. Přesto nemohl jinak. Zastavil se. A ona vykročila k němu.
    Už měla klesnout k zemi.
    Dávno měla usnout.
    Místo toho usmála.
    Za chvíli ho chytla za ruku a vedla do vedlejší ulice. Muž se nebránil a možná by se mu to nepovedlo, i kdyby chtěl. Už mnoho let se ho žádný člověk nedotkl, a když mu to čisté děvčátko stisklo prsty, projelo jím nevysvětlitelné zachvění.
    Dovedla ho do malého domu. Otevřela dveře a počkala, až vstoupí, aby je za ním opět zavřela. Spatřil příjemně zařízenou místnost, která byla jediná v celém domě. Nahoře v podkroví byla nejspíš místa k odpočinku. U zadní stěny hořel v krbu oheň, u něhož nějaká žena míchala polévku v kotlíku. Za ní si hrál s dřívky chlapec mnohem mladší než dívka. U okna v křesle seděl postarší muž a zahleděný do noci kouřil dýmku, jejíž vůně jemně prosycovala vzduch.
    Dívka pokynula svému hostu, aby se posadil na pátou židli, která byla vždy přichystaná pro nečekaného hosta. Sedla si vedle něj a pohledem se zeptala, jestli bude také jíst. Odmítl.
    Žena stojící u krbu se při zvuku dívčiny židle otočila a usmála se tak ledově, že by dokázala zmrazit svým úsměvem kohokoli nepřipraveného. „Doufám, že ses moc nepřejedla na slavnostech,“ zeptala se jedovatě.
    Bázlivě zakroutila hlavou jako odpověď.
    Muž vedle ní si domýšlel, že nejspíš bude dívčinou macechou. Byl strašně vděčný, že ho nevidí. Během svého pobytu na světě se setkal s mnoho zbraněmi, ale ten ledově jedovatý úsměv by předčil snad každou z nich.
    Macecha se opět usmála a více si dívky nevšímala. Dokončila večeři a začala rozlévat hustou polévku na talíře. Potom do prostřed stolu položila košík s pečivem a její muž mezitím přinesl ze zadní komory dvě láhve piva. Zasedli a jako by nuceně se snažili vést rozhovor, ale vše končilo u obvyklých frází. Macecha si příliš všímala svého malého syna. Holčička nemluvila. Nemohla. Už velmi dlouho.
    Jejich host v čele stolu se rozloučil s dívkou, potom se neslyšně zvedl a odešel.

 

Holčička si hrála s panenkou a po očku sledovala mámu. V ty dny na mysl její matky padl stín a její oči se utápěly ve smutku, přestože se to snažila skrývat. Jenže její jediné dítě bylo vnímavější než by kdokoli čekal. Po chvíli odložila vyšívání a zamyslela se.
    „Co se děje, maminko?“ zeptala se dívka. Vytrhla svou matku z úvah. Nebo spíš její mysl vrátila zpět.
    „Otec je již dlouho pryč. Měla bych se za ním podívat.“ Odhodlaně vstala, jako by se rozhodla vypořádat s nějakým problémem jednou provždy. „Nikam nechoď, za chvíli se vrátím.“
    „Zůstaň se mnou,“ zdržovala ji se slzami v očích.
    „Za chvíli jsem zpět,“ opakovala matka bez smyslů, jako by už byla u cíle cesty, kam měla namířeno.
    „Nechoď.“ Holčička se jí chytla za sukni, ale matka ji odhodlaně odstrčila. Potom viděla oknem, jak se ubírá k lesu, za nímž se země srázem prolamovala do jezera. I když bylo celý den slunečno, obloha se zatáhla a krajinou proběhl vítr, který se protáhl skulinami ve stěnách domu a ovanul holčičku dosud neznámým mrazem. Chvíli váhala, ale poté se rozběhla stejnou cestou. Prošla celým lesem, až se dostala na jeho druhý konec.
    Uslyšela rozzuřené hlasy. Přišla blíže a schovaná za keřem mezi větvičkami a listy pozorovala se slzami v očích a strachem v mysli ostrou hádku mezi svou matkou a nějakou ženou, kterou už párkrát viděla. Jeho otec stál strnule opodál, jako by se bál zasáhnout do bouře, kterou rozpoutaly ty dvě ženy, aby nebyl sežehnut nějakým bleskem hněvu.
    To vše netrvalo dlouho. Ony vlastně ani neposlouchaly tu druhou. Jenže ta neznámá žena začala vyhrávat. Dívčina matka ustupovala před sílícím hněvem, nejspíš nevěděla, kam může ještě couvnout. Potom už zbývaly jen tři sáhy, dva, jeden. A nakonec její matka nenašla pevnou půdu, okraj srázu se pod ní podlomil. Horečně se snažila něčeho zachytit, ale bylo už příliš pozdě. Dole na ní čekala rozevřená náruč ostrých skalisek. Holčička vykřikla, ale z jejího hrdla už nevyšla ani hláska.
    Sen skončil, modré oči se prudce otevřely a ústa němě vykřikla.

 

Muž stál na rozlehlé pláni a pozoroval okolí. Rozhlížel se po bojišti, které se ještě před několika hodinami hemžilo vojáky. Teď byli všichni mrtví, ti, kteří přežili, utekli a vyhráli. Ticho a samota. Společnost mu dělal pouze jeho věrný meč slitý krví, žezlo dokazující průběh jeho vlády v bitvě. Z čepele skloněné k zemi kanula tmavá krev, runy na čepeli bledly.
    Stal se jediným přítomným svědkem nejhorší bitvy té doby, poslední překážky, která mu stála v cestě k trůnu. Muž se právě chystal převzít korunu z hlavy bývalého krále, která se kousek odkutálela po tom, co ji oddělil od těla. Chvíli váhal. Ještě než ťal po krku, král stačil vyslovit kletbu. Stále mu ta slova zněla v uších jako ozvěna. Bývalý vládce, věrný starým bohům, slíbil svému přemožiteli, že když se dotkne koruny, jeho duše bude v nesnesitelných bolestech obrácena v dobro. Jenže ďábel, který tu duši vlastnil, nevěřil této výhružce. Nechtěl se vzdát před cílem. Přikázal mu, ať se konečně stane králem.
    Nebránil se ďáblovým příkazům, neboť vše, co měl a čím byl, získal od něj. Klekl si a vzal do dlaní korunu.
    V ten okamžik sjel z nebe sloupec ostrého světla, jehož středem proletělo ohnivé kopí a zabodlo se muži přímo do srdce. Všichni bohové, nyní spojení pro vykonání kletby proti ďáblu, začali duši nového krále obracet ke světlu. Jenže zlo se nemínilo vzdát svého nejlepšího sluhy.
    Ďábel s bohy se přetahovali mnoho hodin, zatímco se muž svíjel v ukrutných bolestech. Ta polovina duše, která byla napadena světlem, se palčivě rozzářila, avšak tu druhou ďábel stáhl do ještě hlubších temnot. Když bylo napětí mezi oběma stranami tak silné, že se začala třást země, bolest dosáhla svého vrcholu a muž proklel bohy i ďábla mocnou kletbou plnou bolesti a nenávisti. Otevřelo se nebe, vzedmula se země. Jeho duše se rozdělila v místě, kde bylo zabodnuté kopí na čistě dobrou a čistě zlou polovinu.
    Sen skončil, hnědá očka se prudce otevřela a ústa srdceryvně křičela.

 

Příští den slavnosti pokračovaly. Lidé se veselili se stejným úsilím, ale mezi nimi byl někdo nový, někdo cizí. Seděl opřen o stěnu nízkého domu. Nikoho si nějak zvlášť nevšímal ani nesdílel štěstí, kterým byl prosycen vzduch kolem. Čekal na dívku. Čekal ji celý den, ale neukázala se. Jako by minulý den byl snem, z něhož se probudil do dalšího snu, ale v tomto jeden člověk neexistoval. Věděl, že ji musí ještě vidět. Nevěděl proč, ale musel ji vidět.
    Noc se přehoupla do své druhé poloviny, když se dívka objevila. Muž vstal a ona k němu ihned zamířila.
    „Myslela jsem, že jsi už odešel,“ řekla svým dětským hlasem.
    Muž chtěl říct, že je to nepodstatné, ale nevydal ze sebe jedinou hlásku. Slova mu zůstala v mysli, jako by nedokázala překonat nějaké vysoké hradby.
    Zastavila se asi dva sáhy od něj. „Vlastně jsem ti přišla poděkovat. Vím, že jsi viděl mou minulost. Jsi první, kdo ji viděl. Dokud jsem nepotkala tebe, nemohla jsem to nikomu říct.“ Pokročila blíž, jako by ho chtěla obejmout. Muž nestačil zareagovat. Místo dalších slov z jejích úst vyletěl pouze jemný vzdech jako bílá vyplašená holubice, podlomily se jí nohy a padla do mrtvého spánku.
    Brzy přispěchali nejbližší lidé, zatímco muž ukročil, aby neuspal další. Nikdo jí už nedokázal pomoci. Její duše sestupovala do těch nejhorších míst podzemí. Zatím si myslí, že spí. Potom se probudí, ale do ještě horšího snu a pořád tak dokola až do skonání světa.
    Muž byl omráčen její smrtí. Po mnoha letech se z plných plic nadechlo a křičelo svědomí, které bylo do té doby dušeno a umlčováno polštářem bezcitnosti. Křičelo tak dlouho, až donutila muže pomodlit se za dívčinu duši. Zabodl meč do země, poklekl a modlil se. Za duši dívky i všech ostatních, které odešly jeho rukou ze světa.

A tím si vybral. Duše se spojila a tělo se měnilo v prach.

---