Moje první vražda

Moje první vražda

Vybrat si to správné. Neustálý pocit špatného výběru. Chce to změnu, a to zatraceně rychle. Mám dost nejrůznějších omezení, chci dělat to co je pro mě to nejlepší. Však, je to nejlepší vždy správné? Jo, pro mě určitě. Nemůžu se přeci stále na někoho ohlížet, musím začít dělat, to co chci. Ovšem, kde začít. Co vlastně chci? To je otázka! Jasně že vím co chci. Chci být zlý. Moc. Dokážu to? Co svědomí? Mám ho? Kašlu na svědomí. Chci zabíjet. Dokáže to ve mne probudit city? Chci to vlastně? Mám možnost se rozhodnout a to je důležitý. Chci! Koho? Vím koho. Někoho, koho neznám, někoho, koho nesmím nikdy poznat. Vždyť o nic nejde, je to vlastně jednoduchý. Přece se ve mne nemůžou pohnout žádný city, určitě ne. Stejně mě vždycky zajímalo, jaký to je. Nejlepší bude nůž. Jestlipak je člověk tvrdej, to si zjistim. Tak koho a kde. Je jasný, že ne nikoho od nás, to určitě ne. Určitě, někoho z většího města. Anonymita davu musí fungovat. Plzeň, Praha, Hradec? Snad Praha, dobře jí znám. A musím vůbec zabíjet? Asi ano, protože se mi chce. Tak jsem znovu u toho, koho? To je přeci jedno, výběr je jen na mě. Není se čeho bát a nemám důvod otálet. Takže v pátek, to je ideální. Pojedu vlakem, jak jinak. Vezmu si občanku, peníze a, a nožík. Všechno je promyšlený. Všechno bude v klidu. Vystoupím na Hlavním nádraží a obhlédnu situaci. Myslím, že lehká večeře před aktem přijde vhod. Čekání na tmu je skoro příjemné, ale trošku se chvěji nervozitou. To, že by se to nemuselo povést, to mě nesmí ani napadnout. Trošku se vlastně i těším, přeci jenom to bude první zkušenost s něčím tak zásadně novým. Čas se nachýlil. Počkat, vždyť já vlastně nevím koho. Ne, nemůžu couvnout, nesmím si nic namlouvat. Je to jednoduchý. To snad ne, já se klepu jak před maturitou, ale tu jsem měl možnost neudělat. Tohle, ale udělat chci a taky to udělám. Ne, ani jedinou myšlenku nesmím věnovat tomu, na kom si chci ověřit hustotu lidského těla. Sakra, tady je všude lidí. No a co, vždyť to vůbec ničemu nebrání. Stejně se každej stará jen sám o sebe. Tak, už si musim někoho vybrat. Tady je opilců, to je možností. Vlastně můžu zabít i někoho spícího, jo to můžu. Bude to možná i tak lepší. Jo, hned toho prvního, kterýho zahlídnu. Už aby to bylo. Tamhle je, a sám. Úplná paráda. Tak kam ho bodnu? Jednou do krku, jednou do břicha a taky chci do srdce. Srdce si nechám nakonec, jako takovej bonbónek. Tak teď. Nikde nikdo. Takže první bude krk. Ježiši to je pocit, a ten chudák se ani nehnul, snad ho to ani nezajímá. Na břicho trošku víc přitlačím, jej, to je až moc. A mám tu vrcholné číslo, srdce. To snad ne, já se snad netrefím. Ten člověk je samý žebro. Dá to zabrat, takový zabíjení. Konečně, toto trvalo. Žádná krev? To jsem si myslel, že to bude horší. Ten člověk mě ale naštval, ani se nepohnul. A pocity? Žádný, fakt žádný. Snad se něco dostaví, ale teď raděj zmizim. Takže, rekapitulace: jaký to bylo? nic moc, mělo to být lepší. A závěry? Vlastně se nic nestalo. Koho jsem zabil? Nevím a je mi to vyloženě jedno, a tak to má být. Tak jsem to chtěl. Jo, není špatný si někdy splnit nějaké to přání. Ovšem, může se stát, jako mě, že se člověk zklame. Tohle ale nebylo to jediné a poslední co jsem si splnil. Ještě je jich dost nesplněných. Vlastně nejlepší z celého dne bylo čekání na ranní vlak. Prožít noc v night clubu mi přišla daleko emotivnější než ta hloupá vražda.