Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČasy se mění
09. 11. 2008
1
2
2390
Autor
Gerrhen
Napsal jsem povídku v trochu jiném duchu, než obvykle vytvořím. Nehledejte v ní žádné skryté poselství, tentokrát jen jako oddechová četba
„Nebo něco přibylo a my na to nebyli připraveni,“ řekl Muragnes. Neměli jsme sice stejnou matku, vlastně ani stejné rodiny, ale znali jsme se tak dlouho, že jsme si byli bratry. Nemám žádného sourozence, tedy aspoň o něm nevím, ale pokud se k sobě skuteční bratři chovají tak jako on ke mně, nesmírně jim závidím.
„Bojím se, že jsou pryč časy, kdy jsme bojovali s jeskynními trolly, podnikali hony na příšery a každou noc měli jinou ženu.“
„Nebo rovnou dvě.“
Přikývl jsem a pokračoval: „Trollové se už řadí mezi tvory s občanskými právy, když zabiješ příšeru, ochránci tě stáhnou z kůže a každá pěkná ženská má něco, co bych od ní nechtěl chytit.“ Na chvíli jsem nahodil znechucený výraz, který jsem utopil v dalších locích vína.
„Začínáš mít nostalgickou náladu.“
„Můžu jinak? Připadá mi, že jsem starý. Ty máš ještě obrovský kus mládí před sebou, ale já se cítím, jako by mi smrtka přikládala na krk ostří své kosy.“
„Nesmíš se tak lehko vzdávat. Mysli na to, že jsi vážený člen kladu Gord-Horhel. A toto jméno už samo o sobě vypovídá mnohé.“
„V tom je právě ten problém. Jsem členem klanu, do kterého se může dostat téměř každý. Holobrádek chytne meč, zabije na dvorku slepici a už si myslí, že přičichl ke krvi. Jenže on se stává jedním z nás proto, aby se jeho jméno, které by si nikdy nevybojovalo slávu, mohlo ještě pyšnit tím, že patří ke klanu šermířů a válečníků.“
„Dokud jsou v našem jádru věrní, nemusíme se bát, že bychom byli zapomenuti nebo nedej bože vykázáni.“
„Rád bych tomu věřil, ale tušení mi říká, že i jádro se rozpadá.“
„Tušení bývají často správná nebo nejméně opodstatnělá.“
„Takže si stojíme asi takto: jsme členové Gord-Horhelu, který si zatím díkybohu zachovává svou zvučnost jména. Jak dlouho to vydrží, když už několik týdnů nikdo od nás neučinil nic, z čeho by se stala legenda, je otázkou. Členové jsou buď mladí kluci, ne muži, ale kluci, nebo přestárlí válečníci, kterým z nicnedělání měknou svaly. Vytratila se i základní myšlenka, která nás vždy poháněla dál. Ta byla nahrazena pýchou a sobectvím. Ale ty by ses asi za chvíli zeptal, proč o tom přemýšlím, proč zrovna teď, u našeho vína o páté.“
„Právě jsem čekal, až zmírníš proud svých slov, abych se na to mohl zeptat.“
Pohodil jsem hlavou ke dveřím. „Tamtudy co nevidět vstoupí odpověď:“
Muragnes znal můj dar předvídání a místo dalších otázek se otočil a přes rameno sledoval vstupní dveře. Chvíli se nic nedělo. Avšak brzy se pohnula klika, objevil se uzoučký paprsek slunečního světla plazící se po podlaze a rychle se rozšiřoval. Dveře se otevřely, ale dosud nebylo poznat, kdo v nich stojí, neboť ostré venkovní světlo ukazovalo pouze jeho siluetu.
Člověk ve dveřích se nejspíš rozhlížel, protože se ani nehnul. Potom vykročil, zavřel dveře a vydal se k nám. Byl to Krywer, válečník s nejvyšší funkcí. Za ním kráčel ještě někdo další, který však nebyl zatím viditelný přes jeho široká ramena.
Došel k našemu stolu a pokynul na pozdrav. Mezitím se jeho doprovod postavil vedle něj. Byl to mladý muž. Věděl jsem, že jsem ho už někde viděl, ale hlavou se mi mihly obrazy blízké budoucnosti, které mi ukazovaly, že nám ho Krywer stejně představí, takže jsem nenamáhal dál svou paměť. Ony obrazy ještě pokračovaly, ale Krywer začal ihned mluvit, jako by věděl, co se mi honí v hlavě a snažil se za každou cenu získat mou pozornost.
„Pánové,“ začal klasicky. „Věděl jsem, že vás tady najdu.“
„Kdo by to nevěděl. Je něco kolem čtvrt na šest,“ řekl Muragnes.
„Ovšem. Vaše víno o páté.“ Holobrádek vedle něj se zasmál, přestože se jeho koutky ani nezachvěly. Jenže své emoce vůbec nedokázal ovládat, takže se mu rozkutalovaly po celém hostinci jako kuličky vysypané z pytlíku. „Já jsem s váni potřeboval mluvit o něčem úplně jiném. Zde stojící Kress bude přijat do našich řad.“
Přísahám, že v té chvíli jsem se cítil, jako by mi někdo usekl kus hlavy i s mozkem. Tak zaprvé. Kress. Synáček Mocipána, nejmocnějšího muže Jihoruweských planin a přilehlých zemí, který však svou moc nemohl získat obvyklou cestou. To každý věděl, jenže nikdo neměl dost odvahy k tomu, aby to řekl nahlas. Probudit se bez jazyka přeci není v naší době nic neobvyklého. O to by ale nešlo, kdyby jeho syn byl pořádný chlap nebo aspoň člověk. Jenže podle toho, co se vedlo na místech podobným krčmám, to byla buzna. Mezi šermíři ne zrovna dvakrát oblíbená variace. A zadruhé. Do našich řad. Byl jsem si jistý, že Muragnes už zná odpověď na svou otázku.
„To je mi novinka,“ prohodil Muragnes. Viděl, jak červenám vztekem. Krywer mou tvář v hospodském šeru vidět nemohl, jeho vlastnosti se netýkaly zraku, ale Kresse nikdo neznal. Kdo ví, čím ho bohové při narození obdařili. „A co s tím máme společného?“
„Maličkost.“
‚Maličkost?‘ pomyslel jsem si. ‚Tak to vysyp, ale opatrně, ať nám ta maličkost neprolomí stůl.‘
„Stanete se členy pasovací rady.“ Bum. Stůl je na třísky. Tedy, to jsem si představil, co by se s ním stalo, kdyby na něj dopadla tato maličkost plnou vahou.
„Proč zrovna my? Jsme poslední z dlouhého seznamu vážených členů, kteří k tomu mají právo.“
„Všichni ostatní jsou na cestách.“
Byli jsme varováni pozdě, pomyslel si Muragnes tak, abych to slyšel v mysli.
Spíš jsme schválně varováni nebyli, odpověděl jsem stejnou cestou.
Ty myslíš…
Vím, pomyslel jsem si rázně. Tak rázně, až se Muragnes zachvěl, když moje myšlenky přijal.
„Tak v tom případě splníme svou povinnost,“ řekl jsem s ledovým klidem v hlase. „Kdy se to má odehrát?“
„Není důvod čekat. Za dva dny v poledne, až se vše připraví.“
„Dobře. Pokud dovolíš, navštívíme tě zítra ráno. Musíme vědět, jak si představujete pasování. Sám víš, že je to pokaždé jinak. Nechci ti přivést ten samý trapas jako kdysi, když jsi nebyl o všem spraven a…“
„Zítra ráno vás budu očekávat,“ zarazil mě Krywer, otočil se a s Kressem odešel. Někdy mám až škodolibou radost z toho, že dokážu vidět to, co jiní lidé nechtějí, abych řekl. Ještě jsem nezjistil, proč na to vždy tak úpěnlivě myslí, ale zatím to fungovalo, tak proč se nad tím zamýšlet.
Muragnes na mě vrhl překvapený pohled. Nechtěl se ptát, věděl, že už stejně všechny otázky znám a odpovím jen na to, co si myslím, že je důležité.
Jenže já se jen zamyšleně zeptal: „No?“
„No co?“ vrátil mi Muragnes stejnou kartu.
„Co si o tom myslíš?“
„Hele, na přemýšlení tady nejsem já.“
„Něco se mi nezdá. Taková přijetí narychlo tady už několikrát byla, i když tohle se už plánuje asi pár dní. Dokonce ani synáček našeho Mocipána se mi nezdá ničím zvláštní. Ale pořád mám v ruce poslední dílek skládanky, který se nikam nehodí, přestože všechny předešlé jsou umístěny správně.“
„Co tím chceš říct?“
„Že něco je jinak.“
„Jak jinak?“
„To právě nevím. Ale začínám tušit.“
„A to tušení mi asi zatím neobjasníš.“
Zakroutil jsem hlavou. „Ne dokud nebudu mít jistotu.“
„Jasně. Záhadný do poslední chvilky. Jako vždycky.“
„Musíš mi to odpustit. Patří to prostě ke mně. Chci si svá tušení ověřit, než je vypustím na svět.“
„Já ti nic nevyčítám.“
„Takže. Ty pojedeš do paláce Mocipána a pokusíš se poptat, kde se právě teď nachází Kress.“
„No kde. Tady přece. Před chvílí jsi ho viděl.“
„Nejsem si úplně jistý, že ti tam řeknou tohle.“
„A co mi tam mají říct?“
„Nevím. Kdybych to věděl, nikam bych tě neposílal. Hlavně buď opatrný na výběr slov. Raději chvíli choď kolem horký kaše, než se zeptáš přímo.“
„Diplomacie,“ řekl Muragnes znechuceně. „Stejně vždycky selže. Naštěstí po ní následuje to, co mám nejraději,“ pohladil svůj obouruční meč ležící přes celou délku stolu. Někdy jsem se ptal sám sebe, jak může takový kus oceli vůbec udržet v rukou. Přímo od něj jsem to vědět nechtěl. Můj štít vedle jeho zbraně vypadal jako pivní tácek a meč jako špejle.
„Ty si poradíš. Prostě sežeň všechny informace o našem Kressovi. A já se porozhlídnu kolem.“ Zvedl jsem pohár a dopil posledních pár kapek. Potom jsem zvedl své přiopilé tělo. Pomalu se dostávalo do stavu, kdy si dělalo, co chtělo. „Hlavně nezapomeň, že do poledne druhého dne musíš být zpátky.“
Rozloučili jsme se a já vyšel ven do pražícího slunce. Jeho paprsky se mi zabodly přes oči do hlavy, jako by se celý obsah lebky snažily vypálit.
* * *
Když jsem se ráno probudil, nebylo mi dvakrát nejlíp. Možná přivezli silnější víno, normálně se z toho vyspím a je dobře. Obrátil jsem do sebe několik džbánů ledové vody a konečně jsem se přestal cítit jako kus sušeného ovoce. Pak jsem chvíli přemýšlel nad tím, že bych se neměl řídit podle Muragnese. Vždycky si říkám, že dokud není opilý on, nemůžu být ani já, ale chyba lávky. On si rozumí mnohem líp s těmi skřítky, kteří přes víno nebo pálenku zalezou do hlavy a kladívky tam úpěnlivě tlučou. Jednou mi Muragnes řekl, že v alkoholu nemá žádnou krev. Tenkrát jsem si myslel, že se jen překecl. Teď si tak jistý nejsem.
Pohlédl jsem na sluneční hodiny. Stín ukazoval blížící se poledne.
Muragnes seděl na svém koni a podřimoval. Zvíře si pomalu vykračovalo lesní pěšinou směrem, který mu zadal majitel. Říkal sice, že chce být v cíli co nejdřív, ale slunce opět pálilo a pod stromy byl příjemný chládek. Kůň se nechtěl zpotit, a přestože věděl, že les musí někde skončit, přál si, aby se tak stalo co nejpozději. Vždycky se přece může vymluvit, že nemohl jet rychle, aby svého vlastníka neshodil.
Vtom se mu pod kopytem vyskytlo něco, co neočekával. S trhnutím se zastavil, tři nohy stojící na zemi, čtvrtá nad začátkem odporné bahenní louže. Stáhl nohu zpět a znechuceně si louži přeměřil. Dlouhá byla pět nebo šest koňských délek a široká tak, že sahala i mezi stromy za okraji pěšiny. Rozhlédl se a hledal jinou cestu, ale žádná tady nebyla. Stromy rostly tak blízko u sebe, že by se mezi kmeny neprotáhl.
Zkusil hypnózu. Brzy ale pochopil, že zhypnotizovat bahno, aby se mu klidilo z cesty, nevede k ničemu.
Podíval se na svá vyleštěná kopyta a zachvěl se. Vlézt do té hmoty mu připadalo nesmyslné. Vždyť si je leštil těsně před odjezdem nad ránem. Nechtěl nechat utopit tolik hodin práce v hnusném bahně. Avšak pak ho napadlo, že by mohl počkat, až bahno vyschne a on po něm přejde suchou nohou. Musel se pochválit za tak výborný nápad. Začal tedy čekat.
Vstoupil jsem do místnosti, kde se právě nacházel Krywer. Seděl u malého stolečku a četl si. Když mě uslyšel, zvedl oči a odložil pergamen. Vstal a podal mi ruku.
„Už nějakou chvíli tě čekám.“
„Dříve to nešlo,“ řekl jsem kajícně. „Měl jsem neodkladné záležitosti.“
Vyšli jsme na balkón s výhledem na východní část města. Střechy a věže domů a prázdné ulice. Všiml jsem si jediného otrhaného muže, ale nezkoumal jsem ho. Nechal jsem mu soukromí, aby mohl dokončit svou potřebu u nedalekého památníku.
„Aspoň žes to stihl ještě před obědem. Co bys chtěl vědět? Včera jsem se snažil říct ti vše, co potřebuješ.“
„Tak třeba proč zrovna ten slaboučký Kress, který snad nikdy nedržel v ruce větší zbraň než kuchyňský nůž.“
„Možná to tak nevypadá, ale je výborný bojovník.“
„Nemá za sebou jedinou bitvu. Vlastně ani výcvik.“
„Jak to víš?“
„Stejně jako všechno ostatní.“
„Aha,“ řekl s pochopením v hlase Kywer. „Sám jsem ho zkoušel. S mečem zachází velmi rychle a obratně. Musel jsem být plně soustředěný, abych ho porazil. Dokázal využít každé chybičky.“
„Kdyby teď přede mnou stál kdokoli jiný, nevěřil bych mu. Ale o to vlastně ani nejde. Chtěl jsem ti říct, že se mi na něm něco nelíbí.“
„Každý ti nemůže být sympatický,“ prohodil Krywer.
„Takhle jsem to nemyslel.“ Opřel jsem se o zábradlí. „Jsou lidé, kteří dokážou ovládat své myšlenky tak umně, že je mohou přede mnou skrýt. Těchto lidí je poměrně dost, ale vždycky svou mysl používají častěji než tělo. Konkrétně k magii. Pochybuji, že by se mezi ně řadil Kress.“
„Sám jsi řekl, že nezažil bitvu ani výcvik. Jak bys to mohl vědět, kdyby schovával myšlenky?“
„Myslím si, že své myšlenky dokáže nejen skrýt, ale nahradit je takovými, které chce, abych viděl, nebo mi je lépe řečeno přímo vnutí. Neznám nikoho, kdo by to dokázal.“
„Tvou důvěru ti oplatím svou, protože vím, že obě naše tvrzení mohou být buď pravdivá, nebo lživá. A protože jsem s Kressem skutečně bojoval tak, jak jsem ti řekl, musíš mluvit pravdu. Jenže s tím u ostatních neobstojíme. Nechtěl jsem ti to říkat, ale…ty stejně znáš pravý důvod, proč má být Kress přijat, že je to tak.“
Přikývl jsem. Peníze.
„I já bych byl šťastnější, kdyby se pasování přerušilo, ale k tomu potřebuje mít rada důkaz, že… že vlastně co?“
„Že Kress není Kress,“ řekl jsem jistým tónem.
„Že Kress není Kress? Co je to za blbost?“
„Mám podezření, že jeho tělo obývá démon.“
Slunce začalo přecházet do své poslední čtvrtiny cesty po obloze, když se člověk v sedle probudil. Kůň předstíral, že si toho nevšiml. „Ty pičo, to je kurevského bahna,“ ozvalo se ze sedla. Samozřejmě tomu nerozuměl.
„Proč stojíme?“ zeptal se ho Muragnes posléze. Nejspíš přestal mluvit lidsky.
„Čekám.“
„Na co?“
„Až ta bahenní lázeň vyschne.“
„Debilní zvíře,“ řekl zase po svém, pobídl koně a ten se musel přes všechny námitky, které nejspíš člověk neposlouchal, potopit místy až po kolena do bahna. Šlo se mu špatně a ještě věděl, že až vyleze, bude celý od hmoty připomínající to, co z něj vyleze, když se přejí. Jenže kde teď sehnat nějaké jezero, kde by se okoupal? Vždyť takto nemůže do žádného města, všechny klisny by se mu smály. Stejně už bylo pozdě něco vysvětlovat tomu necitovi v sedle. Za chvíli se dostali na druhou stranu a kůň si se slzami v očích prohlédl svá kopyta.
Potom raději postupoval rychlostí, kterou si člověk zvolil, neboť to vypadalo, že už neusne. Kůň se už ani nebál toho, co přijde za chvíli. Byl na to zvyklý. Napjatě čekal, až ho člověk dloubne do boků. Když ucítil jeho těžké boty, rozeběhl se. Když je ucítil podruhé, zrychlil. A když se to stalo potřetí, předstíral, že běží tak rychle, jak jen dokáže. Ptal se sám sebe, kam tak pospíchá. Potom si řekl, že možná měl tu louži přejít už předtím. Výsledek by byl stejný s tím rozdílem, že by mohl jít dál pomalu, neboť by se člověk neprobudil. Věděl, že lidská rasa vždycky zneklidní, když vidí koně jen tak stát a nic nedělat. Prostě, lidé jsou šílení. V tom měl jasno.
Brzy musel přestat myslet, úvahy byly pomalé a pokulhávaly daleko za ním.
Odpoledne jsem zašel do místní knihovny. I když knihovna je slabé slovo. Budova, ve které byly umístěny police s knihami a svitky, kdysi sloužila jako taneční sál pro královské akce. Nynější vládce se spíše soustředil na moudrost, nechal sál upravit a přivézt sem všechny možné svazky z okolí. Otázkou bylo, kam se to všechno odveze, až se budoucí král bude více starat o zábavu, ale řešit tento problém mělo ještě chvíli čas.
Vstoupil jsem nenápadnými dveřmi a ihned mě ovanul zápach starého papíru a klihu. Prošel jsem kolem prvních regálů a zastavil se před masivním stolem knihovníka. Už od dveří jsem viděl, že u něj není. Povzdechl jsem si. Zase se stará o knihy a pokusit se ho mezi nimi hledat by nemělo smysl. Nevím, jak to dělá, ale dokud si sám někoho ve svém paláci nenajde, jako by tady nebyl. Ani kdyby ho hledala celá garda, nenašli by nic než knihy, knihy a zase jen knihy. A mezi nimi občas svitky. Opřel jsem se o stůl a začal čekat. Doufal jsem, že se objeví dříve než minule, kdy jsem si z nudy začal pohrávat s jeho psacími potřebami. Asi je na ně háklivý, ani jsem si je nestačil v ruce pořádně prohlédnout a stál za mnou.
Jak to dělá, že ví o všem, co se tady děje, nikdo neví. Vždy tvrdí, že mu to říkají knihy. Je sice pravda, že si jich váží tisíckrát víc než lidí, ale že by s nimi mluvil?
„Buď zdráv, Hegerte,“ ozval se za mnou známý přívětivý hlas. Otočil jsem se a spatřil maličkého staříka se stříbrnými vlasy a vousy sahajícími po pás. Maličké oči byly téměř schovány pod hustým obočím, přesto jsem cítil, že mě upřeně pozoruje. V pravé ruce držel pár knih, jak pro něj bylo zvykem, druhá byla schovaná v dlouhém rukávu černého pláště, na němž byly porůznu nakresleny malé bílé ornamenty, takže vypadal, jako by byl oblečený do hvězdné oblohy.
Mírně jsem se uklonil, abych mu vzdal úctu. Přesto jsem prozatím nic neřekl. Určitě už dávno věděl, co chci u něj najít.
„Pojď za mnou,“ pokynul mi a vydal se do oceánu knih. Cestou vrátil na svá místa ty, které nesl s sebou. Přestože zde nebyly nijak označeny oddíly, vždy přesně věděl, kam která kniha patří. I poslepu by našel tu, kterou by potřeboval a dokonce znal nazpaměť obsah těch nejdůležitějších.
„Takže tys přišel hledat radu,“ řekl, když vracel poslední svazek. „Nebo spíše odpověď.“
„Přesně tak,“ odpověděl jsem.
„Nejsem si jistý, jestli ti mé knihy stihnou vypovědět to, co bys potřeboval.“
„Mohu být tak smělý a zeptat se proč? Proč bych měl mít málo času? Tady se přece čas zastavil.“
„Máš v mysli příliš otázek, na které nemohu odpovědět. Hledání. A čas. To jsou součásti vnějšího světa, které jsi sem přinesl. Mohou stát proti tobě.“
Došli jsme na místo, kde byl mezi regály utvořen malý čtverec volného prostoru. Uprostřed ležel nádherně zdobený koberec a na něm stůl s židlí.
Zvedl pravou ruku: „V nich hledej odpověď. Ale nezapomeň na čas.“
Popošel jsem o pár kroků dopředu, abych si vymezil část, na kterou ukazoval. Když jsem se otočil, byl pryč. Mým společníkem se stalo ticho, naprosté ticho, v němž se nacházela všechna moudrost.
Vzal jsem první písemnosti a začal je pročítat.
Pozdě večer dojel Muragnes na nádvoří Mocipánova paláce. Rozhlédl se, ale viděl jen kamenné zdi. Okolí se zdálo být už několik let pusté života. Cítil něco nevlídného. Seskočil a nechal koně, ať se o sebe postará sám.
Prošel nádvořím a otevřel vysoké vstupní dveře hlavní budovy paláce. Uviděl dlouhou pustou chodbu a na jejím konci bohatě zdobený trůn. A na tomto skvostném křesle konečně spatřil sedět živou bytost se skloněnou hlavou. I když, kolik měla v sobě života nedokázal určit, protože se ani nepohnula.
Vykročil. Jeho kroky zněly v kamenném tichu jako rány kladivem. Zbývalo posledních pár sáhů k prvnímu ze tří chodů k trůnu když muž zvedl hlavu a zahleděl se na něj propadlýma očima z obličeje, jehož kůže neměla žádnou barvu, pouze křídově bílou.
Muragnes se zastavil a poklonil se. Potom pronesl: „Buď pozdraven ty i tvůj dům, Mocipáne Jihoruweských planin a přilehlých zemí.“
„Proč přicházíš do mého paláce v tuto truchlivou hodinu?“ zeptal se Mocipán tak ledovým tónem, že by dokázal v mžiku zmrazit i vřící vodu na tvrdý kus ledu.
„Byl jsem vyslán, abych se zeptal, kde máš syna.“
Mocipán vyskočil na nohy a v jeho očích zajiskřilo. „Kde mám syna?“ zvolal naopak hlasem tak žhavým, že by dokázal onen led vypařit.
„Jo, přesně to mám zjistit.“
„Přišel ses mi vysmívat?“
„Tak k tomu skutečně nemám čas.“
„Oni ti možná odpoví,“ zasmál se zlověstně Mocipán a posadil se.
Muragnes se otočil a za sebou spatřil mlhu, v níž se rychle vrýsovávaly postavy. Bylo mu jasné, k čemu události spějí a rychle tasil meč. Zhmotnil první, sekl mečem, ale promáchl. Muragnes ukročil stranou a zasadil mu smrtící ránu do zad. Zakřupaly kosti, nejbližší okolí obhodila krev. Tělo dopadlo s tupým úderem na kamennou zem v nepřirozeně zkřivené poloze. Muragnes nečekal a ihned se vrhl na nejbližšího. Tnul shora přímo na lebku. Útok byl vykryt a v ten samý okamžik zaútočil poslední. Muragnes však stačil kopnout do slabin ještě dříve, než meč dopadl. Poté si přitáhl svůj meč k tělu a sérii rychlých útoků zakončil přesnou ránou do krku. Znovu ho zmáčel proud krve. Hlava se skutálela na zem vedle těla. Poslední se snažil zaútočit, ale jeho úder byl vykryt a ihned nato mu meč projel hlavou až ke krku.
Přeživší si utřel zbraň o tělo padlého, který byl nejméně zmáčen krví. Pak se otočil a pohlédl na Mocipána.
„Nečekal jsem, že to bude tak rychlé,“ řekl uznale Mocipán. „Snad příště. Zvedl jsi mi náladu, človíčku. Už dlouho jsem si s nikým tak nezabojoval, přestože jsem padl a hned třikrát.“
„Tos byl ty?“
Mocipán přikývl. „Veškeré služebnictvo, které stvořím, ovládám já.“
„A proč tady nikdo v okolí není?“
„Když mě popadl žal ze ztráty syna, přestal jsem sluhy hlídat a oni si začali dělat, co chtěli. Proto jsem je raději odvolal.“
„Ztráty syna? Kresse?“
„Chceš mě zase rozzuřit? Ovšemže Kresse. Je mrtvý!“
„Já jen, že jsem ho včera viděl v našem městě.“
Mocipán nechápavě zdvihl obočí.
„Má být pasován do klanu Gord-Horhelů.“
„To není možné. Vždyť včera jsem ho pochoval. Vlastníma rukama jsem ho pohřbil. Jak tedy může být v nějakém zapadlém městě? A už vůbec si nedokážu vysvětlit, jak by mohl chtít stát se členem takové všivé bandy.“
„Bacha na jazyk,“ řekl výhružně Muragnes a sáhl na jílec meče.
„To nemůže být on.“
„Tvého syna ještě poznám. A Krywer říkal přesně to jméno: Kress.“
„Někdo si z nás dělá nestydatý humor. Pojď se mnou, ukážu ti jeho hrob.“
Ani jsem si nevšiml, kdo mi k večeru přinesl lampu. Stále jsem byl ponořen do čtení. Nevím, kolik uběhlo času. Zapomněl jsem na něj. Prošel jsem desítky knih a snad až v té poslední, na kterou jsem se chtěl podívat, jsem našel vše potřebné.
Psalo se tam, že určití démoni za určitých podmínek (které podmínky to mají být, jsem se nedočetl) mohou na sebe vzít podobu mrtvého člověka. Musí se tak stát do první půlnoci po pohřbu, do té doby ještě mají možnost spojit přetnutou nit života. Bohužel mysl minulého majitele nahradí svou, takže duše se dál odebírá do záhrobí a neví, že její bývalé tělo bylo ukradeno a nemůže se tak proti svému znesvěcení bránit. Tito démoni si tímto způsobem pomáhají k moci. Mohou se například vtělit do těla mrtvého krále. Nezřídka zavedou krutovládu, přestože král byl za svého života nakloněn pro mír a demokracii.
Nakonec byl daný démon zařazen do systému. Patří do říše mystična, kmenu astrálních tvorů, třídy rudosférých, řádu démonů, čeledi vyšších démonů, rod a druh demonicus morspotiri. A také ukázán jeho obrázek, ale nebyl to nijak zvlášť pěkný pohled.
Chtěl jsem se zamyslet a přitom se podívat do ohně pampy, ale ten nikde. Poslední kapička oleje dávno vyhořela. Proč jsem si toho ale nevšiml? Rozhlédl jsem se a zjistil, že panuje bílý den. Jak je to možné? Byl jsem totálně zmaten.
„Dostudoval jsi?“ ozvalo se z mnou. Knihovník.
„Jakdlouhosemtu?“ vyhrkl jsem ze sebe
„Celkem hodně dlouho. Minul včerejší den, kdy jsi přišel, a tento se pomalu dostává do své druhé poloviny.“
„Takže ještě není poledne?“
„Pokud vím, tak ne. Ale zbývá jen malá chvíle.“
„Musím běžet. Kudy je nejkratší cesta k východu?“
Knihovník zvedl ruku a ukázal na místo, kde stály police plné knih.
„Není čas nevěřit,“ prohodil, když viděl můj rozpačitý pohled.
Nerozmýšlel jsem se. Vyběhl jsem, strach a nedůvěra zůstaly za mnou.
Zbývaly poslední dva sáhy ke stěně tvořené z hřbetů knih. Jeden sáh. Necelého půl sáhu. Chystal jsem se na tvrdý náraz, zatnul jsem zuby a zavřel oči. Jenže tam, kde jsem před chvílí viděl knihy, byl jen vzduch. Získal jsem rovnováhu, neboť kolize se nekonala. Otevřel jsem oči a viděl stovky knih, jak se rychlostí blesku přeskupují, aby mi uvolnily cestu.
Zrychlil jsem. I jejich pohyb se zrychlil. Přemisťovaly se tak rychle, že jsem je neviděl. Nesmírnou rychlostí se skládaly na sebe a razily mi tunel pro bezpečný běh.
Kdybych se snažil najít správný směr v spletitých uličkách knihovny, zabralo by mi to několik desítek minut. Takto jsem se dostal ze sálu snad během dvou minut. Doběhl jsem ke dveřím, které jsem si musel otevřít sám. Poté jsem si vybral nejkratší možný směr k domu Gord-Horhelů. To naštěstí netrvalo dlouho, horší bylo, že když jsem rozrazil dveře, začalo odbíjet poledne.
Mocipán a Muragnes překvapeně zírali na hrob, který býval Kressův. Patřil mu do doby, kdy ho někdo opět odkryl a vzal tělo. Od obyčejné vykopané jámy ho odlišoval jen náhrobek.
„Myslím, že vím, co jsem potřeboval vědět,“ přerušil ticho Muragnes. „Problém může být v tom, že mi to nikdo neuvěří, protože to nedává smysl.“
Mocipán zvedl ruku dlaní k nebi a vykouzlil na ní pergamen. Objevilo se pero a začalo po pergamenu psát. Když dokončilo svůj úkol, mocipán ho vzal do prstů a podepsal se. Nakonec pergamen sroloval, ze špičky ukazováčku na něj kápl vosk a otiskl svůj prsten.
„Přestože to nedává smysl, s tímto ti uvěří každý. Jdi a najdi mi syna, abych mu mohl vrátit pokoj.“
Muragnes se uklonil a odběhl. Svého koně našel tam, kde ho nechal. Věděl, že na utíkání je to zvíře příliš líné.
Vběhl jsem do pasovací síně a zběžně jsem se rozhlédl. Kress klečel ke mně zády na levém koleni a Krywer právě tasil meč, neboť zvon odbil podvanácté. Ostatní stáli v půlkruhu za Krywerem.
„Z moci Boží,“ začal Krywer.
Musel jsem zasáhnout, tohle už začínalo být vážné.
„Zadržte!“ zakřičel jsem.
Všechny můj vpád překvapil. Krywer zastavil svůj meč pár coulů od Kressova ramena.
„Hegerte!“ Krywer se nezdál být zrovna dvakrát nadšený mým vpádem. Běsnil, to by bylo lepší slovo, ale stále jeho zlost nedokázalo vystihnout důsledně. „Jak se opovažuješ chodit mi na oči, když ses vůbec na pasování nedostavil?“
„Nóó,“ potřeboval jsem získat trochu času. Jako bych cítil dupot Muragnesových těžkých bot po podlaze domu. „jak vidím, zvládl jsi začít i bez mé přítomnosti. Nedělej zbytečné problémy, když jsi je všecny bravurně vyřešil.“
Krywer se na chvíli blaženě usmál. Pak se vztek opět přihlásil. „Nepochlebuj mi! Vážně jsi mě nasral. Poslední dobou už potřetí!“
„To je mi líto,“ sklopil jsem kajícně oči. Mrkl jsem ke dveřím. Stihne to.
„Jestli dovolíte, budu pokračovat v tom, co jsem začal,“ řekl radě co možná nejklidnějším hlasem.
„To nepůjde.“
„A ty budeš držet zobák!“ zahřměl na mě Krywer.
Pokrčil jsem rameny.
Vtom se otřásly stěny, dveře vyletěly z pantů a jimi proběhl udýchaný Muragnes. „Zadržte!“ zařval jako by se rozbíhal proti nepřátelské linii. Všichni členové rady až na Krywera sáhli po zbraních, ten pouze pevněji stiskl jílec. Kdybych Muragnese neznal, i mě by opustil klid a myslel bych si, že zešílel a přišel nás všechny povraždit.
„Do prdele, to snad není možné!“ Krywer se přestával ovládat. Myslím, že v tu chvíli na pasování úplně zapomněl a svůj meč chtěl použít proti nám. „Táhněte ke všem červům oba dva.“
Nechtěl říct čertům? poslal mi své myšlenky Muragnes.
Asi jo. Kde se pořád flákáš? Máš zpoždění. Zjistils něco, co nám pomůže?
Zjistil jsem něco, co nám jistojistě pomůže. A jak tě znám, nebyls tady o moc dřív než já.
„Co si kurva myslíte, že děláte?“ přerušil naše myšlenky Krywer. Ve tváři byl úplně rudý. Čekal jsem, že co nevidět ho postihne srdeční zástava. „Tohle přece není normální. Ihned, až přijmeme tohoto člena, vyloučím vás dva!“
„Můj pane, mám něco, co bys měl vidět.“ Muragnes sáhl do náprsní kapsy. Vytáhl pergamen a podal mu ho.
„Jestli to nebude něco velkého, nechám vás oba popravit.“
Podíval se na pečeť. Věděl, komu patří. Rozlomil ji a četl. Kress zvedl hlavu a pohlédl na něj. Cítil jsem, že čte s ním, ale nedokázal jsem mu v tom zabránit.
„Je to velké,“ přiznal Krywer, když dočetl. Kress se rychle postavil a sledoval dění. „Velký problém. Stráže!“
Dovnitř vběhli dva těžkooděnci.
„Chopte se ho!“ Ukázal na Kresse.
„No tak to pomalu,“ řekl Kress, ale nikoli svým hlasem. Ten nynější byl mnohem hlubší a chraplavý. Uslyšet ho v noci v parku, asi bych se… Ehm… Asi bych se ihned přichystal k boji
Kressovo tělo padlo k zemi bez jakékoli známky života a za ním se objevil démon. Zprvu byl velký jen jako tělo, které před chvílí obýval, ale rychle rostl, rudá růže se napínala a černá křídla dostávala tvar. Obličej nesl dlouhé rohy rostoucí z míst, kde mají lidé spánky. Tesáky ostré jako ocelové ostny se zablyštěly ve slunečním světle. Nakonec rozevřel dlaně a ukázal ohromné pařáty.
Členové rady jako jeden muž tasili zbraně. Boj trval chvíli, ale dost dlouhou chvíli k tomu, aby si každý užil toho, co mu už několik týdnů chybělo. Když bylo po všem, celým domem se roznesl spokojený vítězný ryk, který vyplašil všechny holuby ve městě.
Bylo přibližně půl šesté odpoledne. Seděli jsme v naší oblíbené hospodě s oblíbeným vínem a užívali si obdivných pohledů okolních lidí, i když jsme vůbec nedávali znát, že o nich víme. V této formě ignorace jsme byli sběhlí.
„Budeme mít návštěvu,“ prohodil jsem mezi řečí.
Muragnes se otočil ke dveřím. Otevřely se, ale tentokrát se člověk v nich nerozhlížel. Ihned vešel. Šum v hospodě zesílil.
Krywer se posadil a zadíval se na nás. My na něj.
„Chtěl jsem vám k tomu něco říct, ale nic mě nenapadá.“
Co třeba díky? zeptal se mě Muragnes.
Sám víš, že to nikdy nedělá.
„Snad vám bude stačit jen díky.“
Svět už vážně není to, co býval, bratříčku, pomyslel jsem si
Muragnes přikývl.
„No, zbytky toho démona jsou uklizeny, Kressovo tělo posláno Mocipánovi a vy jste si za ty dva dny nasbírali tolik zásluh, že se z téhle knajpy nemusíte hnout další měsíc.“
„Až tak dlouho nebude potřeba.“
„Proč?“ zeptal se zklamaně Muragnes.
„To byl jen jeden z nápadů, jak naložit s penězi.“
„Jakými penězi?“ zeptal jsem se.
Na stůl přistál hodně velký měšec. To zacinkání poznám kdykoli. Zlaťáky. Zvuk přímo z ráje.
„Za zásluhy, jak jsem řekl.“
„No bratříčku,“ řekl Muragnes skoro až se škodolibým úsměvem. „Máme před sebou dlouhou kalbu.“
2 názory
Tak jo, příště to nebudu natahovat :) Děkuji za těch víc než pár řádků, zpětná vazba je pro mě hodně důležitá
Jako v čem bych viděl jasnej problém je taky jasný. Dýlka. rád bych ti řek, že dybys to rozdělil na víc dílů, bylo by to lepčí. Ale vono nebylo páč věci na díly koor v proze na pokračování enčte asi už vůbec nikdo. Ale opravdu k celkovýmu ražení textu zas celkem ta dýlka vodpovídá, i dyž asi by tam byly věci, který by šly odmáznout, třeba zbytečně těch popiků v knihovně, i dyž zas ten odchod z ní byl docela dobrej obraz. No, trochu sem se ztrácel v dialozích, nezdá se mi, že je moc z nich poznat jakej charakter zrovna mluví, to to pak trochu komplikuje. Docela dobrá scénka s tím popisem z pohledu koně i dyž nejdžív sem jí fakt dost nechápal. Ale jináč všechno dobrý a líbilo, pěkný příměry, zajmavej a voriginální příběh, takový nic zbytečně velký prostě docela jakoby všední příběh z fanta světa, to se mi líbí víc než nějaký věčný zachraňování planet a vůbec. I dobře vyvedenej vztah mezi těma dvěma hlavníma, ale příště snad radši fakt něco kratšího, páč von si to dost možná už prostě nikdo nepřečte. A vzhledem k tvejm nápadům to je docela škoda.