Záchrana

Záchrana

“Já myslím, že už je načase abychom vyrazili.” Zhruba takováto slova jsem pronesl k protější části stolu, kde se skelným pohledem prováděl grimasy můj spoluvýletník. No, je pravda, že ta slova možná zněla jinak a asi nebyla ani tak plynulá, jak zde nastiňuji, ovšem smysl měla zřejmě víc než podobný. Měl bych možná nejprve upřesnit, kde že jsme se to v inkriminovanou dobu nacházeli. Jak je možná patrné, opravdu se jednalo o restaurační zařízení hospodského typu. Přesně dle našeho gusta. Za okny se rozprostírala milosrdná tma, ovšem tak to mohlo vypadat i vprostřed dne, a nezbývalo než vyrazit vstříc mrazivé noci. Mrazivá je možná nadnesené slovo, protože minus pět stupňů mi otužilci ještě za mráz snad ani považovat nemůžeme. Možná bychom ale mohli. Jak kdo. Jak jsem již naznačil, vydali jsme se z hospody směrem ke spánku. Snad každý rok navštěvujeme toto místo, a tak nebylo proč vymýšlet nový cílový bod pro stavbu našeho stanu. Znamená to, asi kilometr po kolejích s následným horolezeckým výstupem. Cesta po kolejích bývá i příjemnější, než ve stavu značné rozevlátosti. Vrcholem dne se měl stát výstup do srázu, jež byl pokryt souvislou vrstvou skaliny. Ano, za světla a střízliví, to by se to lezlo, ale takto se jedná o hazard. Někde jsem slyšel, že prý risk je zisk, ale nejsem si vědom o jakém risku je v tomto případě řeč. Ne, nechci a ani nebudu déle hovořit o výlezu a pouze doplním, že se nám naštěstí nic nestalo. Nastal čas oddechu a trochu i radosti. Snad bych měl doplnit, že se již nacházíme v lese, a to dost hustém, znamená to, že viditelnost se dá označit za téměř nulovou. Komu by však v našem případě tato skutečnost vadila, snad nikomu a tedy ani nám ne. Můj soudruh dostal, jak se v té chvíli zdálo, brilantní nápad a ze zad shodil těžký batoh. Následoval jeho odchod do tmy, ve které mělo dojít k nálezu spacího místa. Samozřejmě, že já byl tím kdo u batohu hlídal, svůj sem hlídat nemusel, jelikož mi trůnil stále ještě na zádech. Náhle se z dáli, vlastně to ani z dáli nebylo, ozval křik:”mám to místo”. V mé mysli se cosi zaradovalo, ovšem skepse mluvila jinou řečí. “Určitě je to ono správné místo?”. “Jasně!”, znělo nocí. “Tak já se jdu podívat, jo?”, “klidně, batohy tam nechej, potom se pro ně vrátíme”. A já vyšel hlasu vstříc. Nutno podotknouti, že místo bylo správné a bylo hrozně blízko batohům. Nezbývalo nic jiného, než si pro ně dojít a začít stavět stan. “Jdeme pro ně”. “Jak to?. kde jsou?”, “kde asi, tady, koukej”. Vskutku nezbývalo než koukat, protože batohy se jaksi někam přesídlili. Nevím, co bylo za nápad, vyjít z hospody jen v košili, zas takový otužilec nejsem. “Sakra, kde jsou?”, to byla v ten okamžik jedna z nejčastějších slov. “Hej, já mám sirky”, popravdě řečeno, asi jsem to čekal. Občas mývám i dobré nápady a proto jsem rozdělal oheň. V nejhorším by se u něj dalo vydržet až do světla. Ne, na to se mi nechtělo myslet. “Jdu znovu hledat, třeba budu mít štěstí”, neměl jsem ho. Minuty, možná i nějaká ta hodina uběhla a batohy stále mimo naše vlastnictví. Zimou roztřesený hlas mého přítele náhle prohlásil, “já mám blikačku na kolo”. A co já na to?, “to si děláš srandu, to si to nevěděl dříve?” Zdálo se, že se na nás usmívá štěstí, ale jenom trošku. “Jdu zas hledat” a vyrazil jsem. Opět se dalo mluvit řádově o minutách hledačských pokusů. “Aú”, s výkřikem jsem se skácel, jelikož má noha byla chycena do pytláckého oka. Ne ne, nebylo to oko, nýbrž popruh mého vlastního batohu. “To snad ne, vždyť ty batohy ležely deset metrů od nás”, tak takové bylo naše zjištění. Jen málokdy jsem měl v životě větší radost. Radost jsme záhy znásobili vínem, které mlčky čekalo, než si ho najdeme. A stan? Vlastně, na co ho stavět. Stačí spacák, oheň, víno a radost. Vlastně ještě kamarádství, ano, to je rovněž důležité. Zkrátka, jsou situace, na které se nezapomíná. A ještě bych chtěl dodat, že se to vůbec stát nemuselo, jen nechtít.