Tmy

Někde ve tmě se najednou objevila letmá zář podobna plápolající svíci v sychravém dušičkovém večeru a jako měsíc v úplňku ozářila černou, chladně kamennou pustinu s občasnými jezírky rtuti a plnou mrtvých stínů.

„Nechoď tam!“ chytaly mne za rukáv ruce natažené z noci.

„A pak se to stane, že to uklidňující světlo na konci tvýho tunelu je jen nákladní vlak jedoucí tvým směrem,“ zasmál se mi do tváře cynik vynořiv se ze tmy.

„Věřím,“ zasmál jsem se také, „že jetel už není bezlistý.“

„Jen hlupáci věří…“ zmizel ve tmě.

Světlo mělo lidský tvar a krásnou ženskou tvář a plaše ke mně natáhlo ruku. Rozzářilo se jako vůz nebeský, sotva jsem se jej dotknul, tma zmizela, čerň se zazelenala a rozkvetla duhou, rtuť vyvřela a nahradila ji voda karibských moří.

Zavoněla borovice.

„To není možné,“ křičeli někteří, „to je černá magie!“

Tak jsem je zabil.

            „Možná si dnes připadáš jako Hélios,“ vrčel na mne cynik zahrabávaje se do hlíny, „zítra se snadno staneš vlastním potomkem. A já budu Iuppiterem.“

            Seděli jsme na palouku v objetí oné sladké vůně.

            S cynikem zahrabaným hluboko pode mnou jsem se cítil zranitelný.

            „Noc už nikdy nepřijde, že?“ zeptal jsem se s nevinností dítěte.

            Jen se usmála.

            „Žádný den netrvá věčně,“ zamumlal pesimista, opodál si zamyšleně hraje s dřevorubeckou sekerou.

            Chtěl bych jej zabít.