Třetí večer

jej, tohle snad ani ne... sory, nemusíte to číst

Na koncích mi vadí to, že nikdy nic pěkného nezačíná. Já takhle prostě přemýšlet nedokážu... V nejkrásnějším létě mě napadne, že by bylo blbý umřít.
Voda v řece zešedla a nad střechami staré Prahy hubne měsíc. A ty tam sedíš a mlčíš a nemáš co říct, připadá ti, že být teď dekadentní básník, píšeš o sto šest, jsi vyhnanec mezi svými, vlastní přátelé tě opouštějí a ono tak má být... Všechny ty krásné večery, kdy po kraji potichu zněla kytara a vy dokola zpívali pořád ty samé odrhovačky, ty slzy, ta slova, to všechno odpolouvá proudem po Vltavě někam na ledový sever. Možná ty vzpomínky vyloví nějaký rybář v Německu, možná je chytnou až v Rejkjavíku mezi ledovými krami. Možná tam z nich udělají muzeum mého mládí a zdi potáhnou roztrhanou látkou navoněnou arnikou.
Už tam zase ležím, hlavu v trávě, kůži plnou písku, podlitin a vás... Mám vás v krvi rozpuštěný a nevím co s váma, miláčkové, tak teď chvíli mlčte, prosím. Mlčte, protože je třeba zase slyšet blues...
Nové blues, kde vy už nebudete hrát hlavní part. Blues holky opilé samotou a láskou.
N'oubliez jamais!

---