Z kolejního života: Mrdník

Znáte taky ten pocit, kdy uklízíte pokoj a nevíte, z kterého konce se do toho mrdníku pustit? A když se k tomu nakonec odhodláte, býváte překvapeni, co že se kde neválí? Já jsem jednou přijel na kolej v neděli večer v domnění, že mám ještě kus chleba od pátku. Hledal jsem bezúspěšně. Našel jsem jej až při páchání „velkého úklidu“ v místech, kam normálně dávám špinavé ponožky. Na témže místě jsem našel i dlouho ztracený zubní kartáček.

Samozřejmě, že do chleba se za dobu, kterou strávil v „šuplíku smrti“, již pustil penicilin. Obdobně dopadl i zubní kartáček, který bych se nyní zdráhal použít k jeho původnímu účelu. Alespoň mohu machrovat, že mám přenosnou štětku na hajzlík. A absolutně mi hlava nebere, jak se na onom místě chleba s kartáčkem mohly octnout. Že by nějaký zlý duch? Tehdy už jsem si začínal myslet, že jsem se svým mrdníkem velmi extrémní případ, avšak při návštěvách pokojů některých svých kamarádů zjišťuji, že jsem „pouze“ lehký nadprůměr v uklizenosti (přijměme postulát, že dívčí pokoje se nepočítají ;-) ). Nicméně jeden takový Nerudovský problém musíme řešit všichni, my bordeláři i ti, co mají v pokojích uklizeno.  ... „Kam s ním?“, tedy kam s odpadem, kterého se na kolejích vždy vyprodukuje více než dosti.

Na našich kolejích se musí sejít do mínus druhého podlaží, projít na vedlejší blok, vylézt zadním vchodem a teprve tam je možno spatřit kontejnery na odpad. Toto je stav velmi, velmi ... řekněme iritující. Proto jsme přemýšleli kde a jak se pytle s odpadem zbavit rychle a pohodlně. Pokud bychom to řešili tak jak jisté etnikum ve „čtvrtích-kam-není-radno-v-noci-chodit“, tedy vyhazováním odpadu oknem, asi by nám ostatní spolubydlící moc nepoděkovali, nemluvě o správci budovy a městské policii. (PS: Někteří kořeňové již měli koule na to, aby okenní způsob vyzkoušeli ... zřejmě neúspěšně, neb již u nás nebydlí.) Na balkón jej také hodit nelze, neboť ty na našem bloku nejsou. A jednoduše šupnout pytel s odpadky ven na chodbu není nejlepším nápadem, neboť uklízečka se dostane do takového duševního rozpoložení, že obyvatele pokoje, před kterým se odpad nachází, div nepochválí mokrým hadrem přes držku. (PS: Máme vyzkoušeno.)

S dumáním nad tímto odpadovým problémem souvisí i obyvatel sousedního pokoje. On a jeho přítelkyně byli velmi hluční zrovna v době, kdy jsme se chtěli učit na písemku. Takto „hluční“ nebyli pouze jednou, nýbrž několikrát během onoho večera. Ťukání do dveří, bouchání do stěn a otázky typu „Nemohli byste se prosím ztišit?“ nepomáhaly. V tom nás napadla spásná myšlenka jak zabít dvě muchy jednou ranou. Pytel s odpadem jsme hodili ven za dveře, avšak tentokrát ne za ty naše. Ráno nás probudil řev velmi nasupené pokojské, která i zkontrolovala, zda kořeňova přítulkyňa bydlí na našich kolejích. (Co myslíte? Bydlela? :-) ) Pomsta byla sladká. Nicméně v skrytu duše stále doufáme, že lekce s mrdníkem za dveřmi je nenaučí mrdat potichu, jinak přijdeme o skvělé místo, kam odmr... ehm... odkládat odpad.

---