Ostrovy..na každém dalším se dá cosi tuši a očekávat...dobrý text
krásná, citlivá zpověď....něco, co mnozí nemají odvahu cítit a mnozí se v odvahy bázni zříkají*
Dero: "rád bych občas viděl nějaké zpochybnění, nějakou diverzitu, třeba odmítnutí celé prokreslené básně posledním veršem, který ji odsune úplně jinam. něco životadárného a skutečnějšího než pouhou rekuperaci pocitů lidského prototypu, s níž se poté čtenáři ztotožní a cítí se sounáležitě.
to je totiž přelud."
toto mne velice zaujalo jako předmět k zamyšlení nad svojí tvorbou. díky
m.
Děkuji všem za pro mne velmi podnětné reakce.
Stývne, rozhodně nerezignuji :-) Svoji odpově´d jistě nalezneš v pestře barvitých interpretacích mé tvorby zde, zejména třeba u Arthura.
...mne osobne sa lubi...jedinu vyhradu mam k silensvi nasi vzdalenosti...
...ma uplne trhlo pritom...ono ja som celkovo dost alergicky na "nasi" zvraty...pridu mi ohrate a pridu ze sa s nimi asi tak tri krat denne stretavam...
Dero,
také děkuji a nepochybuji o poctivosti tvého podnětného pohledu. Zajímavá a dobře srozumitelná je poznámka ...rád viděl víc reflexe reality...
Ale v tom je právě ta potíž obecně, co je realtou, to co lze takříkajíc nahmatat, či to, co bychom chtěli nahmatat. Logicky to první, zdá se,že to druhé je nezbytnou předzvěstí první. Nevnímej to jako rozpor v našich pohledech, spíše jen jako doplnění. Děkuji.
Dávam tip za prvú strofu, je v nej povedané úplne všetko *
to ostatné už k pocitu z tejto básne nepotrebujem...
Markéto, ta odpověď není pro mě. Napsala jsi omluvu, ne odpověď. Byla by škoda, kdyby někdo jako ty, koho tu lidé považují za zručnou básnířku, rezignoval.
Nevěřím tomu, když někdo říká, že touží po něčem, čeho jakoby nemůže dosáhnout. A u tebe to dvojnásob budí dojem právě té rezignovanosti nebo dokonce lenosti.
a2, díky za odezvu.
neupírám markétě právo vyjadřovat cokoli jakýmkoli stylem. nemám s básní jiný problém, než výše zmíněný formální. však jsem i řekl, že uznávám vysokou úroveň textu v rámci žánru.
onen přípodotek k uzavřenosti je nadinterpretativního charakteru. markéta pochopila, že reflekuju její přístup k tvorbě. tím se pohybuju v šedé zóně: takové rady působí arogantně a motivačně zároveň. člověk sám pro sebe každodenně neverbalizuje podklad svých pocitů, a proto, když si přečte, co (možná, třeba, třeba ne) sám už delší dobu cítí, může takové pošťouchnutí působit jako spouštěč.
já konkrétně bych v markétině tvorbě rád viděl víc reflexe reality. nečtu ji sice pravidelně, ale z toho mála mi připadá, že ráda operuje v uzavřeném universu, přesně tak malé množině, aby vyjádřila ten jeden konkrétní odstín komplexního pocitu. a dělá to vždy zručně.
rád bych
občas viděl nějaké zpochybnění, nějakou diverzitu, třeba odmítnutí celé prokreslené básně posledním veršem, který ji odsune úplně jinam. něco životadárného a skutečnějšího než pouhou rekuperaci pocitů lidského prototypu, s níž se poté čtenáři ztotožní a cítí se sounáležitě.
to je totiž přelud.
zajímá mne to asi od poloviny.. první dvě sloky tonou v jakési formální nevyrovnanosti.. experiment s opakováním "úžeji", pak problematická sloka s hvězdou a srdcem na mezi komerčního sládnutí..
ale fascinuje mne ten poslední obraz neuspořádanosti znaků, soustav a systémů v konstastu té hraniční interiérové sevřené subjektivity nitra ad předtím.. tam vidím ten moment dialogu vnitřku s vnějškem po kterém tu kdosi volal.
Ano... otevřenost či tušenost neuchopitelnosti oceánu světa a izolovaný ostrov našeho já- bytí.. tam vidím plodnost vnitrovnějšího dialogu a tohoto textu.***
Dero,
tvůj názor je legitimní, ale legitimní je i rozpoložení autorky, inspirace k této básni. Je pravdou, že zveřejnila sérii takto uzavřených, introvertních básní, ale neřekl bych, že musí být nutně věrné kontaktovat vnitřní svět s okolním, třebaže by to bylo zajímavé i možné a určitě i hezké. Jenže prožívání každého z nás je jiné a sahat někam dál, kam nás v tu chvíli srdce nevede, by bylo asi násilné.
Pokud jde o ty genitivní vazby, není jich zas tak mnoho, objevují se víc ve třetí sloce, a jistě by být nemusely, nicméně výrazným kladem je, že autorka do každé sloky vkládá emoce tak, aby byly i obecněji přijatelné, aby měly i jakési zdůvodnění, nikoliv jen pro ni dovnitř, a to jazykem zřetelně básnickým.
poslední odstavec by mohl být i odpověďí pro Stývna
Dero, díky za kritiku, myslím, že je jedna z prvních, cos mi kdy napsal :-)
Vím, s genitivními vazbami mám trochu problém, ale to tady není žádné tajemství.
Co se týče tvého psychologujícího postoje: jistě, prokletím člověka je uzavřenost sama v sobě, neschopnost ponechat dokořán otevřená okna a dát vniknout do svých mdlob trochu svěžího vzduchu...
Věř, že po ničem jiném s takovou intenzitou netoužím... :-)
Jenom jeden dotaz - neměla by poesie taky něco říkat? Přijde mi, že je to furt o tom samým, pořád dokola. Snad kromě guy jako by tu nikdo z básníků nežil, nechodil ven, nezajímal se o nic, než o sebe=své nitro jakože.
Líbila se mi svěží minipointa první strofy a vysoká úroveň celého textu v rámci žánru a formy. *
Nelíbí se mi, jak svůj (váš) svět od okolního absolutně odeskáváš, jako by neexistovalo nic vně tvých slov. Snad proto to zmítání, snad pro vybuzení životadárného kontrastu tam, kde by stačilo nechat se trochu "zranit" pohledem ven na miliony identických bublin - a tím se od nich odlišit.
A pak ty genitivní vazby, skutečně mě občas až rušily.