Couvající měsíc

Měsíc mi nahlédl do pokoje nalezl poházené věci střípky existence mě samého v odrazu jeho třpytu
ve stavu vytržení přemýšlel jsem o stavu věcí a o jejich pohybu
o přítomnosti hraně času tolik se snažím zachytit alespoň okamžik
                 vodopád valící se odnikud nikam stále stejně rozdílný v jediném střípku celý vesmír
o minulosti zvláště o té pořád vzpomínám pořád dokola omílané obrazy toho co nebylo
o budoucnosti kdy už skončí tahle hra stříbrné nitky v extázi zmatených spirál se ztrácím
                                                                                                                 tak jako se ztrácí můj měsíc
jen občas mi svítí večer do pokoje a mohu se ho dotknout než jdu spát
tak jako on v nekonečném koloběhu tak i já?
ještě dotek dalšího ztraceného okamžiku zítra mi další falešný obraz nic neprozradí