UŽ JE POZDĚ

Doma bylo mrtvo. Nikdo nemluvil. Nikdo se neodvážil. Jen já jsem se začal nahlas smát. Stejně pro mě nikdy nic neznamenal.

„Omlouvám se,“ vykoktal jsem ze sebe. Všichni na mě vyčítavě civěli a beztak si i přáli, abych v té rakvi ležel místo něho.

„Tohle, tohle se teď moc nehodí,“ řekla matka a ještě pevněji sevřela obrovský památeční věnec.

„A co se hodí?“

Bez dalších slov jsem odešel. Odmítal jsem s nimi nadále sdílet ten zinscenovaný smutek. Chvíli jsem se jen tak poflakoval městem, načež mě napadlo navštívit Lenku.

„Ahoj.“

Zdálo se mi, jako by byla na můj příchod předem připravená. Sukně jí nesahala ani po kolena a přes těsné tričko se rýsovaly její pevná prsa. Musela to být jen náhoda.

„Čus,“ vešel jsem dovnitř a zamířil rovnou do jejího pokoje, „Máš někoho doma?“

„Nemám. Vůbec nemám.

Chceš. Chceš to…?“ byla docela nesvá. Že by se styděla mi připadalo nepravděpodobné.

„Co je s tebou?“ řekl jsem možná až neúměrně hrubě.

„Včera, umřel mi otec,“ z oka se vyloupla slza.

„Taky? Haluz!“ vykřikl jsem, „Snad ti to nevadí. Dyť tě sral, nebo ne?“

„Ale smrt… ta může hodně věcí změnit,“ sedla si na zem a opřela se o zeď.

„To asi jo, ale ne v mým případě. Ten šmejd si to zasloužil.“

Nic neřekla.

Začala si sundávat tričko a pak i podprsenku.

„Tak snad teď nebudem…,“ zarazil jsem ji.

„Myslela jsem, že je ti to jedno.“

„No, ale teď se to zrovna moc nehodí.“

Když jsem se vracel domů a procházel kolem obchodu s opotřebovanými věcmi, napadlo mě, že bych mohl otci něco koupit. Třeba nějakou menší televizi do ložnice, kterou chtěl, abych mu dal loni o Vánocích pod stromeček. Nakonec dostal žiletky a jakousi vodu po holení.

Už jsem sahal na kliku, když jsem si uvědomil, že mu vlastně bude celkem k ničemu. Je mrtvý, opravdu je.