Neznámí

     Muž s šedivějícími vlasy se vyskytoval v jakési maloměstské panelákové čtvrti, v ruce třímal vodítko, vodítko třímalo psa a páníček jen stěží věděl, jak se na tohle zpropadené místo dostal. Vzal si prášky, aby si vzpomněl. To věděl že má udělat. To jediné tušil. Krátce poté, co je užil, se mu začalo formovat před očima alespoň jakés-takés torzo jeho života.

     Člověk v dlouhém černém kabátu se plížil vedle stěny panelového domu na odlehlém sídlišti a měl spadeno na nedalekého pejskaře. Nutné potřeboval peníze a tento postarší muž s malým ratlíkem přímo vybízel k tomu, aby ho někdo přepadl. Stál tam tak sám vedle téměř opadaného stromu s červeným listím, jediného široko daleko, jehož korunou prosvitovaly poslední zbytky paprsků Slunce, které se právě odcházelo věnovat druhé polokouli planety. Násilník nelenil a vytáhl z kapsy kratší tyč, přiblížil se k pejskaři zezadu a napřáhl. Téměř přepadený se instinktivně otočil a tím se mu naskytl neopakovatelný pohled do tváře hledaného násilníka – jednookého individua s jizvou na levé tváři, jemuž ještě navíc chyběly zuby, jedničky nahoře i dole. Lupič zavřeštěl, jako by ho na nože brali. Pohled na pána se psem ho vystrašil tak, že zahodil svůj nástroj a utekl v dál za hlasitého řevu. Přitom by to klidně díky lupičovu vzhledu mohlo být opačně. Muž s pejskem nevypadal nijak zle. Nechápal, co se to stalo a hleděl si svého. Tyč na zemi nechal bez povšimnutí a namířil si to domů.

     Pan Záhorský venčil svého psa před jejich společným bydlištěm. Procházka s jeho pejskem Jaxem patřila k těm příjemnějším činnostem, jež pan Záhorský mohl provozovat.  Doktor mu před časem zakázal sport a další jeho milované kratochvilné podniky. Alespoň o tom byl přesvědčený, že to zakázal doktor, má-li nějakého. Pan Karel Záhorský chodil takto někdy i desetkrát denně mezi paneláky na plochu pro venčení psů a nevznášel proti ničemu sebemenších námitek, spokojeně si užíval života svobodného mládence.

     Umytí pacek Jaxovi se stal během let nezbytným rituálem, a to i v době, kdy toto opatření nemělo opodstatnění.

     Pán otevřel dveře z předsíně do obývacího pokoje a okamžitě se rozzářil, povytáhl obočí a i koutky úst se mu významně zvedly. Mužův osobní ráj se před ním skvěl v celé své kráse. Vídal jej celý život a přesto ho stále ozařovala ta neskonalá dokonalost.

     Usedl na hnědé houpací křeslo s vysokým opěradlem a přikryl sobě nohy chlupatou dekou, do té doby ležící opodál. Nemohl se ale zbavit dojmu, že mu něco chybí, a tak obětoval několik chvil svého pohodlí pro přípravu ještě větší parádičky pro intimní večer ve dvou, jen on a televize. A skutečně, za malý okamžik už chroupal brambůrky a nemohl si stěžovat, bavil se u jazzového pořadu. Na stolečku chladla právě uvařená káva se dvěma kostkami cukru a mlékem, na opěradle křesla se blýskal ovladač. Vším, co potřeboval, pan Záhorský zkrátka disponoval a nic nemohlo ohrozit jeho idylku v sobotu večer. Venku panovala již v sedm hodin večer tma, pouliční lampy jakoby blikaly do rytmu hudby v jeho přijímači a lidé venku pomalu přestávali dělat rámus. Dělali ho v hospodách nebo u sebe doma. Ani jedno z toho ale pana Záhorského nemělo šanci nijak zneklidňovat, jistila to plastová okna a jeho všudypřítomný klid. Nevnímal prostě a jednoduše nic, co by se tlouklo s jeho vyvoleným programem na večer.

     V televizi se zrovna mluvilo a nehrálo, pořad přerušilo mimořádné zpravodajství o přepadení nějakého důchodce. To ho nemuselo zajímat a využil této zpravodajské vložky k odskočení si na toaletu. Skrz umakartové jádro a zdi na záchodě bylo slyšet všechno, co si sousedé povídali, a tak se Karel stal bohatším o zážitky nějaké paní v jistém obchodě se suvenýry v Čadci. To je zkrátka panelový dům. V hlavě si sumíroval, že má Slováky rád, a vnitřně tedy s onou ženou příliš nesouhlasil (ne že by přestávala halekat). Pan Záhorský si umyl ruce a už mířil do své vyhřáté pozice před televizorem. Mnul si ruce a spěchal do svého úžasného křesílka, když v tom se rozezvučel zvonek a pan Karel musel svěsit hlavu a znovu se odebrat do předsíně, kde je telefónek, jenž spojuje mluvčího venku a obyvatele bytů.

     „Haló? Kdo tam?“ promluvil do onoho telefonku Karel otráveně.

     „No čau Karle! Pojď do hospody!“ odpověděl rozjařený hlas dole, doprovázený radostnými výkřiky veselí a souhlasnými slovy či mručením.

     „To bude asi nějaký omyl, pane,“ hádal Karel. Nikdy ten hlas neslyšel a neznal ho. Jediné, co nahlodávalo jeho jistotu, že o omyl jde, bylo to, že ten člověk ho oslovil Karle.

     „Jakej omyl? Chachacha! Tak Karle jdeš? Čekáme dole jo?“ nedal se odbýt Neznámý hlas.

     „Nó, nejdu. Teď jsem přišel z práce a koukám na televizi,“ snažil se Karel přátelsky a šalamounsky vyřešit situaci předstíráním, že si na člověka dole rozpomíná. Mimochodem, má on vlastně nějakou práci?

     „Práce, no to jsi celej ty, Karle! Přijít z práce a hned si sednout k televizi, žejo. To je jasný to jsem si mohl myslet. Koukej jít ven, nebo si tam pro tebe dojdeme. Že jo, chlapi?“

     Ačkoli to mohlo vyznít jako výhrůžka, působila tato výzva spíše dojmem přátelského doporučení. Karel se dlouze rozmýšlel a rozhodl se zeptat, proč by měl jít někam ven.

     „Protože to pomůže naší věci,“ odpověděl rozhodně a přesvědčivě hlas zdola. „Tak jdeš už chlape jedna mizerná?“

V panu Záhorském se střetly dva fenomény. Buď tedy televize, jistota teplíčka a křeslo, nebo se obléct a jít za hlasem, který nezná. S lidmi, které nezná. Do prostředí, které nezná. Možná to vše ale znal, navzdory svému nejlepšímu vědomí – to totiž říkalo, že ne. Nebyl si teď najednou jistý. Možná je to jeho přítel a on jej jen nerozpoznal, třeba se neviděli už řádku let a jeho hlas se změnil. Možná ho ospalost natolik zmáhá, že na tohohle člověka zapomněl. Po této úvaze se rozhodl jít a oznámil to i do komunikátoru. Televizi ale nevypnul. Oblékl si kabát, natáhl rukavice a vysoké boty, zběžně se zhlédl v zrcadle, prohrábl své šedivějící vlasy a rozvážně vykročil ven z bytu, mírně zavřel dveře a následně je zamknul. Ještě zaslechl Jaxovy tlapky, kterak dopadly drápky na dveře, jak se běžel podívat, co se s jeho pánem děje. Cestou dolů si Karel pobrukoval jakousi melodii. Netušil jakou, jednoduše melodii.

     Před vchodem jej očekávali čtyři muži, všichni mu na pozdrav pokývali hlavou. On sám pozdravil úšklebkem a rychlým nervózním kmitem ruky. Stále si nedokázal za žádnou cenu vybavit cokoli, co by mohlo způsobovat spojitosti mezi ním a těmi druhými, Neznámými. Nakonec, když se dali do chůze, a když ho nepřestávali pobízet, aby šel s nimi, se rozhodl vyptávat.

     „Kam jdeme? Proč jste pro mě přišli a kdo vlastně jste?“

     „Ptá se, proč jsme pro něj přišli,“ zvolal onen původní mluvčí hlas z přístroje. Ostatní trousili různé poznámky nebo se chichotali. „Pomůže to naší věci!“

     „Pomůže to naší věci. Když je to tak, tak to tedy ano, to tedy chápu!“ nebál se Karel použít sarkasmus. Tato nanejvýš divná situace člověka až mrazila, přesto Karel hodlal hrát dál.

     „Jen počkej, k tomu se dostaneme. Vidíš támhle tu knajpu?“ mluvčí se nenechal promluvou očekávaného rozhodit. „Tam jdeme!“

     Ačkoli nejevilo nitro pana Záhorského žádné známky důvěry v ony pány, Neznámé, nějaká vyšší síla mu přikazovala s nimi jít kamkoliv. Od schodů ke vchodu, kde bydlel, to dělalo asi deset metrů k přechodu přes silnici, po kterém právě kráčeli. Všiml si toho, že čtyři pánové jdou strategicky kolem něj, je vlastně obklíčen. Nicméně, do inkriminované hospody již nebylo daleko.

     V putyce si všichni muži sundali kabáty, v jednom případě i klobouk, a jali se hledat volný stůl, což námahy příliš nestálo, lokál zel prázdnotou. Jen v rohu hrál starý harmonikář a tři týpci u baru se opíjeli do němoty. Všichni nově příchozí se usadili nedaleko muže s akordeonem a odbyli číšníka, když si dovolil tázat se na ctěná přání.  Místo toho upínali Neznámí svoje zraky k teď už napůl vyděšenému Karlovi. Nepřestávali se usmívat, něco jistě nebylo v pořádku. V hospodě nastalo přítmí a harmonikář přestal hrát. Remcání opilců ustalo, kývali se všichni tři svorně jako v rytmu nějakého ploužáku kyvadlovitě sem a tam, jako sehrané akvabely na barových vysokých židlích, aniž by se kamkoli podívali. Číšník s nechutnou patkou a ještě nechutnější bradkou jakoby tančil okolo prázdných židlí, přičemž je odsouval a přisouval. Téměř se klouzal kolem stolů s noblesou krasobruslařovou a obsluhoval neviditelné hosty. V jednu chvíli zase vše ustalo. Možná tím, jak si Karel promnul oči, možná jeho pádem ze židle (na který si nevzpomínal, prostě se najednou octl na zemi), možná jen tak. Každopádně, blud zřejmě skončil.

     „Blud neskončil!“ hlavní Neznámý vstal. „Co když celý život je blud a tohle byl jediný záchvěv normálnosti? Co bys dělal pak, Karle Záhorský? Proč asi celý život zapomínáš? Zapomněl bys i že žiješ? Karle Záhorský! Karle! Máš ty vůbec páteř?“

Po této otázce se Záhorský sesunul ze židle. On skutečně neměl páteř. Prohnul se jako vrbový proutek, vhodný leda tak na pletené pomlázky.

     „Ty troubo! Žádnou páteř nevlastníš. Vůbec nemáš tušení, co jsi zač a co je zač tahle šaškárna. Ale já ti jí půjčím od někoho, kdo si ji zaslouží méně,“ Karlovi se opět vrátila tělesná podpěra a on dokázal vstát ze země. „Zbij támhle toho harmonikáře!“ rozkázal. „Zbij ho, pomůže to naší věci!“ hlavní Neznámý mával rukou ve vzduchu a tvářil se velice vážně. Harmonikář vypadal, že o ničem netuší. Netušil. Jejich hovor neslyšel.

     Zádumčivec s harmonikou měl v úmyslu pohlédnout na hodiny, visící na stěně, ale jeho záměr zmařil Karel. Přetáhl ho židlí přes hlavu. Mlátil ho hlava nehlava a celou dobu se mu díval do obličeje. Rozsekl mu tvář, přesně mířenou ranou nohou židle mu vrazil přední zuby a zdálo se také, že to odneslo jedno muzikantovo oko. Karel trochu zaváhal a oddechoval, což napadený muž využil k zběsilému útoku. Připletl se však do cesty číšníkovi, ten upadl na hranu stolu a rozsekl si hlavu. V krvi ležel na zemi. Uprostřed místnosti stál sám Karel Záhorský s polovinou židle v rukou, zády k mrtvému číšníkovi, a štkal. Upustil torzo židle na zem. Odešel z místnosti.

     Muž s šedivějícími vlasy se vyskytoval v jakési maloměstské panelákové čtvrti, v ruce třímal vodítko, vodítko třímalo psa a páníček jen stěží věděl, jak se na tohle zpropadené místo dostal. Vzal si prášky, aby si vzpomněl. To věděl že má udělat. Nevěděl však, že tato varianta existence Karla Záhorského bude na tomto místě takhle kroužit do skonání věků.