Nic

Paprsky ranního slunce jemně olizovaly střechy všech domů a staveb celého městečka, odrážely se do všech světových stran od oken a od kapot aut, způsobovaly výrazný lesk lehké námrazy na ztvrdlém trávníku a sem tam se na prázdnotou zejících ulicích zjevil nějaký člověk, jehož oslnily. Končící podzim dal lidem záminky k depresím. Možná i proto se jim z postelí dnes chtělo o něco méně, než doposud. Masy zůstaly doma a hřály se u televizorů přikryti dekou, na stole hrnky kávy či čaje, ovladač po ruce. Mladík Petr Formánek se taktéž rozhodl, že dnes do školy nemá cenu chodit, vždyť to tam zvládnou protentokrát i bez něj. Avšak, byl připraven do školy - a aby otec netušil zradu, předstíral, že se narychlo učí na dnešní písemku a nahlas bědoval, že se zas bude muset dívat do obličejů všech těch neřádů, schovávajících se za titul profesor. Celou noc strávil u počítače, jako většinou, takže měl s takovými hereckými výkony zkušenosti. Vždycky měl tak nějak automaticky otevřené všechny možné sešity před sebou, což budilo (mělo budit) dojem pilného studenta. Také to vždycky zabíralo.

     Petrovi bylo sedmnáct, byla to taková ta existence oblečená ve svébytném značkovém skejťáckém stylu, která jen velmi málo sundává kapucu z hlavy, žijící svůj individuální život proti všemu a proti všem. Zevnějškem velice pletl a zdál se mnohem starší, ale ne ve špatném smyslu. Jeho upravené několikabarevné delší vlasy a hladký sladký obličej-, prostě celkový outfit se zdál být ne nepodobným takovým těm sladkým hochům, co je mají malé holky na plakátech v pokojíčku. Bydlel v paneláku na periferii malého města jen se svým otcem, a to od doby, kdy mu umřela matka. Uplynulo již hodně vody od té doby, ale ti dva se nijak zvlášť nesžili. Koexistence obou dvou byla zřejmá, otec i syn byli málo doma a když už, míjeli se ve dveřích jako na směny. Tátova největší starost byly ženské, Petr ho dokonce podezíral z toho, že chodí do nevěstince. Možné by to bylo, o peníze nouzi neměli, a když to tatínka vzrušuje, ať si to klidně takhle praktikuje, co je komu do toho, myslel si vždy Petr. Ostatně, nijak ho nepotřeboval, více slov si v poslední době vyměnil se svým křečkem. Nejhlavnější je, aby přinesl prachy a dal kapesné. To pak bude na trávu, cigarety a na chlast. Zatím tedy mockrát nouzi neměl, peněz nikdy málo neměli. Co Petr věděl, tak táta někde úředničí. Matka byla vždycky skvělá, jak vzpomínal. Byla vždy na jeho straně a hájila jej pře jeho často despotickým otcem – ten se od její smrti změnil k flegmatičnosti a nezájmu, takže k lepšímu. Vždycky ale bylo jasné, že je v duši dobrák. Takhle o něm mluvila i matka a s odstupem času Petr souhlasil. Vzpomínal na základní školu, na první stupeň. Tehdy přinesl poprvé v životě pětku z matematiky a otec mu udělal doma peklo. Mamka mu tajně dávala zakázanou čokoládu a pouštěla ho k televizi, když byli doma sami dva.

     Petr pomalu pokukoval na hodiny. Bylo by jistě podezřelé, kdyby předstíral, že jde do školy, přičemž by bylo by tři čtvrtě na osm. To by nestíhal a těžko by dělal, že to stíhat chce. Už táhlo na sedm čtyřicet, nejvyšší čas. Uklidnilo ho, když viděl, jak si táta narychlo utahuje kravatu a dopíjí svoji ranní kávu, vypíná televizi a pospíchajíc rve papíry do aktovky. Vtom se syn přidal k navození té správné atmosféry odchodu do školy oblékáním teplých svršků, což otce jistě uspokojilo. Ten do sebe zvrhl poslední zbytek studeného kafe, a když pak zdárně přešel obývací pokoj, aniž by zakopl o vysavač, nějaké prádlo na zemi nebo o klec pro papouška a pustil se do obouvání, Petr nahlas zaklel a předstíral, že zapomněl něco dát do tašky. V tomhle měl praxi, přesně věděl, že taťka řekne, že pospíchá, nebude čekat a nemůže ho hodit před školu. To se také stalo, řekli si „ahoj večer“ a za otcem práskly dveře tak silně, že z nich málem spadla modrá cedulka, nesoucí text Libor, Marcela a Petr Formánkovi. To zafungovalo na Petra jako impuls, okamžitě vykopnul svoje téměř nazuté boty do výšky, shodil tašku a černou koženkovou bundu, razantně skočil na válendu ve svém pokoji. Okamžitě zase vstal a klíčkem otevřel šuplík u psacího stolu, z něhož vyndal papírek a pytlíček s trávou, kterou s vědomím, že je poslední, ležíc na posteli vykouřil. Vlastně příliš nevěděl proč tak činí, už mu to delší dobu ani nic nedělá.

     Hodiny na věži ukazovaly osm. Petr se vzbudil, musel na chvilinku usnout. Nejdéle na deset minut. Nedivil se své únavě, po další probdělé noci u počítače a internetu. Každopádně vstal a zjistil, co ho probudilo. Zvonek. Zvonil a drnčel.

     Za dveřmi nikdo nebyl, a tak dumal, jestli má zvednout telefon ke vchodu a zjistit, kdo tam je či není, nebo dělat mrtvého brouka a čekat, až ten inkriminovaný zvonič odejde. Rozhodl se pro druhou možnost, sedl si k zapnutému počítači a spustil nějakou hru. Počítač nikdy nevypínal. Zbytečné, zase ho přeci zapne, to chvíli trvá, a čas jsou peníze. K jeho údivu zvonek stále zvonil a nepřestával ani když už postřílel ve virtuálním světě pěkných pár policajtů. Nedá se nic dělat, řekl si Petr nahlas. Pokud chce mít na své bohulibé činnosti klid, musí se toho výtržníka zbavit. Odběhl od monitoru ke dveřím - vypnout zvonek.

     Dřepl si zpět na své otáčecí křeslo a zabral se znovu do hry. K jeho naprostému zděšení za minutu uslyšel klepání na dveře, ovšem ne jen tak ledajaké klepání, kterýmžto se ohlašují jehovisté nebo dealeři čehokoli, nýbrž zuřivé, děsivé klepání. Přímo drsné a nabroušené, jako když ten Někdo potřebuje urgentně na záchod. Petr cítil na jednu stranu zděšení, že jsou lidi bez uznání a ruší lidem pondělní dopoledne, na jednu stranu byl zvědavý, kdo to je. Vyřadil z provozu reproduktory u PC a ve vší tichosti a eleganci kráčel ke dveřím jako postavičky v groteskách. Pomaličku potichoučku se přiblížil k bytovým dveřím a nahlédl do kukátka. Hned zase odtrhl hlavu, zamrkal a promnul si oči. Pokusil se uklidnit a zhluboka několikrát oddechl, načež se pokusil podívat se ještě jednou. Znovu ovšem spatřil to samé – nic. Klepání neustávalo, bylo nezpochybnitelné, že se klepe právě na jeho dveře. Ale klepalo jakési Nic. Klep klep, klepy klep. Buch buch buch, jako kdyby někdo mlátil do dveří pěstí. Petr zřetelně pozoroval, jak se dveře prohýbají a narychlo, ale zároveň tiše a nenápadně, jakoby stále doufal, že to Něco-Někdo-Nic, co tam je, si to pod domněnkou, že nikdo není doma, rozmyslí a vysmahne, zamknul bezpečnostní zámek a po menším zaváhání také ten provizorní řetízkový. Odstoupil od těch proklatých dveří a kukátka ve chvíli, kdy si všiml, jak se pod tím Ničím pohnula a zvlnila rohožka a zase se narovnala. Udělal dva kroky zpět a celý se zpotil. Následovala další podivnost – vypnutý zvonek začal zvonit, řetízek, spoluzajišťující „nedobytnost pevnosti“ se náhle vymkl ze svého místa. Klepání se zvoněním ustalo v tu samou chvíli, co se začal odemykat bezpečnostní zámek. Petrovi spadla brada, ale rychle se vzpamatoval. Nebude přece dál čekat, až ho to tady zmasakruje nebo co, a vydal se do obývacího pokoje. Všechno se mu mlžilo, zakopl o vysavač na zemi, ale spadl do měkkého prádla, které nikdo neuklidil. Na chvilku zůstal ležet a poslouchal to ticho, které zavládlo bytem. Podíval se opatrně doleva, kde tušil Ferdovu klec. Ferda, papoušek to pestře malovaný, bydlel s Formánkovými mnoho let. Tenkrát ho chytili na zahradě, zřejmě ulétl nějakému chovateli. Jeho křiklavé barvy, celkový vzhled, no zkrátka exotika. Balil na něj holky, vždy se slovy typu „Pojďte se podívat na mýho ptáka ke mně domů, je fakt velkej a sladkej!“… teď mu to přišlo vtipné a tak trochu se díky tomu rozesmál. K jeho překvapení, pták se začal také smát, hystericky a zlověstně otevíral chřtán a démonicky se smál na celé kolo. Veškeré vnitřnosti jakoby se mu převrátily naruby, prohodily mezi sebou a drtily se navzájem. Šokovaný kluk vyvalil oči a ucítil pohyb u své nohy. Rychle se ohlédl tím směrem a bez dechu a pohybu pozoroval, jak se mu trubice vysavače svíjí kolem nohy. Omdlel.

     Petr se téměř záhy zase probudil, ale to první, co viděl, mu příliš nepřilepšilo. Jako tváří v tvář hleděl do trubice vzduch do sebe sajícího vysavače bez násady. Velmi podivné bylo například to, že se jeho zástrčka ani zdaleka nezdála být zapojena v zásuvce. Mladík se ze všech sil vzepřel zákeřnému stroji a odkopl ho od sebe a krátce nato slyšel, jak se otevřely bytové dveře. Vrhl pohled tím směrem, okamžitě se vzpamatoval a bez přemýšlení utekl na balkon, přeskočil zábradlí a vrhl se ze sedmého patra. Padal a míjel poschodí, padal bez křiku, soustředil se a snažil se dopadnout na nohy a přitom si způsobit co nejmenší bolest. Asi to nepůjde. Asi neměl skákat. Chodník mu vycházel čím dál víc vstříc…

     Do předsíně dveřmi vstoupil Libor Formánek, Petrův otec. Zarazil se, udělal krok zpátky, připevnil zpátky na dveře visací cedulku Libor, Marcela a Petr Formánkovi, znovu vstoupil a poté, co nahlédl do Petrova pokoje se vrátil do předsíně. Mumlal něco o začínající senilitě a kretenismu, vzal si svůj mobil, zapomněl ho totiž na vysokém botníku. Spěšně vyběhl zase na domovní chodbu, opět za sebou práskl dveřmi, až cedulka Libor, Marcela a Petr Formánkovi dopadla elegantním obloukem na linoleum. Libor  seskákal schody, nastoupil do auta a odjel.