Jakože obrození: Tvůj styl je zdechlej lelek, srábku

 Část prvá

            Toho pátka v půli listopadu po Praze kráčel snad půl dne dlouhý šnek pohřebního procesí. Město bylo sychravé, promáčené a lidem šel od pusy horký kouř, ale šedavé mraky se smilovaly, přimhouřily oka a na chvíli se rozskočily do nebeských stran, aby zesnulý alespoň přes olšovou bednu naposledy pocítil paprsky nezvyklého podzimního slunce.

            V čele průvodu stáli zemřelého nejbližší lidé a zapřeni o prkna nesli na ramenou masivní lakovanou rakev, černou jako noční pták. Palacký se Šafaříkem na levé straně měli ještě dost sil, ale stařičkému Kollárovi s Čelakovským napravo se pod nebožtíkovou tíhou co chvíli podlamovala kolena, takže mrtvý sebou v dýze s tupým boucháním mlel ze strany na stranu. Všichni čtyři vlastenci s ceremoniálním výrazem samozřejmě nedali nic znát a jen v duchu oddychovali, že zesnulému zaplatili příbuzní na poslední cestu poctivého truhláře.

            „Ten Pepa jest co prase těžkej,“ zašeptal Čelakovský, Kollár se otočil přes rameno, pokýval na souhlas a pohřební průvod za klidný spánek Josefa Jungmanna kráčel dál, do toho všeho hrála hudba v moll, pražské ulice se plnily lidmi v černých kabátech a tlumené slunce svítilo na vlhké a kluzké kočičí hlavy.

Část druhá

            „Hele vole, dej sem žváro,“ řekl MC Rollblunt a napřáhl pařát, který byl slušně obtěžkaný pozlacenými řetězy na psa, ke svému příteli.

            „Mám jen jedno, to je málo,“ odvětil MC Smokejoint a nenuceně pokrčil rameny, až mu na prsou zachřestělo obří logo automobilky Volkswagen, servané ze staré hippie dodávky.

            „Tak aspoň ubalíme brko, ale ňáký fakt krutý.“

            „To bysme vole mohli, jó-o!“

            „Prostě toho nejbrutálnějšího mazeckýho jointa, kterej kdy lidská ruka smotla. Normálně si ho dáme čistýho, fakt brutus.“

            „Tak ze tří papírků?“   

„Co vole ze tří, z patnácti!“ diktoval Rollblunt.

            „Kurva, jo… do chlupatý píči jo…“ pokýval hlavou Smokejoint a zamotal asi dvě vzrostlé květiny cannabis sativa do množství papíru, které by na týden nasytilo tiskárnu na úřadě.

            „Čekuj jak to vodpálim, vole. Pohoří jak vietnamská tržnice,“ cedil mezi zuby Rollblunt, když oběma rukama přidržoval jointa a snažil se rozbafat jej o zapálenou učebnici českého jazyka a literatury pro hotelové školy a střední odborná učiliště.

            „Tak jaký to je? Pošli to sem!“

            „Celkem nálož, ti povim. Na, dej si to, fakt si to mrtě dej!“

            Kluci kouřili jointa o velikosti egyptské mumie a ani nevěděli, jak dlouho. Všechno se jim ztrácelo před očima, měnilo tvary, deformovalo se a plíživě pitvořilo. Každopádně když oba nabyli vědomí a vrátili se do opravdového světa, zjistili, že to vůbec není ten svět, který opustili.

            „Kde to vole sme?“ zeptal se Smokejoint.

            „Hele, netušim. To je ňákej středověk, ne? Hele, eště tady jezděj‘ koně.“       

             „Ty vole, že bysme se dostali do Polska?“

            „To není Polsko, brácho. Podivej, maj‘ tady eště plynový lampy.“

            „No dyť řikám, Polsko!“

            „Drazí lidé, popojděte, prosím, o pár kroků dál. Vedeme tu smuteční průvod za velikána národa!“ Kluci se otočili, volal na ně starší vousatý muž, zabalený do černého flaušového kabátu,

            „Hele, čum. Tam na nás volá ňákej Sandokan!“ zasmál se Smokejoint, a než mu v tom stihl Rollblunt zabránit, zakřičel na muže: „Tady není Mompračem, musíš na východ, strejdo!“

            Muž doklusal k oběma přátelům. „Na východ jsou Uhry, pane. A na západ Rakousy! Jediná cesta vede dovnitř, přímo do srdce českého národa – tam jest naše místo! A vy jste odkud, drazí lidé?“ dodal, když si všiml netypických oděvů, jež na MC’s doslova visely.

            „My sme Češi, brácho. Jižák, rozumíš?“ řekl Smokejoint a zachrastil muži před obličejem svými řetězy.

            „Kluci z pražskýho štrýtu,“ dodal na vysvětlenou Rollblunt.

            „Ach, Češi, tak vám tedy přeji vše nejlepší do roku 1848! Pojďte se připojit k našemu průvodu!“ Zpoza rohu už se začali líně šinout první pozůstalí.

            „Ale my sme z roku 2008, ujíždíme na dvacátým prvním století.“

            „Snad mi nechcete říct, že jste z budoucnosti! Zmizte, trhani, mrzí mě, že jsem se zahazoval s neuctivými pijany. Takovým způsobem tu naši matičku zem neprobudíme z mnohaleté letargie a útlaku!“ To už přikvačili další obrozenci, kterým muž začal rozčileně vyprávět vše, co se v předchozí chvíli přihodilo. Nepříjemnou atmosféru rozetl až Smokejoint, který vystrčil prst směrem k Čelakovskému a řekl: „Hele, toho typana znám, sme se vo něm učili ve škole. Pamatuješ, vole, ten jak když chodil za děvkama, tak chtěl dycky jenom panny!“

            „Jo, no jo… je to von!“ dodal se zkoumavým pohledem Rollblunt. Obrozenci strnuli, a pak se významně podívali na Františka Čelakovského. Ten se pochopitelně tvářil dotčeně, uraženě a ještě do svého výrazu vkládal postoj „nevím, o čem mluvíte.“ Ale promluvil Palacký.

            „S tím’s mě, příteli a bratře můj, vždycky sral. Z každého pražského šantánu jsme vždycky letěli jak báby na koštěti.“ Oslovil chlapce. „Pánové, jste skutečně poslové zpráv z budoucnosti?“

            MC’s se neurčitě ošili. „No, asi jo.“

            „Povězte nám, jak to dopadne s českým národem, s českým jazykem?“

            „No, víš co, vole. Žádnej happy end, rozumíš. Dvacet let svobody, pak Němci, pak Rusáci. Dávaj‘ si nás jak čerstvý masíčko při vobědě, fatál svinstvo, ti povidám. Po tom všem zase svoboda, jasný, ale žádnej řád, žádnej flow. Rozumíš, spíš takovej zběsilej freestyle. No ale jazyk je hustej, sleduj kámo… Hej brácho, dej mi tam ňákej mega krutej beatbox.“

            Rollblunt začal vydávat hrdelní zvuky, které přítomné pány poděsily. Smokejoint je svým přednesem však vystrašil ještě mnohem víc.

Track číslo jedna začíná právě teď,

Jestli se nám chceš rovnat, tak na prdeli seď

Hned teď si sjeď naše beaty, naše rýmy

To je nejlepší peří, nejsme televizní krimi

Na prdeli seď a sleduj, jak diktujou mistři

Sme králové rapu vy ste naši ministři,

Jedna dva tři a jedna teď čekuj seš czech

Sekáme rýmy jak Béda Trávníček

Sme rozjetej vlak ne zasněženej vlek

MC Smokejoint a Rollblunt

Mu dává hustej beat boxíček.

            Kluci skončili a spokojeně a vydýchaně na sebe pohlédli. Chtěli pokračovat, ale padl na ně otupělý útlum, spojený s nekonečnou únavou, a začali se velikánům národa ztácet před očima, jako když omnibusy rozhánějí sedlou ranní mlhu.

Část třetí

            Kollár s Palackým podávali knihy a Šafařík s Čelakovským je vhazovali do ohně. Plameny šlehaly vysoko a půda pod jejich nohama byla od žáru rozmrzlá a blátivá. Všichni byli už unavení a očouzení, když Palacký podal tu poslední. Pak už se jen dlouze dívali, jak se Jungmannův česko-německý slovník poddává nenasytným rukám ohně.

            „Myslíš, že jsme udělali dobře?“ zašeptal Šafařík.

            „Raději mluvit jako Němec, než položit základy tomuto,“ odvětil nejistě Čelakovský.