Olizovač BizarDnosti

Ze zákrutu krypty se vyplazil velký jazyk. Kořenem se zapřel o dlažbu a ze špičky se vyklonila polorybí tvář. Olizovač BizarDnosti si cvrnkl do krempy slamáku, z pod níž mu v slepených pramíncích visely jemné žluté vlasy, modrá očka zazářila.

„Pozval jsem tě,“ spustil hned jazyk, „abych ti nabídl možnost jak odčinit svůj prohřešek.“

„É?“ tázal se Olizovač.

Jazyk si jen povzdechl. „Myslím, jak si pomohl té holčičce s useknutou hlavou.“

„Ach! Holčičce, jejíž ouška se mi tak líbila. Jen malou chvíli jsem tehdy měl pocit, že když je do těch oušek strčím, ona mi mé omrzlé prsty ohřeje.“ Olizovač shlédl na svou jednu ztuhlou ruku s oteklými modrými prsty. „Její tatínek jí kosti rozsekal na třísky. Chtěl jsem jen maličko pomoct.“

„Tvoje výmluvy nic nezmění na faktu, že nám tvá sobeckost zkazila hru!“ rozohnil se jazyk. „Mrtvoly, které v životě něco zapomněly – pomstít se… zamilovat se!“ V afektu se jazyk zaklonil až temenem vrazil do stropu. „Nebo třeba jen vyvenčit nejmilovanější fíkus, ty všechny přicházejí do záhrobí. A my jim nabídneme hru plnou moků a masa, na jejímž konci může čekat, to co hledají. Ale ty si porušil všechna pravidla tím, že si holčičce s useknutou hlavou ukázal cestu a vedl ji!“ Olizovač zamrkal očky a pokrčil svěšenými rameny. „A teď přišel čas na mou nabídku. Jsem ochotný na všechno zapomenout a přijmout tě zpátky do hry, když pro mě něco uděláš. Už od dávnověku se já a mojí úhoři živíme pramasem z nitra záhrobí. Nekonečnými tlejícími zbytky arcimága, který záhrobí kůstku po kůstce vystavěl. Ale teď je všemu konec! Žádné maso už nevytéká do řeky a úhoři hladoví!“

„Hm?“ povzbudil jej.

„Můžou za to lidské stromy rostoucí podél břehu. Užírají maso, brání mu téct! Ty musíš přesvědčit Zahrádkáře, aby sad podél břehů pokácel.“

„Haha.“ Ale jazyk už mlčel, a tak Olizovač usoudil, že to nebyl šprým.

Zadumaný Olizovač BizarDnosti kráčel podél Potoka zabitých plodů – jednoho z přítoků Úhoří řeky. Každý zabitý plod patří do záhrobí. Protože za sebou nechává úplně celý život, okradli ho i o tu výsadu zardoušených kojenců, alespoň na okamžik spatřit matčinu tvář. Na hladině se otevírala a zavírala plovoucí průsvitná ručička, která jakoby šmátrala po bradavce, kterou nikdy nepoznala. Olizovač došel ke stáji.

„Vřídku?“ zvolal a nic. „Vříd-ku?“ Ticho. „Vřede!“ Na druhé straně stáje zazněl zvuk píšťaly. Když tam Olizovač přišel, spatřil démonického muže s černými vlasy tak dlouhými, že si na nich seděl. Muž hrál na syrinx a ve svých vlasech měl vpletené štěně stažené z kůže. „Ahoj Vřídku.“

„Ahoj Olizovači,“ pozdravilo štěně stažené z kůže a kouslo démonického muže do ucha. Ten přestal hrát a ohlédl se k Olizovačovi. Vzájemně se na sebe usmáli.

„Potřebuji odvoz, je to urgentní,“ řekl Olizovač.

„Tak to tě docela potěším, letos byl moc dobrý vrh.“

Olizovač si stoupl do vozíku, blízce připomínajícího dětský kočárek se žlutými kachničkami po stranách. Démonický muž nejdřív lanka přivázal k oji kočárku, pak dal Olizovačovi do ruky otěže. Konečně otevřel ohradu a rozběsněná mimina vyrazila podél břehu. Démonický muž se usmál, štěně vpletené do vlasů si na rozloučenou olízlo obnaženou čelist.

Jako první zamířil Olizovač k Vykosťovačce, moudré ženě, která hodně ví.

Zato Zahrádkář byl statný muž v rozevláté pláštěnce. Jako barbar Conan ale bez bederní roušky. Ovšem ve žluté pláštěnce lepící se k nahé kůži. Zahrádkář seděl na kořeni spleteném z šestice lidských kolen a opíral se o své hrábě.  

Když s kočárkem dorazil k Vykosťovačce, uvařila jim oběma turka. Pak si zhluboka lokla a řekla Olizovačovi pár zajímavých klevet a dala mu umělohmotnou růži z bonboniéry.

Jakýsi mrtvý chlapec vyřezával do jednoho lidského stromu srdéčko a onanoval při tom. Patu kmene tvořila dvě těla přilepená k sobě zadky, na ramenou jim sedělo další a tomu na ramenou ještě dvě naklánějící se do stran, těla tak tvořila korunu. Muž v patě se zakusoval do stehna těla na jeho ramenou, oči potažené kožovitou kůrou se třásly bolestí, jak mu chlapec vyřezával do břicha. Padl na ně stín Zahrádkáře. Beze slova srazil chlapce k zemi kropáčem a zuřivě ho tloukl do hlavy, dokud nějakou měl. Odešel rovněž mlčky a nechal chlapce na hnojení.

Olizovač na chvíli zastavil a nechal mimina pokadit. Válela se po hlíně, kopala ručkami a nožkami a slinila. „Holčička s useknutou hlavou,“ pravil sám sobě. „… co se mi na ní tak líbilo? Snad, že se dřív zeptala, jak se jmenuji, než proč mám z tváře kůži v cárech strhanou? Tak roztomilá, nevinná a zmasakrovaná! Cožpak jsem ji mohl nechat na holičkách?“ Pobídl mimina a ta se s chrchlem rozplazila.     

Zahrádkář klečel a nůžtičkami ostříhával ochlupení z pohlaví ženy. Když byl spokojený přejel po jejím podbřišku dlaní, ale přímo mezi jejími pevně sevřenými stehny čněl mužský prst. Zahrádkář jej opatrně ustřihl tak, aby kmen nehyzdila žádná taková nerovnost. Pak došel k sudu s KLÍHEM a nabral si. Pak procházel sadem, dokud nenašel vhodný mladý stromek ze čtyř na sobě stojících těl. Přitáhl štafle a rozřízl nožíkem levé obočí třetího těla. Ústa po průsvitnou kůrou se otevřela, ale stromové šumění utišil záhy, že je zamazal KLÍHEM. Pak trochu mázl i do obočí a narouboval k němu prst. Zahrádkář spokojeně kývl hlavou.

Olizovač BizarDnosti seskočil z kočárku a rozhlédl se po sadě. Z mošny na zadku kočárku tasil kord. „Chtěl bych mu do kůže vyříznout jedním šmikem Oliz. ale on je tak děsivý. Mám strach, jako by mi někdo přejížděl skalpelem mezi půlkami!“ zařval, ale nikdo neodpověděl. Vydal se do sadu.

Zahrádkář bez hnutí stál na vršku a opíral se o hrábě. Jejich zuby byly špičaté a dvacet čísel dlouhé. Olizovač k němu kráčel, kord držel oběma rukama. Zahrádkář hráběmi protočil, nabral trochu lidského hnoje a cákl jej vetřelci do očí. Olizovač na varování nedal a pokračoval. Pán sadu se z ničeho nic odrazil a s napřaženými hráběmi skočil. Olizovač jen taktak uhnul, padl na kolena a pokusil se nepřítele bodnout. Ten ale hned hrábě vyrval z půdy a kord jimi přerazil. Olizovač se chvatně plazil pryč a sadař za ním vyrovnaně kráčel a rozrýval údery zem těsně za jeho chodidly. Dolezl na konec srázu a převalil se dolů. Padal do koruny stromu a ten ho zachytil. Vychrtlými pažemi kolem krku. Zahrádkář po pěšině scházel oklikou, hrábě připravené k párání. Olizovač dobře cítil příznaky rdoušení - uvolněné útroby a erekci. Konečně se mu v kapse džínsů podařilo najít růži jejím ostrým koncem bodl větev do oka a padal dolů, kde však již čekaly napřažené hrábě. V poslední zoufalé chvilce vládci hrábí do tváře hodil růži, a tak mu zuby strhaly jen kůži z hrudníku. Olizovač padl na zem, lapal po dechu a válel se jak vzteklý pes, aby zaplašil bolest. To nebylo však nic proti tomu, co se dělo se Zahrádkářem. Zvedl růži a přičichl k ní. Jako ke kytce ze střelnice navoněné parfémem. Zahrádkář se ohnal hráběmi a naráz pokácel dva stromy. Zahnilá žlutá krev stříkala. Pak ze sebe strhal pláštěnku a zcela nahý se rozběhl do sadu. Vrážel do stromů a lámal jim údy, nedbal na to.

Mince, vždy jak cinknou do misky, to je zvuk, co? Cink, cink… necink. Zvedl se ze stoličky a vyšel z kukaně. Klient ještě močil. Počkal si na něj u umyvadel. Klient si pískal, ani se nechystal mýt si ruce. Ale jak uviděl, kdo nebo co mu zabarikádovalo cestu, dopískal a zarazil se. Individuum jen napřáhlo ruku. „Doprdele! Vem si ty posraný drobáky, a di mi z cesty ksichte!“ Klient se kolem něj prosoukal a zdrhal na metro. Mince cinkly na podlahu. Sebral je a vrátil se do kukaně. Znovu se spokojeně mohl zahledět na svoje kytičky ze střelnice bodnuté do korýtka s hlínou. Babička mu tu jiného mazlíčka než tyhle kytičky nedovolila. Nevadí, jsou krásné. I když už nevoní parfémem, načáchly savem, nevadí, stejnak jsou krásné. Den za dnem. Nevadnoucí. Kytičky! Cink. Zvednul se a odešel na Pány. Klekl si naproti pisoáru a pak do něj vší silou udeřil čelem. Zopakoval to ještě třikrát a nechal tvář v mušli. Fotobuňka spustila splachování, voda přetékala a mísila se s krví. Cítil dezinfekční mýdlo, do kterého vrazil nos. Pak asi umřel.

Zahrádkář vzal jeden sud KLÍHU a hodil ho pár metrů od sebe. Sud se rozstříkl po stromech. Pak další a další. Olizovač se doplazil už ke kočárku, mimina byla nervózní chtěla pryč. „Sakrblééé,“ ulevil si Olizovač a vyzvracel se. Strhl si z hrudi zbytky košile a udělal z nich koudel. Následovala vypjatá chvilka, kdy hledal sirky. Konečně! Zapálil koudel a hodil ji do louže KLÍHU. Sad vzplanul. Větve sípavě šuměly a snažily se ze svých kmenů strhávat hořící tkáně. Ze země se jako dešťovky hrabaly praskající tlouštíci přecpaní pramasem. Olizovač se zpola nasoukal do kočárku a nechal se miminy odtáhnout podél břehu k zpola zapadajícímu slunci na šedivé obloze. Ten romantik!

Zahrádkář kráčel daleko od řeky až do bažíru, kde se hromadí nafouklé vaky utopenců. Tam vyhrabal jamku a uložil do ní vykloubenou kyčli nohy, kterou vlekl za sebou. Přivázal ji provázkem k tyčce, aby lýtko a stehno rostly pěkně vzpřímeně. Usednul k ní a spokojeně kývl hlavou.

A úhoři? Ti majestátně brázdili řeku, špulil pysky a bílá vlákna pramasa nasávali jako špagety.