Raphanus sativus

    Miluji vůni zrajících sýrů. Nezaleknu se ani odéru Teplické minerální vody a v čerstvě pohnojeném poli cítím typickou vůni venkova.

    Nedávno jsme, s přítelem Tondou Běžníkem, podnikli cestu vlakem. Bylo sobotní ráno, cestujících jako much. Lstivě jsme se vetřeli do jednoho kupé, využivše momentu, kdy dvě malé děti, vykloněné z okénka, mávaly rodičům na rozloučenou. Bleskurychle jsme obsadili jejich místa. Dva páry důchodců, "zocelených" komunistickým režimem, se neodvážily hlasitě protestovat. Také studentce čtoucí knihu i chlápkovi dřímajícímu pod kabátem, byl náš ohavný čin lhostejným.
Vlak se rozjel s takovým cuknutím, že se samovolně zavřelo okénko a otevřely se dveře na chodbičku. Do kupé byli beztvarou masou těl ihned vtlačeni další tři cestující. Po pár kilometrech poměrně plynulé jízdy se napjatá situace zvolna začala uklidňovat. Děti se pohihňávaly na klínech dědečků, babičky je cpaly cukrovím, chlápek pod kabátem spal mnohem hlasitěji a studentka otočila další list v knize. My s Tondou jsme naštěstí seděli u okénka, daleko od tří stojících, kteří zručně balancovali mezi sedadly a nutno říci, že jen zřídka padali sedícím do klína, nebo je kopali do holení.
Cesta ubíhala relativně klidně až do okamžiku, kdy Tonda sáhnul do baťůžku, vyndal z něj kapesní nožík a tajemný kulovitý předmět, zavinutý ve třech vrstvách alobalu.
Byla to černá ředkev.

    Není mi známo, jaké chemické substance způsobují charakteristický zápach brukvovitých rostlin, jisté však je, že v bulvě černé ředkve, jsou obsaženy v nebývalé koncentraci. Tonda ředkev oloupal do rozloženého alobalu, odkrojil z ní tenký plátek a jako správný
jogín jej pomalu a velmi pečlivě rozkousával. Pak odkrojil další plátek, který nabodnul na nožík a napřáhnul se přes uličku směrem ke mě. Pachová vlna mě zatlačila hlouběji do sedadla. Zdvořilým gestem jsem odmítl a nenápadně se rozhlédl po spolucestujících.
Pracně nabytá stabilita stojících očividně polevila. Jedné z babiček vhrkly do očí slzy a děti podezřele ztichly. Dědeček, sedící vedle Tondy, začal nenápadně prohlížet podrážky svých bot a druhý se upřeně zahleděl na spícího muže, významně kroutě hlavou. Slečna zvýšila frekvenci otáčení stránek.

    Stav nervozity a napětí by se dal považovat za únosný až do chvíle, kdy si Tonda, s provinilým úsměvem, tlumeně říhnul. Nevěřili byste, jak rychle dokážou trávicí enzymy přetvořit, relativně neškodný zápach, ve zbraň hromadného ničení. Jsem si jistý, že kdyby byl v kupé přítomen pes, okamžitě by uhynul.
Děti začaly hlasitě plakat. Jeden z dědečků cloumal pákou automatického větrání tak zuřivě,
jakoby větrání bylo na ruční pohon, zatímco druhý, nedbaje předpisů, visel nebezpečně vykloněn z otevřeného okna. Stojící pasažéry zachvátila panika a zoufale lomcovali dveřmi v sebevražedné snaze, vmáčknout se zpět do přeplněné chodbičky. Probudivší se pán, na okamžik poodhalil kabát a ničeho zlého netuše, zprudka se nadechnul. Výraz v jeho tváři mi připoměl obraz " Výkřik " od Edvarda Muncha. Muž se opět zavinul do kabátu, avšak o mnoho těsněji. Slečna studentka, už ani nepředstírala že čte, a s obličejem založeným v knize, přidušeně sténala.
Někomu se náhle podařilo pootevřít dveře a na chodbičce se rázem uvolnilo místo. Ženy, děti a stojící, překotně opustili kupé.

    Nevím, zda to způsobily výčitky svědomí, ale Tondovi se náhle zrychlil dech, tep a bohužel
i metabolizmus, následkem čehož si bohatýrsky uprdnul.
Všem přítomným bylo okamžitě jasné, že tentokrát už jde o život. Scéna úprku předčila svou surovostí všechny horrorové i válečné filmy co jsem kdy viděl. Běženci zanechali za sebou i zavazadla, jejichž obsah nepovažovali za nezbytný k přežití.
O nějakém zápachu se už nedalo hovořit, neboť mé čichové buňky spáchaly hromadnou sebevraždu. Molekuly smradu začaly být viditelné pouhým okem. Po deseti vteřinách se linoleum na podlaze stalo lepkavým a tapety se počaly loupat ze stěn. Tonda nechápavě zavrtěl hlavou, odkrojil si další plátek ředkve a otázal se mě, zda také něco cítím.
To už jsem nevydržel, vytrhl jsem si cigaretové filtry z nosních dírek a se slovy " Posol si nohu, Běžníku! " jsem chvatně následoval spolucestující.

    Zajímavé ovšem bylo pozorovat chování lidí, přistupujících v každé další stanici.
" Hele, Máňo! Tady! Tady je volno! Vem děti, já tam vhodím kufry oknem!
A honem, ať nám to někdo nezasedne! "
Pak otevřeli dveře od kupé, poslední co uviděli byla slzami rozmazaná silueta Tondy Běžníka a následoval bezhlavý úprk se zatajeným dechem, kufry nekufry.

    Závěrem nutno podotknout, že Tonda je čestný člověk a kufry ponechal na místě a nedotčeny. A České dráhy asi po týdnu intenzivního větrání mohly vagon opět připojit.
Ovšem, pouze jako kuřácký.