Něco končí, něco začíná

Bylo to ráno jako každé jiné. Jarenon se probudil s prvním zakokrháním a okamžitě vstal, aby přivítal příchod nového dne. Potřásl hlavou a nechal první paprsky slunce, aby ho laskaly po tváři.

„Jak krásný den,“ pomyslel si a pohlédl nazpět do stáje, odkud se vydal ven do ohrady. Všichni jeho druhové a družky stáli seřazení a kochali se prvními slunečním pohlazeními. Zálibně prohlédl celé osazenstvo. Ti všichni si dokázali užívat každý hezký moment, který jim v životě v zajetí zbýval.

Pán, jako vždy, přinesl čerstvé krmivo a vsypal ho do přistavěného žlabu. Všechen jeho dobytek se postupně nakrmil. Jarenon si všiml, že se pán dnes netváří příliš vesele, a proto k němu zamířil. Ten se na něj zahleděl a smutně se usmál: „Tak Vás dneska odvezou…prej kvůli tý chorobě se šíleností, nebo co. Mám si prý pořídit nový stroje, který vobdělaj půdu rychlejc a efektivnějc než vy. Ale mě se po Vás, starejch prašivcích, bude stejskat.“

Poplácal Jarenona po hlavě a pak se pomalým krokem vydal k domovu. U dveří se ještě jednou zadíval k ohradě. Jarenon by přísahal, že na tváři jeho pána se objevila slza.

„Hybaj do vagonu!“ zařval drsně jeden z mužů, kteří dohlíželi na převoz odkoupeného dobytka, který byl posílán na ozdravný pobyt kamsi pryč z venkova. Pán tomu říkal Jatka, jestli si Jarenon dobře vzpomínal. Nejprve se těšil, ale když viděl obrovské množství svých druhů valících se po rampě do přistavěných vagónů a valníků, chuť k cestování ho rychle přešla. Vzepřel se, ale rána po hřbetě od nejbližšího z pohůnků mu připomněla, kdo tomu všemu velí. „Jatka čekají,“ pomyslel si a vešel do vagonu za zástupem ostatních.

Cesta byla dlouhá a úmorná. Mnoho jeho spolucestujících po cestě pošlo. Na každé zastávce nastoupil oddíl lidí a vytahal mrtvoly, které však vzápětí nahradili noví cestující. Lidi říkali, že se u mrtvých naplno projevil syndrom šílenosti. Alespoň to pochytil Jarenon z jejich domluvy před vagonem než stihli zabouchnout vrata.

Dorazili na Jatka. Že to nebude příliš ozdravný pobyt si Jarenon uvědomil hned, co vystoupili. Šeď obrovského komplexu budov nevěstil nic dobrého, zápach spálených mrtvol a také jejich obrovská hromada, která se před spalovnou válela, ukazovala, že léčba zatím nebyla příliš úspěšná. Většina těl byla bez hlav. Toto zjištění ho lehce zneklidnilo. Nad branou, kterou se do komplexu vstupovalo, bylo něco napsáno v lidském jazyce. Práce osvobozuje. Jarenon se jenom ušklíbl, protože kdyby tomu tak bylo, byl by už dávno svobodný.

Hned za branou je rozdělili. Mladší poslali do stájí a starší na lékařskou kontrolu. Aspoň to tvrdil muž, který selekci prováděl. Jarenon, jako jeden ze starších, se tedy vydal vpravo. Procházeli v jednom houfu komplexem šedých budov a na každém kroku viděli mraky zbědovaných jedinců svého druhu. Byli jen kost a kůže. Jarenon zavzpomínal na časy svého mládí, kdy se volně proháněl po lesích a lukách. S hořkostí vzpomínal na den, kdy ho lapili a pak několik let musel pracovat v dolech, než ho vykoupil jeho současný, teď už nejspíš bývalý, pán. „U pána bylo dobře,“ pomyslel si, když míjeli další kopu bezhlavých mrtvol. Tyto ovšem vypadali čerstvě a vynášeli je z budovy, kam mělo procesí zamířeno.

Postavili je do řady na běžící pás. Kolem dokola byl plot a Jarenon cítil z tohoto místa pach strachu, bolesti a smrti. Smrt cítil od té chvíle co přijeli, ale zde, na tom podivném pásu, který je vezl kamsi do neznáma, to cítil ještě více. Dojeli na jakési rozcestí. Člověk který tam stál je rozřadil. Jeden vlevo, druhý vpravo, třetí rovně. Tři vyvolení odjeli, chvíli se počkalo a pak zase. A znovu. A pořád dokola. Pak přišla řada na Jarenona. Pokračoval dál rovně. Projel zástěnou s černého hadroví a objevil se v malé komůrce. Místnost byla po kotníky plná krve. Stál v ní muž s černou kápí na hlavě a s obrovskou sekyrou v ruce. Pohlédl na Jarenona svýma chladnýma očima a jemu ihned došlo, že zde skončí jeho pouť životem. Ovšem nehodlal odejít tiše, jako všichni před ním. Hrdě narovnal hřbet, pohlédl muži do očí a začal zpívat. Zpíval píseň, která mu utkvěla v hlavě z dob na svobodě. Píseň o životě, o míru, o lásce a štěstí. Dětskou píseň, kterou jim lidé zakázali ihned poté, co je zotročili.

Muž se sekyrou sebou cuknul a na chvíli se mu v očích objevilo překvapení. To však bylo rychle vystřídáno vztekem. Pozvedl sekyru a jediným sekem ukončil nápěv. Krev Jarenona se smísila s krví jeho druhů, kteří komorou prošli před ním. Věk lidí započal. Věk elfů končil.