Bolest se šíří v kruzích

„Takže ji miluješ?“

„Jo … mám ji rád.“

„Myslim, jestli ji skutečně miluješ. Tyhle kecy si nech pro někoho jinýho!“

„Jo! Miluju. Stačí?“

Byl jsem rozčílený na svého přítele. Musí pořád do něčeho rejpat. Mám ji rád … moc. A láska? Ta má je bezmezná. Jenže ta její ne. Stále musí být se svým přítelem. Rozchod? Miluje ho, takže tam není možnost.

„Jdu ven. Trochu na vzduch.“

Otmar na mě jen souhlasně mávnul. Na těhle diskotékách je nejstrašnější to ovzduší. Všude kouř a mlha a hluk. Hlavně ten hluk. Nejsem na to moc zvyklý. Nestává se často, abych sem zavítal, ale slavily se narozeniny mé kamarádky.

Vyšel jsem před budovu, rozžehl plamínek zapalovače a zapálil cigaretu. Poslední - sakra! Hluboce jsem vdechl kouř a se zasyčením ho poslal k černé obloze. Okolo se váleli mladiství, kteří to přehnali s alkoholem nebo se chtěli pobavit – ať už mlácením někoho jiného či hrátkami mezi sebou. Nikdy jsem to nechápal. Ale taky jsem se tomu nikdy nevyhýbal. Pár metrů přede mnou postávala skupinka mladých puberťáků.

„Hej ty tam! Nemáš cigáro?“

„Já?“ otázal jsem se a bodnul se prstem do hrudi. Tak se ukaž, ty chytráku, pomyslel jsem si.

„Kdo asi jinej, ty emo? Jasně, že ty!“ výrostek si dovoloval.

„Nemám.“ pevně jsem se mu zahleděl do očí… Jen pojď … a nasadil výraz hada lákajícího opici do chřtánu.

Přišel až ke mně, nechutně z něj táhla marihuana a smrděl pivem. „Ty hajzle, a co to kouříš?“

Jen lehce se rozpřáhl – na to jsem čekal. Pravačkou, která držela cigaretu, jsem mu zasadil ránu do obličeje. Malinko jsem se popálil, ale to nebolí. Adrenalin nutil mé srdce k většímu, rychlejšímu tempu. Měl jsem pocit, že dokážu všechno. Levačka na solar.Kop do břicha a zjev se válel na zemi. Partička ztichla, najednou bylo všude ticho, kromě zjeva skučejícího na trávě.

Jen pojďte. Dělejte… Zničehonic se ozvaly jednoduché duté rány – to jak jsem se proti nim rozběhl. Mé pěsti nacházely nechráněná ústa, nekryté tváře, moje kopy neznaly žádnou překážku. Prokopával jsem jejich obranu a bylo to tak snadné jako sebrat děcku lízátko.

Pak, asi po šesti vteřinách, bylo ticho. Na nohou jsem zbyl jen já. Přišel jsem k prvnímu zjevu, který stále ležel na zemi, jen už moc nechrčel, prokřupal pěsti, zvedl cigaretu a odešel. Bylo mi dobře. Potřeboval jsem to.

          *         *         *

„Ježiš, Bene, tys to včera přehnal,“ smutně mi povídal Otmar „Proč prostě nemůžeš jednou odejít?“ díval se na mě skoro až lítostivě.

„Já vím. Jenže já měl špatnou náladu, byl jsem smutnej. Prostě jsem se neovládnul.“

Seděl jsem v křesle a pil ranní kávu. Kouřil první denní cigaretu a jediné, co narušovalo harmonii začátku tohoto dne, byla právě ta Otmarova věta.

„To by si, ale sakra měl. Všichni, kdo tě znaj, přece ví, že seš velkej svalnatej a všechny zmlátíš, ale nemusíš mlátit školáky na zábavě!“ lehce mu přeskakoval hlas.

„Jo, chtěl jsem jen přestat myslet na ní.“ Jestli do teď bylo mé ráno nijaké, tak teď, při pomyšlení na ní, na její vlasy, na její líce, na její oči … bylo krásné. Něco ve mně, co včera večer tak šílelo, se stočilo do klubíčka a jen předlo.

Otmar mě pozoroval se zamyšleným výrazem. „Moc ji miluješ? Jen ona tě dělá dobrým co?“ znělo to spíš jako konstatování než otázka.

Zahleděl jsem se mu do očí. „Jdu za ní. Musím ji vidět.“ Zvednul jsem se a zamířil ke dveřím. Poslední pohled, prásknutí dveří. Pořád mě tak zamyšleně pozoroval.

          *         *         *

Procházel jsem ulicemi, díval se lidem do očí, dokud neuhnuli pohledem. Ta převaha. Báli se mě. Líbilo se mi to.

Byl jsem jen pár metrů od jejího domu. Jen pár metrů a najednou jsem ho zahlédl. Ten šupák, ten všivák, ta opice. Přepadla mě chuť vzít ho a namotat na dráty vedení nebo něco alespoň stejně bolestivého.

Počkal jsem ale, než odejde, a pak teprve přišel k domu mé milované a zazvonil. Bouchání, dupání, volání: „Chvilinku!“

Otevřela mi dveře jen v ručníku a mě polilo horko. Byla dokonalá, voněla jablky a skořicí, měla mokré vlasy a po šíji jí pomalounku stékaly kapky vody přes lícní kost až do záňadří. Spolkl jsem obrovský knedlík, co se mi objevil v krku, ani nevím jak, a chtěl ji oslovit.

„Co tu chceš?“ dívala se na mě lehce podezřívavě, ale nezabouchla – dobré znamení. Byla nádherná.

„Jeany… Musel jsem tě vidět. Jsi nádherná,“ natáhl jsem ruku ve snaze se jí dotknout, ale ucukla.

„Bene, snad jsme se na něčem domluvili. Nenič mi život, prosím tě o to.“

„Lásko, vždyť víš, že bych ti nedokázal ublížit,“ a smutně jsem se na ni podíval. Tak krásná…

„Ne, mně ne, ale moji přátelé už ti nic neříkají, co?“ tak moc jí to sluší, když se naštve.

„Vždyť víš, že ti šmejdi, nejsou pro tebe. Nechceš někam zajít?“

„Ten šmejd, co teď odešel, je Leo a je to můj přítel. Chodíme spolu.“ Jakpak bych to nevěděl, když o tom přemýšlím každou chvíli. Nejradši bych mu rozbil hlavu.

„Chci, abys ho nechal na pokoji. Rozumíš? Kdyby udělal cokoli, ty se ho ani nedotkneš!“ - asi něco zahlédla v mých očích.

„Jestli budeš šťastná, pak se ho ani nedotknu. Slibuju,“ rezignoval jsem.

„Díky a sbohem,“ práskla dveřmi. Tak krásná, když se zlobí.

Minutku jsem ještě počkal na schodech, ale nebylo proč. Zapálil jsem si, vypustil kroužek dýmu a zamířil do baru. Velmi naštvaný, velmi zamilovaný.

          *         *         *

Do baru jsem přišel už docela dost naštvaný. Na ulici svítilo slunce a lidi se smáli, někteří se drželi dokonce za ruce. Ach jo, nostalgie.

Sednul jsem k baru, objednal preso a sodovku a sledoval televizi. Barmanka, milá slečna, která vypadala tak na čtrnáct let, mi zrovna podávala pití, když se rozrazily dveře a mužík v kukle vběhl do místnosti. Oprava, nebyla to kukla, ale silonky. Nemůžu si pomoct, ale vypadal jak pudl, ty silonky na hlavě a ty nohavice na ramenou…

„Ty, “ ukázal pistolí na barmanku, „ke kase.“

„Ty...,“  ukázal na mě a lehce se zarazil, „Ty… ty se budeš culit?“ to už jsem se mu smál do očí. Do silonek, pardon.

Přišel ke mně a zavrtal mi zbraň do ucha. „Co kdybych to tu vohodil tvojí krví, blbče? Ty stěny potřebujou vybílit.“ Byl nervózní a páchl potem.

Krví bílit? To musí být žert. Zasmál jsem se mu do obličeje. To něco ve mně přestalo vrnět a začalo vydávat zvuk asijského tygra. Mám rád tyhle týpky – můžete jim udělat cokoli a všem je to jedno. Mužík zatlačil pistolí na moji hlavu a mlaskl. To mlasknutí mě rozdráždilo víc než pistole u hlavy, trochu divné, ale bylo to tak.

Pak se vše odehrálo naráz. Snížil jsem těžiště, levačkou sklepl ruku se zbraní pryč, pravou ho chytil za vaz a křápnul mu hlavu do presa. Pak ještě jednou a ještě. Mužík se skácel pod bar jako mrtvola. Barmanka na mě nechápavě zírala, ale to už jsem si začal oblékat bundu a mířil k východu.

„Počkejte!“ volala slečna „Kam jdete?“ měla v očích strach, ale i obdiv.

„Slečno, v presu mám krev a sodovka je na podlaze...,“  pokrčil jsem rameny, ale hned se zarazil „Ach pardon. Já jsem málem zapomněl.“ Přišel jsem k baru a vysázel peníze na desku. „Stačí to?“

Barmanka nechápavě koukala „Nemyslela jsem peníze. Ten chlap na vás mířil pistolí a vy… nic.“ dodala trochu nelogicky.

„Slečno, kdybych měl dostat dolar pokaždé, když na mě někdo míří, byl bych zatracenej boháč,“ otočil jsem se a vypadnul z baru. Čtrnáctka na mě ještě volala něco, jako děkuju, ale to už jsem nevnímal. Co jsem ale vnímal, byla ostrá bolest v boku. Kulka mě asi škrtla. Že já musím mít pořád takový štěstí. Ach jo.

             *         *         *

Přišel jsem do bytu. Zatažené závěsy, šero, pár křesel, pohovka, televize. Čtyři bílé stěny, stolek, popelník, pivo. To jsem přesně potřeboval. Sednul jsem si do křesla a zapálil cigaretu. Temně žhnula v krásném přítmí. Nastalou pohodu vyrušil otravný zvuk mobilu.

Zalovil jsem v bundě a… Jeany. Volala mi.

„Lásko, co se děje?“

„Bene, prosim tě pomoc!“hlas plný úzkosti mě zvedl z křesla. Na sytou bolest v boku jsem zapomněl

„Lásko, co je?! Co se děje?!“

„Bene… Bene někdo se na mě dobývá pomoc …,“ a ticho.

Nečekal jsem ani vteřinu. Moje láska potřebovala pomoc. Vyběhl jsem ze dveří a řítil se po ulici jako tank. Potřebovala pomoc. Hledala ji u mě, u člověka, o kterém věděla, že ji dokáže ochránit. Nevolala svého přítele, ale mě. Miluje mě! Jeany, vydrž, já jdu, říkal jsem ti, že se o tebe postarám. Že se o mě můžeš vždycky opřít. Drž se!

Řítil jsem se po ulici jako šílený, prorážel si cestu davem. Nadávky nebo výhrůžky, které byly můj spouštěč, katalyzátor agrese, jsem nevnímal. Zkoušel jsem vytočit číslo mé milované, ale bylo obsazeno. Co se stalo? Sakra, co se mohlo stát?

Branku domu jsem vytrhl z pantů, zabouchlé dveře vyrazil ramenem. Vpadl jsem dovnitř a …

Na podlaze ležela má milovaná. Rána na hlavě ronila velké červené kapky krve a okolo se válely střepy z rozbité vázy. Sklonil jsem se k Jeany a pohladil ji po líci, přejel rukou po otevřených očích. Teď vypadala, jako když spí. Pořád krásná a dokonalá, jen chladnoucí kůže a krvavá rána byly svědectvím toho, že s ní není něco v pořádku. Zkroutila mě křeč bolesti, kterou jsem nikdy nezažil. Objímal jsem ji a držel v náruči. Někde u žaludku jsem cítil ostrou bolest. Spadl jsem na kolena, tam, kam mě nikdy nedostal žádný soupeř.

Zavrzaly dveře, ale já se neotočil. Chtěl jsem být ještě s ní, chtěl jsem ji alespoň chvilku držet v náruči.

„Ty hajzle! Ty jsi ji zabil,“ pořád jsem se neotočil, ale poznal jsem jeho hlas. Leo.

„Drž hubu!“ zařval jsem a opatrně sčesával vlasy mé milované.

„Ty parchante, já tě zabiju!“

Nevím, co se stalo, ale na hlavu mi dopadla dělová koule nebo něco podobného. Cítil jsem horko roztahující se po mém zátylku. Bolest byla strašná, ale proti té, co se mi usadila v břiše, v mozku, v duši, úplně nepodstatná. Jemně jsem položil Jeany na podlahu a narovnal se. Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy jeho pěst letěla na můj obličej. Neuhnul jsem, nebránil se. Pěst dopadla a já cítil, že mi přerazila nos. Ostrá bolest mi vystřelila do mozku. Nepohnul jsem se ani o milimetr. Jen jsem stál a díval se na něj. To něco ve mně zase začalo vrčet. Zadupal jsem to do hlubiny svého já a spoutal řetězy své vůle. Leo byl nepříčetný, pěnu u pusy, celý červený, s šíleným výrazem v očích a s hrůznou grimasou v obličeji.

Podíval se na mě „Zabiju tě!“ a vyrazil.

Tak pojď, Leo, jen pojď. Zasypal mě ranami a každá z nich by zabila slona. Ne však mě. Pokaždé jsem mohl uhnout, pokaždé jsem ji mohl tisíckrát vrátit, ale slíbil jsem něco Jeany. Jeany… mé lásce. Bolest mi zkroutila vnitřnosti a já zase spadl na kolena. Fyzická bolest nebyla pro mě ničím. Jen v duši mi bylo, jako by mi někdo urval půlku srdce. Co půlku … jako kdyby moje celé srdce rozšlapaly tancující davy. Leo někam zmizel, neviděl jsem ho kvůli krvi, kterou jsem měl v očích, ale poznal jsem to podle toho, že na mě přestaly pršet rány. Vytřel jsem si zlomenou rukou oči, abych viděl. Všechno bylo stejné, jen ve vchodu do kuchyně stál Leo s šíleným výrazem a kuchyňským nožem v ruce.

Jen pojď. Teď ti ukážu, ať to stojí, co to stojí.

Pomalu se blížil. To kluzké a agresivní něco se vzpouzelo. Chtělo se dostat z pout a prohrabat na povrch, ale já to nepustil. Držel jsem to celou svou vůlí. Ale musíš spěchat, Leo.

Dělej!!! Chtělo se mi zařvat. Nemohl jsem mluvit – přeražená čelist.

Konečně byl u mě. Teď ti ukážu. Všem ukážu. První rána se mi zabořila do ramene. Bolest. Moc ti to trvá. Dělej! Druhá, třetí…

Lásko, slib jsem dodržel. Za chvíli budu s tebou. Posečkej chvilku…