Jsi sám

Jsi sám

Když proužek slunce se vplétá do muškátů

             tou nekonečně dlouhou overturou

a za oknem se proměňuje v šípy,

nadechneš se.

Když dívka, dívka s ohnivými vlasy

                      se zvolna mění v ženu

a hadí kůže, co objímá ji v pase,

                  šustí poryvem času, jenž neúprosně

tu malou, sladkou vílu zakleje v mořskou pěnu,

zatajíš dech.

Zdá se ti, že slyšíš šeptat stesk a šero kvete v hlase.

Ne, ne, to teplo z deště tak hladce

      hladí mech a ve vlasech ti staví

                                                 ptačí hrady

a trochou bláta zalepilo uši.

Výkřikem kamelota se právě změnil svět.

Na dráty posedalo pár pocuchaných vět

                             a chtělo by to změnu.

Otevřeš oči.

Vše plyne a plyne a plyne.

 Dál bzučí včelí úl a kosí bratři

                    slétají se do česna kolem pípy.

Na semaforu zelená, příběhy rozhazují sítě,

jak malou rybku uloví tě

                               hravá, zákeřná ozvěna.

Na schodech od hospody válí se

                                   popelčin střevíček.

Znejistíš.

A hledáček oka nenachází pevný bod

ve vlnách nekonečna ležatých osmiček.

Jsi sám.