Úvahy o rytmu I.

Doufám nikoho nepřekvapím tím, že připomenu existenci samohlásek a souhlásek, které tvoří slova nejen našeho jazyka. V následujícím textu vybírám informace, které považuji ve svých úvahách o základech současné moderní rytmiky verše za podstatné. Podkladem mých úvah je v časové ose až příliš mnoho na to, abych je všechny beze zbytku vyjmenoval, ale poslední z nich přeci jenom zmíním. Jde o publikaci Radovana Lukavského s názvem “Kultura mluveného slova”, kterou vydala AMU v roce 2000. Řada mých poznámek je vyprovokována právě tvrzeními, jež mne v té knize zaujala nebo popudila.

Že jsou samohlásky nestejně dlouhé jsem věděl, ale že dlouhé samohlásky jsou přibližně dvakrát až třikrát delší než krátké je v úvahách o rytmice nezanedbatelný fakt. Od nejkratšího i-í po nejdelší a-á záleží ještě na způsobu mluvy (k tomu se ještě dále dostaneme). V živé (autentické) řeči je trvání proměnlivé. Zvýšený důraz, k němuž mají sklon zejména děti (nebo Písmáci) se svým přeháněním, samohlásky prodlužuje. Ze snížení důrazu naopak plyne, že moravské čtení pražských veršů nebude trvat stejně dlouho, jak bylo v Praze zamýšleno. A to je jen snadno viditelný rozdíl! Náš vztah k vyslovování samohlásek je navíc mnohdy i uměle individuální.

Nestejnost délek hlásek se podílí na utváření rytmu. Pokud použijete ve svém verši moderní aliteraci (nahromadění shodných hlásek nejenom na začátku slov), zakládáte tím stejnorodost rytmu. Znatelným trendem je skutečnost, že se řeč zrychluje, dokázali bychom vnímat až dvanáctkrát rychleji, (nepotřebujeme tedy žádné zkracování obsahů..., ale zvýšit svoji schopnost vnímání). Chápu hlásky jako nestejně dlouhé noty, skoro tóny, které mají ve shluku slova ustálený – dohodnutý význam.

Naše hudební anglosaská výchova nám zasahuje do vnímání a pojetí zvukové podoby jazyka. Všude je viditelná snaha o krátká úderná slova, což podvědomě souvisí s převážností krátkých slov v angličtině. Od dob rock and rollu odsekáváme svoji původní slovansky melodickou výslovnost do rytmického schématu dechu a tlukotu srdce. Tyto podvědomé návyky nás stále vzdalují od historických forem časoměrných metrik veršů, ale i od někdejší jasné přízvučnosti veršových metrik, což doložím ještě následujícím výkladem.

Slovní přízvuk je zvukové zvýraznění jedné slabiky nebo celého slova vůči ostatním. Hlavní je na první slabice a vedlejší nejčastěji na lichých slabikách . Nepřízvučné před- a příklonky s přízvučným slovem tvoří takt, taktový přízvuk, prvotní rytmické celky. Ve verši a rytmizované mluvě jde o subjektivně vnucený (evokující - svádivý) přízvuk. Většina jednoslabičných slov "bývá" nepřízvučných, zato předložky jsou většinou přízvučné.

Sama intonace je chápána častěji jen jako hudební pojem, ačkoliv je také pojmem lingvistickým. Intonace v hudbě znamená správné nasazení výšky tónu (hlasem nebo hudebním nástrojem); vyrovnání zvuku jednotlivých tónů nástroje; melodické rysy charakteristické pro hudbu určitého národa; v církevní hudbě potom vstupní slova zpívaná knězem. Intonace v lingvistice je zvuková modulace souvislé promluvy, v níž se uplatňuje pohyb výšky hlasu, mluvní tempo, popř. kombinace těchto prostředků.

Velmi důležité je, že automaticky jsme navyklí číst verš jako větu oznamovací, s logickým důrazem na konec věty, na poslední slovo ve verši!!! Tyto vžité návyky (očekávání) přinášejí vadné čtení a neporozumění smyslu sdělení. Tento návyk nám zřejmě přineslo naše “pohodlné” školství, kdo ví, zdali lze uspokojivě takový fenomén vůbec rozšifrovat. Ve většině veršů je ovšem nutné hledat logický vrchol nejčastěji jinde než na konci verše – věty. Obliba intonace (s počátky v inverzi) stále stoupá i vlivem používání nesprávných důrazů v pejorativní nebo pohodlné či nedbalé hovorové mluvě. Intonace vítězí stále více i ve veřejných projevech. Oproti návykové větě oznamovací přináší často dvojsmysl, který byl zvykově přiživován desetiletími komunistické totalitní cenzury. Každý jistě máme citlivost k technice čtení, byla-li nám objasněna předem. Řeknu-li vám, vezměte si libovolné noviny a čtěte text s podtextem erotických či sexuálních sdělení, stanou se věty libovolného textu ironickou nadsázkou na dané téma. A způsobí to pouze intonace, zabarvení způsobu čtení.

Pro intonaci neexistují však žádné textové značky. Řada mých básní je určena ironickou intonací, kterou mohu nanejvýš naznačit nebo přímo sdělit tímto textem. K hledání správného významu musí mít čtenář důvod, pokud jej nemá, podlehne rytmickému očekávání oznamovací věty, které může být přímo (a často i je) v rozporu se zamýšleným smyslem básně. Proto vkládám do svých veršů rytmické poruchy, brzdy a výhybky. Snažím se naznačit intonaci a tím i jiný smysl verše – věty.

Přízvučnost slovní tedy stavěla strukturu rytmu čtení v dobách, kdy obsah básně býval polopatistický, kde se neprojevovala úspornost a fantazijní obrazotvornost jako stejně důležitý prostředek sdělení, kterým je rytmus. Umělá slovní přízvučnost odumírá, není již náhražkou a výplní pravidelné rytmické formy, kterou jazyk stejně nikdy dokonale neumožňoval. Přízvučný přednes je nahrazován intonačním, kde rytmizaci nesou libovolně přízvučné slabiky a libovolný důraz odposlechnutý zčásti z hovorového jazyka a melodiky anglosaských písní. Mluva se zkracuje stejně jako se zkracuje rytmický úsek, stále více toho stíháme vyslovit za kratší časový úsek stejného rytmického taktu. Pravidelný rytmus je mrtev – ať žije intonace!