Rosa jsou slzy zoufalých milenců

Tak zase nějaká romantika s reálným koncem.

Bůh ví, proč si myslela, že setkání v hotelovém pokoji bude zavánět romantikou. Cítila zklamání. Vše bylo sice připraveno tak, jak si představovala, ale když poslíček odešel, zmocnil se jí pocit neskutečné bezmoci a samoty. Ležela na krásně ustlané posteli a tlumená světla ji hladila po tváři. Čerstvé růže, umně zahalené pod přikrývkou jen zpola obnažující kouzlo květů, ležely těsně vedle ní. Otřásla se. Převrátila se na záda a očima bloudila po stropě. Sledovala jemné trhlinky v omítce a myšlenkami na chvíli unikla realitě.

Ostrý zvuk domovního zvonku v osm ráno vytrhl Ditu z hlubokého spánku. Však taky spala pár hodin, dlouho do noci se učila a rozchod s Davidem jí taky moc klidu nedopřál.
Ve dveřích stála Adéla, její nejlepší kamarádka a s očima navrch hlavy mluvila jako automat.
„ Remi se vrátil!“
Dita byla v mžiku čerstvá jako rybička.
„Proboha, kdes ho potkala?“
„Včera jsem se byla podívat ve Slávce a potkala jsem ho tam,“ sdělovala chvatně Adélka , „a mám ti vyřídit, že máte sraz dneska v jednu v recepci, tam jak vždycky. Tak dělej, ať to stihneš!“
V Ditě by se v té chvíli krve nedořezal. Srdce se jí rozbušilo jako o závod a od té chvíle se jí ruce nepřestaly třást. Na školu i na problémy s Davidem nadobro zapomněla.
V okamžiku, kdy usedala v hotelové recepci do lenošky, nevěděla, že tam bude sedět dvě hodiny a on stejně nepřijde. A přestože po hodině vytušila, že čeká zbytečně, už ji to tak nebolelo. Toužila po téhle chvíli dva roky, nějaká hodina už nehrála roli. Přesto se při cestě domů stavila u kamarádky, aby si postěžovala a vymysleli společně další strategii.
„Adélo,“ vyčítala, „ ty seš úplně blbá, on nepřišel, tak mě řekni, kde ho mám teď hledat?“
Adélu ta situace tolik nebrala, s ledovým klidem jí odpověděla: „Hoď se do klidu, stavíme se tam večer, uvidíš, že ho najdeme.“
Večer byl jako vymalovaný, na červnovém nebi nebylo ani mráčku. Holky se usadily v kavárně hotelu Slavia, kde Dita odpoledne strávila dvě hodiny čekáním. Bylo to místo, kam s Remym chodívali. Slabá útěcha, ale poslední šance. Rozechvělá obavami,že by se neobjevil, přeskakovala očima z jednoho hosta na druhého a každého, kdo vešel dovnitř, zkoumala přísnýma očima. Pořád tu někdo chodí a ten na koho čekám, nikde!
Jeho pohled ji však znovu zaskočil. Stejně, jako když jej uviděla poprvé, nebyla schopná ani promluvit.
Bože, dej mi sílu, ať dokážu vzdorovat aspoň chvíli, než jej do sebe navěky pozřu!
Chtělo se jí křičet do celého světa. Vlna štěstí se přes ni převalila a rozhoupala její srdce jako zvon. Vrhla se mu kolem krku a slibovala si, že už ho nikdy nepustí.

Ze vzpomínek ji vytrhla jeho skutečná slova:
„Milášku, Dituška!“
Stál nad ní a jeho temné oči ji probodávaly.
„Ležet, lasko, jsi krásna, ty ležet tak,“ zarazil ji, když chtěla vstát.
Lehounce se dotknul deky, nadzvednul ji a vytáhnul růži. Nachovým květem pohladil její tvář, pak rty, hrdlo i svůdný dekolt. Nejraději by ji celou zulíbal, ale vzácnost tohoto okamžiku jej odradila, ovládnul se. Vzal další květ a znovu jím laskal její obličej, pak postupně další a další, až ji celou zahalil do růžového závoje. Pak jí podal ruce a pomohl jí vstát ze záplavy květů.
Objal ji a Dita rozechvělýma rukama přitiskla svoji tvář k jeho. Blízko, blizoučko, aby mohla nasávat jeho vůni. Pojednou všechen strach, který ji skličoval, odletěl jako obláček s větrem o závod. Zbyla jen touha, nekonečná a spalující. Zavřela oči a znovu ji pohltily vzpomínky.

Nastoupila do autobusu a stejně jako každou sobotu zuřila, že musí zábavu opouštět tak brzo. Ale tohle byl, bohužel, poslední spoj, kterým se mohla v noci dostat domů. Pak až ráno, a to nepřicházelo v úvahu. Sledovala noční krajinu za oknem, zářící hvězdy a měsíc a snažila se přesvěčit o tom, že v nejlepším se musí přestat. Nešlo jí to. Tupě zírala do temného okna a utěšovala se, že o nic nepřišla: nikdo zajímavý tam stejně nebyl a holky se už taky chystaly domů...
Vtom ucítila na sobě něčí stín. Zvedla oči a před ní stál muž jejich snů. Vysoký, snědý s temnýma hnědýma očima. Zírala na něj jak na zjevení.
„Kde se tu najednou vzal? Spadl snad z toho měsíce, který jsem před chvílí hypnotizovala?“ vyptávala se sama sebe.
„Jak ty jmenuješ?“zeptal se lámanou češtinou.
„ Dita. A ty?“
Naklonil se až k ní, aby překřičel hluk motoru a odpověděl: „Remi.“
„ Tomy?“zeptala se ho ještě několikrát, a on pokaždé zopakoval své jméno.
Remi. Remi. Remi.
Nic víc si říct nestihli. Autobus zastavil a Dita chtě nechtě musela vystoupit a nechat jej dál pokračovat samotného.
Ale ten muž jí uvíznul v paměti, nedokázala ho vypudit ze svých myšlenek, ač se sebevíc snažila. Nakonec si začala ve své bujné fantasii představovat jejich další setkaní a přemýšlela, jak to udělat a hned si za to zase spílala; byl to přece nesmysl, nevěděla o něm vůbec nic. Chtěla hledat jehlu v kupce sena a přesto na něj nedokázala přestat myslet.
Osud tomu však chtěl, aby se jejich cesty spojily. Ikyž jen na chvíli. Dalo by se říct, že se spíše protnuly než splynuly, ale v té krátké době se zrodila láska, o které se říká, že hory přenáší/ a zvlášť když je člověku jen sedmnáct. /Zamilovala se do něj celým srdcem i duší a svůj život podřídila jen jemu.
Ani ve snu by ji ale nenapadlo, jak nesnadné bude čelit vzdoru a nevoli, které se vzedmuly proti jejímu citu k cizinci. Že ji pomlouvali lidé z jejího okolí a vrstevníci že jí nemohli najednou přijít na jméno, to ještě dokázala nějak snášet. Jenže ani u rodičů nenašla příliš porozumění.
Otec jí bez skrupulí vmetl do tváře jeho příslušnost.
„To ti nejsou dost naši kluci, ty si musíš narazit araba? Měla by ses víc opalovat, abys měla aspoň podobnou barvu.“
Častoval ji svými urážlivými poznámkami a doufal, že se mu podaří nahlodat ji v tom bláhovém počíná. Byla zamilovaná až po uši, neviděla, neslyšela, nic pro ni nemělo smysl, jen chvíle strávené s ním. Ale otec byl neúnavný a hlavně nemilosrdný :
„ Jestlipak víš, že je voják? Nevíš? To se ti nepochlubil, co tady vlastně dělá?“
Když pak stejnou otázku položila Remymu, pocítila trpkost prvního velkého zklamání. Přiznal se jí i k tomu, že zde vystupuje inkognito pod jiným jménem. Snažil se jí to vysvětlit, ale nedokázal to. A ona by mu, s největší pravděpodobností, stejně nerozuměla. Jak by jen mohla, byla tak mladá. Věděla jen, že táta měl pravdu, a to zjištění bylo velmi tvrdé, protože mohl mít pravdu i ve spoustě jiných věcí, kterými ji stále napadal a snažil se ji odradit od lásky k muži jiné národnosti.

Lehce jej od sebe odstrčila, chtěla si ho prohlédnout a navíc se mu nechtěla bezhlavě vrhat do náruče. Dva roky se přece neviděli!
A přece! Ty nekonečné měsíce odloučení, jako mávnutím kouzelného proutku, byly najednou pryč. Bolest ze zoufalých chvil samoty, strádaní a beznaděje zmizela. Všechno bylo stejné jako tenkrát, jeho tvář, rty, doteky, nic neztratilo svoje kouzlo odloučením a možná, že právě to ještě víc stupňovalo touhu. Po chvíli se jejich bezostyšná těla zmítala v rozkoši, propletena do sebe jak klubko hadů. Vášnivé vzdechy, snad až výkřiky, byly provázeny pomlkami, kdy zahryznuti do sebe pili a pili z kalichu lásky, jenž pro ně pomalu vysychal. Zoufalství poznamenalo jejich srdce, zhrzená nekonečnou touhou po něčem, co nikdy nedostanou. Věděli to oba a možná i proto byla jejich vášeň tak silná a obětí tak pevné. Bylo víc než jisté, že za nedlouho přijde okamžik a všechno jednou pro vždy skončí.
„Ty moje všechno, Dituška, I love you.“šeptal jí pln něhy a lásky. A ona jen poslouchala a nechala se unášet na křehkých křídlech štěstí.
Vyčerpaní a šťastní pak seděli naproti sobě a hovor plynul bez pomlk a mezer, jen občasný polibek dotvořil význam toho, co si chtěli říct. Teď byli jen oni dva. Nic víc, nic míň. Zase chtěla, aby k ní mluvil svým jazykem a ikdyž mu vůbec nerozuměla, naplňovalo ji to hlubokým dojetím. Arabština v jeho ústech byla pro ni stále stejně lahodná. Nedokázala se ovládnout, poslouchala jeho hlas a líbala přitom každičké místo na jeho tváři. On jí na oplátku svými rty stíral slzy, které se objevovaly na řasách a zkrápěly prostěradlo v jejím klíně.
Ani jeden z nich neovládal jazyk toho druhého a přesto spolu tenkrát dokázali trávit dlouhé hodiny a jejich hovor nikdy neváznul. Jen se občas trápili, protože si chtěli sdělit něco víc, na co nenacházeli vhodné výrazy tak, aby ten druhý porozuměl. Ale to bylo nepodstatné. Horší bylo, když si potřebovali vysvětlit něco důležitého. Pak stáli tváří v tvář neřešitelnému problému. Vybavila se jí ta zoufalá chvíle, kdy jí oznámil, že odjíždí. Jak bylo snadné říct, že je konec....

„Dituška, milašku, ja odjet , já muset!“se svěšenou hlavou a zoufalýma očima u ní hledal špetku pochopení. Přišel jí říct, že musí odjet a děsil se toho, že jí to nedokáže vysvětlit.
„Kdy?“ zeptala se chladně.
„Zitra, Dituška, ale ja vratit, vratit!! Dva mesice, já vrátit!!
„Ne, ne,“ zavrtěla hlavou, „ ty se už nikdy nevrátíš, já už tě nikdy neuvídím,“ řekla odevzdaně a vůbec ji nezajímalo, že na ni bezmocně zírá.
„You are a solder!“vyštěkla vztekle.
„Ver, ja vrátit, slibuju, vrátim se!“
„Miluji tě, Remy, celým svým srdcem, ale ty jsi voják! Ty se nebudeš moct vrátit!“
Po těchto slovech už nepromluvila, jen se na něj upřeně dívala a vpalovala se do něj svýma očima.
Remy byl zoufalý. Zvlášť v této chvíli by byl rád, kdyby mu rozuměla trošku víc a nebo, aby on sám dokázal mluvit jejím jazyk. Nemohl se smířit s jejím trápením. Ale jazyková bariéra byla nemilosrdná. Věřil tomu, že se za dva měsíce vrátí a snažil se ji přesvědčit, aby tomu uvěřila i ona. Jenže Dita už nechtěla poslouchat jeho výmluvy, nechtěla poslouchat vůbec nic. Cítila, že přišel ten okamžik, o kterém mluvil táta a ona s tím nemůže nic udělat. Blesk z čistého nebe zasáhl její srdce, a to se rozlomilo jak lázeňský oplatek, který mu před chvílí přinesla. Těšila se na ten den, měli jít na výstavu a pak večer na diskotéku..ale teď?
Plakal jako dítě, snad jako žena, prosil ji, svíral v nářučí, zapřísahal. Ale ona v té chvíli plakat nedokázala, ani bojovat, ani křičet. Nic. Odevzdala se té příšerné chvíli a s kamenou tváří vstřebávala poslední společné chvíle.

Cítil, že se zamyslela nad něčím vzdáleným. Nechtěl, aby se nyní toulala v myšlenkách někde daleko. Pohladil ji po tváři a usmál se. V hrudi ucítila jak jí srdce puká už podruhé. Hluboko uvnitř sebe sama tušila, že dnes je rozchod opravdu definitivní. Tohle náhodné setkání po dvouleté odluce jen rozbouřilo jejich duše, které se již dávno smířili s tím, že nikdy nebudou moci být spolu a že se nikdy nesplní jejich sny o rodině a dětech. Zbude jen krásná vzpomínka.
Ještě pořád, jako by to bylo včera, cítila chladivou ranní rosu na nohách, když se bosí po probdělé noci procházeli kolem jezera, sbírali maliny a třešně a podobni vlaštovkám, štěbetali a štěbetali... Slunce se koupalo na modravé hladině a ona se topila v jeho očích. Celý svět byl oděn do jemných hedvábných pavučin, prosycený vůní kvetoucích stromů a čerstvě posekané trávy...
Vzal do ruky růži a obdařenou polibkem ji podal Ditě. Na okamžik se čas zastavil a trvala jen chvíle radosti nekonečná jako vesmír.

Když pozdě v noci procitla v jeho náručí, uvědomila si, že by tahle chvíle měla zůstat tak krásná, jakou dotěď byla. Opatrně se vysoukala z jeho obětí, oblékla si šaty a na list papíru napsala vzkaz na rozloučenou.
Její milovaný ležel na loži z růží, postála chvíli nad ním; neměla už odvahu se ho dotknout. Bála se, aby neprocitnul. Chtěla si tento obrázek uchovat v paměti jako fotku. Věděla, že jakmile za ní zapadnou dveře tohoto pokoje bude to naposled, co jej vidí. Smutným pohledem se rozloučila se vším, co tady bylo. Vzala do ruky lístek a otiskla na něj svoje rty. Její slzy rozpily poslední řádky a Dita opouštěla hotelový pokoj po špičkách jako zloděj, aby nevzbudila muže, kterého bezmezně milovala, ale o kterém věděla, že k ní nepatří a nikdy patřit nebude.
Jemné klapnutí zámku narušilo spánek muži, jenž v pokoji s růžemi osiřel. Otevřel oči a uvědomil si, že je v místnosti sám. Unaveně vstal a rozsvítil světlo. Na stole ležel lístek. Tenkrát si taky psávali dopisy, ve kterých si obšírně vyznávali lásku a cizí lidé, znalí jejich jazyků, jim v dojetí překládali slova, která si oni nedokázali říct.
V dopisu stálo:
I´m sleeping and I have a dream about you
Shake with me, please
I want you but not only in the dream
Pod tímto textem, který důvěrně znal, byl dovětek, jemuž v té chvíli nerozuměl. Věděl však, že jej záměrně napsala tak, aby si jej musel nechat přeložit. To mohlo znamenat jen jediné. Odešla navždycky.
Zůstal nehybně stát uprostřed pokoje a oči se mu zalily slzami. Jemné decentní vzlyky rozechvívaly jeho mužné tělo a Remy pochopil, že pláče pro ženu, která jako jediná obohatila jeho život o tak prosté a nicotné poznání, že lze žít i jinak, než jak žije on tisíce kilometrů odsud. Cítil, že navždycky ztrácí nejen ji, ale i možnost normálního života s rodinou a že ona to věděla již tehdy, když se loučili poprvé. Byla tak mladá, a přesto poznala to, co on dokázal až nyní.
Mezi námi je propast, kterou nejde překlenout žádným mostem. Ano, jsem voják a musím jít tam, kam mne pošlou, možná i na smrt. Navíc je můj domov vzdálený světelné roky od této země a moje kultura se s tou její nadobro míjejí. Dita se toho bála už tenkrát a já ji bláhově utěšoval planými sliby o tom, že se vrátím a že bude všechno v pořádku. Jenže ona věděla, že to tak nebude.
Lásko, ale nic to nemění na skutečnosti, že tě miluji a nikdy milovat nepřestanu. Právě proto, že nemohu. Sklopil zrak k lístku a potichu slabikoval:
„Nenávidím tento svět. Nenávidím ho proto, že udělal rozdíl mezi mnou a tebou. Nenávidím ho proto, že mne odsoudil již předem, pro mou lásku k tobě. Ale já mezi těmi lidmi musím žít, a proto se nechci a nebudu bránit.“

Někde venku v chladivé letní noci se její kroky zastavily.Ohlédla se a jediné ozářené okno na budově hotelu jí dalo na vědomí, že on již ví. Srdce jí sevřely ocelové kleště. Nadechla se a se zavřenýma očima zhluboka a dlouze vydechla.
Odpusť mi, ale já budu taky voják. Až do konce svého života budu neustále bojovat s tím, abych na tebe zapomněla a mohla dál normálně žít.
Proletěl jejím životem jako meteorit a obrovská vlna všemožných citů rozbila její srdce na tisíce kusů. Přesto by za nic na světě nechtěla, aby se jí tahle chvíle vyhnula.

---