Chci domů 1/Já kurva taky!

„Jen vás prosím, nemějte ghúly za bezduchá zvířata. Je to právě naopak. Jsou největšími mudrci záhrobí, protože oni poznají a pamatují si myšlenky masa, které žerou.“ Na to že můj další průvodce se plazil po zemi podoben švábu, mluvil formálním tónem jako vystřiženým z předpovědi počasí. „Ani Platón by ve své době moc nezářil, kdyby ho sužovala nekonečná bolestná touha ráchat si mordu v tlejících tělech.“

Nenapadalo mě, co mu na to říct. Raději jsem diskuzi stočil jinam. „Ale jak to, že vás ghúlové poslouchají, zatímco jiné zas žerou a úhoř s nimi bojuje, i když jste zřejmě přátelé?“

„Má se to tak,“ rozhlížel se hlavou v kápi po sutinách všude kolem nás. Když našel tunel skrze cihly a traverzy pokračoval. „Jsme jako velká rodina. Hodné a zlé děti, černé ovce rodiny. Někdy synovec sežere strýce, protože měl hlad, ale teta mu to odpustí. Někdo se máme a někdo nemáme rádi, ale všichni jsme vznikli z toho neživoucího pohyblivého masa tady.“

Jen jsem přikývl. „A čím jste v té rodině vy?“ zkusil jsem ještě.

„Já jsem Sběratelem očí!“

Připadal jsem si jako v morbidnějším zpracování Božské komedie na cestě do dalších a dalších kruhů pekla. Moji průvodci se střídali a každý byl šílenější a nebezpečnější. Sběratele jsem se zatím bál ze všeho zde nejvíc, ještě víc než hordy ghúlů, kteří kolem nás poskakovali po stožárech prastarého elektrického vedení a ruinách středověkých citadel. Jediné štěstí, že na úhořův rozkaz mi byl zřejmě Sběratel naprosto oddaný. „Co ten upír, co mě pronásledoval?“ osmělil jsem se. „Postaral jste se o něj?“

Sběratel se zastavil a jeho protáhlá tvář pod kápí se ke mně otočila. „Ne zcela,“ přiznal a kajícně si dlouhým jazykem vylízl cosi z očního koutku. „Ale bez pomoci nemá šanci přežít víc než pár hodin.“

Sběratel jak v kleštích svíral Izachianovy ruce, druhou dlaní mu tiskl čelo, aby neměl šanci pohnout hlavou. Upír vůbec nechápal, co tady dělá ten puberťák, kterého před pár nocemi zmasakroval, ale to právě neřešil. Ještě podivnější bylo, odkud se bere v tom střízlíkovi taková síla, že dokáže upíra ochromit. Sběratelova ústa se doširoka otevřela a z nich se vysunul tenký jazyk mezi dvěma špičatými zuby ve spodní dásni. Přesně nad nimi byl další ostrý trojúhelníkový zub. Ideální nůžky na odcvakávání očních nervů. Špička jazyka vyhledala Izachianovo spodní víčko a vetřela se pod něj. „Ne! Vypadni ze mě ty hajzle!“ řval upír a snažil se zmítat. Ale Sběratelovo šlachovité, kostnaté tělo se k němu tak lepilo, až měl pocit, že jej může netvor rozlámat, kdy se mu zachce. Sběratelův jazyk se vplazil pod upírovu levou bulvu a začal ji pomalu tlačit ven. Izachianovo oko se boulilo z víčka. Ten pocit, pocit že se mu červ sune pod okem, že se mu v jamce rodí hejno much… řval a s vypjetím sil se mu podařilo pohnout hlavou. Dost na to aby ústy dosáhl na Sběratelův jazyk. Zakousl se do něj a vyškubl ho ze svého obličeje. Překvapený Sběratel se pokusil svůj jazyk vyprosit. Marně byli nyní oba uvězněni v tom démonickém francouzáku. Když to nešlo takhle, natáhl tedy svůj jazyk jako vlhkou žvýkačku a snažil se jím upíra zadávit nebo mu zevnitř protrhnout krk. Zároveň mu zuřivě mlátil temenem o dlažbu, až na kameni zůstávaly krvavé stopy. Ve zmatku Sběratel uvolnil pouta Izachianových paží. Chtěl upírovy oči vydloubnout prsty, rozhodl se riskovat, že sklivec praskne a to nejchutnější vyteče z oka ven. Ale přední teď bylo osvobodit svůj milovaný jazyk.

Jen mohl Izachian pohnout rukou, udeřil s ní proti Sběratelově tváři a nadvakrát si jeho jazyk obmotal kolem prstů. Škubl vší silou, přesto se mu jej nepodařilo vytrhnout. Než se mohl Sběratel vzpamatovat, smýkl jeho hlavou k hraně obrubně mostu a loktem druhé ruky se mu snažil lebku roztříštit. Soupeř mu zatím přejížděl dlouhými prsty po hrudníku a snažil se přelámat a vyrvat žebra. Kápě se ze z lysé hlavy svezla a Sběratelovy zažloutlé zornice vzhlédly ke ghúlovi. Tvor do té doby vyčkával ve skrytu, až se jeho pán naobědvá, aby mohl pak požrat oslepený zbytek. Jak ghúl uzřel příkaz v mistrových očích, rozběsněný mu vyrazil na pomoc. Izachian chytil svého nepřítele oběma rukama a vyhodil ho do vzduchu proti útočícímu ghúlovi. Ten se místo upíra zakousl do šíje svého pána. Jeho zuby se takřka vylámaly na ztuhlých svalech Sběratele očí. Ale Izachian tak získal alespoň chvíli, aby přeskočil z mostu na střechu a mohl prchnout po praskajících a podkluzujících taškách. 

Sběratel se rozhlížel a konečky svých pianistických prstů šimral ghúla klečícího vedle něj po zpola vypelichané a mastné hlavě. Tvor si slastně ukusoval spodní ret. „Tak tady máme Okružní třídu,“ ukázal na místo před námi. Bylo to pohřebiště domů, jak mi po cestě vysvětlil. Čtvrť kam prastaré baráky z města odlezly na odpočinek a pro vytouženou smrt. Některé padly už po cestě proto jsme se musely prodírat tolika ruinami. Ty zbylé se přidaly ke svým druhům v tomto krouživém ráji. Jako gigantičtí šneci lezli domy okolo hromady rumiště. Když nějaký skonal, druh za ním trosky rozmašíroval a vtiskl pod horu cihel, která tak zas o píď poporostla. Chatrč čarodějnice se nacházela až na samém vrcholku Okružní třídy.

„Dál s vámi nepůjdu,“ oznámil mi Sběratel. „Nemám tu rozšklebenou pizdu zrovna v lásce.“

„Ani já,“ řekl jsem. „Ale podle toho co říkal úhoř, jedině ona drží mé zpáteční lístky domů v ruce, abych tak řekl.“

„Pak vám tedy přeji hojnost zdaru,“ natáhl ke mně svou protáhlou dlaň, aniž by zvedl zakuklenou hlavu od země. Potřásl jsem si s ním. „A kdybyste si to rozmyslel, mohl bych z vás udělat svého ghúla.“

„Děkuji za velkorysost a tak… za všechno.“ Už jsem začínal mlít stejné hovadiny jako on. Radši jsem slezl z terasy rozsypané vilky a kráčel k plazícímu se okruží domů.

Vědoucí oči olezlé šedým zákalem sledovaly svou oběť. Ghúl si toužebně močil na nohy ale staletá zkušenost a znalosti tisíců zemřelých mu radily vyčkat na své bratry, které už vytím přivolal. Ghúlovým týlem do lebky pronikla čepel dlouhé dýky. Muž mu zvrátil temeno za ohon umaštěných vlasů tak prudce, až se tvorovi kůže na čele odchlípla. Tak ještě pohlédl do kloboukem zastíněné tváře svého vraha. Ten trhl čepelí a ta ghúlovi projela středem obličeje.

Izachian si této scénky vůbec nevšímal. Na schodiště, které dům dávno opustil, si dotáhl ulovená těla dvou nemrtvých. V zoufalství se krmil jejich vychladlou ztuhlou krví ve snaze přemístit se mezi světy. Byl celý zasviněný od tkání z roztrhaných těl, odhalené břicho se mu nadouvalo jak byl přepitý. „Proooč… to nejde…“ chroptěl. Pak křečovitě rozevřel ústa a proud krve vyzvracel. Ale zachytával ho do dlaní a pil znovu, pak i slízával ze země. „Chci zpátky… pryč… musím odtud pryč…“

„Žízeň?“ oslovil ho ten v klobouku a kabátě.

Pohled Izachiana zakalený šílenstvím sjel příchozího. Pak začal upír bázlivě po čtyřech ustupovat, nedopitého nemrtvého táhl za sebou. „Chci odsud pryč!“ vykvíkl jen Izachian prosebně.

„Proto jsem asi tu. Čarodějnice mi přikázala, že tě mám odvést zpátky.“

Jako zmlácený pes přilezl upír blíž k muži. „Co mám udělat?“