Zoufalství

nečekám, že by to někdo pochopil. pro mě to vyznam má.

Pod víčky se zaleskne slza

A pak pomalu tiše stéká ke rtům,

Jen chvilku klidu pro sebe sama

A pak se zase vrátím k plnění cizích snů…

 

Kolem ticho a já sama sedíc

na rozpadlých troskách,

Které zbyly z našeho vztahu,

Jsem vděčná za objetí ticha…

 

Smutek hořce svírá srdce,

Bolest se zarývá pod kůži,

Zalézá až do morku kostí,

Přemítám, proč tehdy nám mohlo být tak sladce

A nic z toho už není

 

Proč mě nechápeš,

Proč mě trápíš, ptám se posté,

Pokyvuješ a odvracíš planoucí oči,

Proč se mi každý měsíc, týden, den,

Kutálí slzy po lících,

Proč padají do dlaní jako drobné perly,

Proč to není jako dřív

 

Jeho zajímá, jsem-li šťastná…

Proč Tebe lásko ne??

Nevěřím a přece chápu,

Proč taky, proč se k tomu vracet,

Je to přece moje chyba!

Vyhlédla jsem na okamžik z tvého „vězení“

A těžce za to platím,

Naše „láska“ příliš cenná

 

Tvoje slova jako ostrá břitva

Já vím, vždycky sem byla rozmazlený spratek,

Co prahne po lásce a

Zároveň neumí milovat

A tys to ještě podtrhl

 

Chci se uzavřít do svého ticha, klidu a samoty

Doprovázená tichými tóny klavíru

Které ke mně doléhají z dáli

Protože já neslyším

Proč bych měla?!

Věty, slova i povzdechy jen bolí

a já už bolest nechci!

Láska mysl a tělo svazuje,

jen jedna láska je ta pravá

a znovu ji nenajdu…

 

Proč mě neposloucháš?

Tiše hledím do dáli,

Nechci už křičet do prázdna, protože

Ty si zakrýváš uši,

Protože nechceš slyšet pravdu

Šťastná smějící se lidská schránka,

Ale v duši ji to bolí,

To co zůstává nevyřčeno.

 

A přec!

„Milujeme se, ne?“

Říkáš to s takovou lehkostí, jako by to byla pravda,

„A taky přece je, ne miláčku?“

Proč by nebyla…

 

 

---