Andrea

Do bytu za konečnou mě přivedla Jitka, kamarádka kadeřnice. Ten den jsem jí slíbil odstěhovat pár tašek do vesničky za Prahu, kam na několik dalších týdnů mířila. Dělala si legraci, že se to všechno do mýho malýho Renaultka nevejde.

Seděl jsem v nepohodlným křesle a pozoroval v odrazu zrcadla porcelánovej hrníček kterej se mi moc líbil a hned vedle Andreu. Jitka mi ji představila jako kamarádku na prázdninách. Milá holka. Upřeně sledovala televizní seriál a střídavě si psala na telefonu. Já usrkával polívku kterou jsem dostal a v duchu se smál ofině kterou měla pečlivě sčesanou do čela. Jitka ležela na kanapy a asi přemítala co všechno nestačila zabalit. Dlouze se dohadovali jestli vyjet, jestli bychom do Pšic vůbec trefili. Podle všeho si Jitka cestu moc nepamatovala a s lehkou nedůvěrou si mě měřila pohledem. Tvrdil jsem, že poberu všechno, i Andreu, že nemusí čekat na Luboše s kterým byla na odvoz domluvená. Andreiny velký modrý oči nedočkavě poskakovaly od hodinek k Jitce. Holky se domlouvaly snad celou věčnost.

Sedíme v naloženým autíčku, povídáme. Vedle mne sedí nakonec jen Jitka, hrozně se teší na svůj novej pokojíček. Za Bílou horou jsem se na chvíli ztratili. Pak sedíme v roztomilým baráčku na vesnici, popíjime kafe, kamarádka pobíhá po pokoji a rozbaluje věci. Občas mi pípne telefon. Zprávy jsou dost podobný: „NEFUNGUJE PÍSMÁK“. Tady s tím moc nenadělám, a tak ještě chvilku pomáhám. Krásně zařízený nakonec. Nechávám nadšenou Jitku svýmu osudu a sám se točím na Prahu. Čeká mě příjemnej večer s kamarády v Popo-café-petlu. Rovný dlouhý silničky sváděj k rychlý jízdě, jedu s větrem o závod. Zastávka v internetový kavárně nepomohla, budu se muset stavit přímo u Písmáka.

Do tý doby na to ale zapomínám a skvěle se skoro do dvou bavím. Vždyť jsem je skoro měsíc neviděl. Tanec na stole by bývalej spolužák Robert už nezvládl, a tak ho nakládáme do Renaultka a vezu ho domů. Poté co mi vystříkal celej obsah ostřikovače se zklidnil, já sice nic neviděl, ale mohl jsem se alespoň zase věnovat řízení.

Kolem třetí stavím doma, beru klíčky a šroubovák – to kdyby to bylo něco vážnějšího. Kafe by se hodilo, ale musí počkat. Jezdit takhle pozdě po Praze je zábava, na Želivským jsem za chvilku. Ospalý vrátný na mě kouká trošku nevěřícně, ale podle pravidel mě pouští k počítačům. Nemám rád ten zvuk desítek ventilátorů, tak se snažím pracovat rychle.

Zhruba v době kdy Písmák zas ožívá, do ztichlých Ďáblic se ozve bouchnutí dveří a já se slastně rozvalím na postel, zhruba v tu dobu se po stejně úzké, dlouhé silničce směr Pšice řítí Lubošovo auto. Miluje rychlou jízdu a dopřává si ji. Rádio vykouzlí úsměv na rtech Andrei, až do chvíle než se před ní objeví strom u cesty.

Na cestě do Střešovické nemocnice ji dvakrát resuscitovali. Zemřela na sále. Luboše pustí po dvou dnech s obvázanou nohou.

Těhle pár řádek bych rád věnoval Andree z Českých Budějovic kterou jsem skoro neznal a Jitce která měla ten den obrovský štěstí.