Manni fest!

 

Jsem asi opilý, když přisedám ke psacímu stroji a snažím se stvořit něco, co by mohlo lidské oko uzřít. Co říci? Jsem alkoholik a stydím se za to. Nedokážu se uvolnit bez alkoholu. Nejsem tím veselým společníkem, jak se zdám. Vtip a parodie jsou mi cizí, asi tak jako dáma žolíkovi na hracích kartách. Můžu pít cokoliv, co teče, jak se lidově říká. Jsem piják, ožungr, kořalečník. Často zažívám stavy, kdy se mi klepou ruce a nevím co s tím dělat. Jsem sprostý a agresivní vůči ženám. Však si to taky ty kurvičky zaslouží. Bojím se vycházet mezi přátele, protože vím, jak to dopadne. Ožerem se a někomu z nich rozbiju hubu. Doma mě možná čeká láska, ale já se jí nedokáži věnovat, pokud nemá tak krásné hrdlo jako lahev vodky Božkov. Je mi častokrát zima a mám hlad. Né, že bych neměl love, ale raději se za všechny svoje prachy ožeru, než abych je investoval do vlastní výživy. Co se chlastu týče, narostl mi enormní pupek, za který se taky stydím. Býval jsem skoro vrcholovým sportovcem, ale od té doby co piju, je to k zblití. Ale když kolem mě každý chlastá. Jak se to dá vydržet.

Kdysi jsem se považoval za sine nobilatas. Ale teď. Jsem jen prachsprostý hmyzák. Proč bych si nedal cream brüle s hovězím medailónkem. Jindy bych z toho plakal. A k tomu rýži se zeleninou. Ale teď. Jsem jen nuzáckým patriotem Moravy. Kam se poděla Kuba, Alžír a Východní Německo. Jako bych zaspal dobu, pane Beneši. Všechno se to posralo a zbývají jen krásné zubařky z Břestu, které mohou zachránit tu pohromu, kterou mi kořalka přichystala. Roztomilé blondýnky v úzkých bílých pláštích, které praví: „Otevřete prosím.“ Snažím se, ale když jsou ty dveře tak těžké. Tahám za kliku, ze které řezníci stahují prasnici z kůže. A já se divím. Divím se tomu, co s tou matkou deseti prasátek dělají. Hlava se mi sice točí, ale nebrání mi to odpálit si cigaretu, kterou zapaluji o knot pruského děla. Bum. Prásk. Jak to krásně zní.

Kdybych já byl Rothschild. Snad bych měl dost prachů, na to, abych všechny slepice naučil klást husí vejce. Klepu nedopalek do skleničky Fernetu a jsem snad spokojený. Všechno se to ztrácí, kór tady v Brně. Motýl smrtihlav se snáší na krabičku Gauloisek, tak jako kdysi ve Francii. Jak tam bylo krásně. Ale tady. Chce se mi zvracet. Cigaretový dým vletěl mi do žaludku a nadýmá mě. Tělo by chtělo blít, ale nemá co. Jen ty kvanta alkoholu, co můj žaludek obsahuje. Je to k pláči. Nebo možná k smíchu. Smějete se snad. To já bych chtěl plakat. A najít si snad někde byt, kde si můžu jen tak snít. Snad v Bohnicích by se jeden našel. Mám pocit, že jsem odtamtud vzešel. Brno je třeba stáhnout z kůže a použít ji na boty ze Svitu v Baťových závodech, moji milý. Hrozíte se toho? Přijdou chvíle horší, těžší, kdy i vy se obrátíte ke sklence a uvidíte ty hrůzy, které jsem musel vidět já. Nepřál bych vám to, ale je mnohdy krásnější obléci se do kůže ženy, která nepije, než do ožralého chlapa. Perestrojka. Měli bychom změnit naše životy, umělci. A to od základu!