Vyhlídka

Ponurá budova předměstskýho nádraží se topila v ubíjející tmě sychravý podzimní noci. Ostrý vítr pohupoval se zavěšenými lampami, z nichž už jen poslední žila zbytkem života a dodávala tím místu ještě odpudivější ráz. Dveře zde zatloukli asi před půl rokem, reorganizace železnice a volná ruka trhu sáhly i po tomto kdysi důležitym nákladovym nádraží. Od tý doby tady stojí ponechaný osudu, opuštěný po víc než osmdesáti letech poctivý práce několika generací. Dopravní tepna dodělává bez krve, déle a smutněji než lidi. Občas se tu zjeví sprejeři, sem tam bezdomovci, cikáni už ne, ti si svou měď odnesli už dávno.

Dnes tu sedí jenom ona, na lavičce před bývalou dopravní kanceláří, nad hlavou ceduli „Kouření zakázáno“. Kouří a proklíná sebe i celý okolní svět. Vedle sebe flašku laciný vodky z místního marketu, která je prázdná víc než z poloviny a trpělivě čeká na další službu svýmu majiteli. Jen děsivý prázdno zůstalo tam někde uvnitř, kde obvykle bývá pocit střední vlny normálu, pokud se nám štěstí nedostává.

S rachotem projel kolem nákladní vlak. Vzduchový víry poponesly cáry promočených starých novin o kousek dál, pár úlomků hnědýho uhlí spadlo do kolejiště. Pravidelný údery kol o spáry kolejnic bušily neútěšný marš do její hlavy, s vtíravou melodií...dnešek, zejtřek, včerejšek, všechno padá do sraček. Vlak zmizel v dáli, nádraží se opět ponořilo do zlomyslnýho ticha s jediným blikajícím světýlkem.

Prší čím dál tím víc. Ústecko nastavuje svoji obvyklou tvář všem, kdož nejsou odsud. Zimu do morku kosti, bronchitický vzduch, neplodný komíny, černý siluety stromů v důchodu, neurčitý železobetonový skelety se zašlými vzkazy nikomu, neurotický rachot těžkých strojů, ale hlavně, hlavně ten pocit prázdnoty v megalomanskym prostoru šťastných zítřků, co nikdy úplně nepřišly, aby se zas vydaly na cestu bůhvíkam. Všechny tyhle pocity padaly v podobě kapek z černočernýho nebe.

A ten kretén tohle nechápe. Vidí jen hnus, svinstvo a bordel a dělá, jako bych tím byla nakažená a mohla to dál šířit. Opovrhovat, povyšovat se, to jde tady skutečně každýmu. Bulvár by o tom napsal asi toto: „Svým odplivnutím přispěl k pověsti nejzaplivanějšího kraje!“ Nebo jak to jenom řikal... použít a zahodit, k ničemu jinýmu se tady tohle místo prostě nehodí. A pořád jen, už abysme vypadli, ke mně, tady přece nemůžeme trávit všechen čas. A taky mi tu chybí plno věcí, neptej se jakejch, prostě chybí. Jak tady můžeš bydlet? Já bych se tu z toho poblil. (Nebleje!)

Poslední noční bus odjel před půl hodinou. Půjde dva kilometry pěšky, tedy až se jí bude chtít, po krajnici díratý výpadovky zpátky k centru. Je to jako křížová cesta, bez občerstvovacích stanic, s doprovodem úsměvů na billboardech uprostřed rumišť: volte nás, nevolte je, prosperita regionu především. Ale jemu tady chybí nějaký věci! Nadbytek arogance, cool trendy asertivita s křečí v úsměvu, výkonný management pod dohledem stále happy Stevea z Kansasu, nový filmy v zábavním multi-mega-komplexu stojícím na periferii v polích, aqvacentrum s reálnou napodobeninou mořských vln... (Bleje!)

Noční víla hodí flaškou se zbytkem vodky proti zazděnýmu oknu. Ta se roztříští a padající střepy vytrhnou nádraží na pár vteřin z mrtvolnýho ticha. Alkohol stéká po zdi na zem a kreslí abstraktní propletence cest. Slyšíš mě? Já taky bleju, z happy Stevea i happy mealu, z dokonalý zubní pasty s extra bělícím účinkem, z rychlýho karierního postupu na úkor co-workerů. Ale já bleju doopravdy, po vodce Boris, co bys nikdy nevzal do huby...

Do postele dopadla v půl čtvrtý ráno, napůl oblečená, bez sladkejch snů o úspěchu. Za panelovou ohradou se jí většinou nezdá vůbec nic. A když už, tak se budí, a cítí studený zdi pokoje s okny na sever. Pošmourná neděle ji probrala těsně před polednem, pomalu se s bolestí pulzující hlavou posadila na posteli a bez výrazu koukala ze zamženýho okna v sedmym patře na splývající šeď oblohy a paneláků. Bude to ještě chvíli trvat, než procitnu i do jakýs takýs krásy, včera jsem to trochu přehnala. Na mobilu jí pípla smska: Neprijedu, potrebuju se po tom celym tydnu v praci prospat, uz mi to leze na mozek. Proč ne jednou taky já, pomyslela si, nejezdi, já se tu mám fajn. Vstala a šla si uvařit čaj.