Klub rváčů

Klub rváčů (1999)

Režie: David Fincher

Literární předloha: Chuck Palahniuk

Scénář: Jim Uhls

Herecké obsazení: Edward Norton, Brad Pitt, Helena Bonham Carter, Meat Loaf…

Tato adaptace světoznámé knihy Chucka Palahniuka se dostala až na samotný vrchol a důvod není tak mystický, jak by se mohlo zdát. Jde totiž o ladné skloubení pravého umění a zábavných, v určitých momentech až komerčně se podbízejících prvků moderního filmu. Vzniká tedy směs přesně namíchaná jak pro filmové odborníky, diváky s vytříbenějším vkusem, tak pro ryze konzumní skupinu populace.

      Hlavní mužské herecké obsazení jistě nahrává spíše komerčnímu vyznění. Vždyť Brad Pitt i Edward Norton se již dávno neobjevují v nízkorozpočtových filmech pod vedením neznámých režisérů (otázkou je, zda tak u Nortona vůbec kdy bylo). Jejich jména se staly kasovním lákadlem a zárukou diváckého zájmu. Ovšem podobně jako veleznámí a všemi opěvovaní herci, ze kterých jsou dnes živoucí legendy (např. Al Pacino, Robert de Niro, Dustin Hoffman), dokázali i tito dva skloubit celosvětovou popularitu s opravdu kvalitním herectvím. Aby ne, když propůjčili tváře postavám zajímavým a jen těžce hledajícím připodobnění. Do precizně sepsaných dialogů pak vnesli směs ironie, cynismu a inspirace a celým příběhem navíc prolétli jako jeho původní součást.

V prvním úseku filmu se seznamujeme s hlavní postavou zakřiknutého, neprůbojného a světem postradatelného úředníčka, jehož jméno zůstane divákovi utajeno. Právě z kontrastu mezi nedůležitostí tohoto člověka (ztvárnil jej Edward Norton) a potěšením, které mu zajišťují věci čistě konzumního rázu, se dozvídáme o hlavní podstatě filmu, o myšlence, na jejímž základě byl stejně jako knižní předloha vystaven - člověk a jeho vztah k věcem, společnost a její vztah k člověku. Tomuto postoji značně napomáhá vhodně zvolený režisérský přístup Davida Finchera. Jeho detailní mechanicky působící průlety kamerou skrze předměty, kamerové filtry, či pasivní soundtrack v nás bezpochyby vyvolávají pocit odcizení. Jsme nesoucitně vrženi do děje a sugestivní forma nás nutí, abychom se cítili podobně, jako hlavní postava. Ovšem stejně jako v její imaginární existenci, tak i v našem náhledu na film, vznikají změny. S příchodem Brada Pitta a Helen Bonham Carter na plátno, můžeme mluvit o jakémsi direktním přerodu z nesebevědomé lidské trosky, v člověka s vlastním úsudkem a skutečnými potřebami. Marla (Helen Bonham Carter) hlavního hrdinu uhrane, ač si to sám odmítá připustit z důvodu jejího nepříznivého společenského statutu. Až moc dobře si v její blízkosti uvědomuje stereotypnost svého života, které se rozhodl podřídit jen kvůli materiálním hodnotám a imaginativnímu bezpečí.

„Listoval jsem katalogy a říkal jsem si: Jaký typ jídelní soupravy mě definuje jako člověka?“

Naopak při prvním setkání s Tylerem (Brad Pitt), ihned spatřuje člověka, kterým by chtěl v budoucnu být - inteligentní, vtipný a přesto praktický.

Posléze mu vyhoří byt. Ztratí vše, pro co až doposud existoval. Hledá okamžitou podporu a proto Tylera znovu kontaktuje. Začne dočasně bydlet v jeho zchátralém domě v ulici zcela vzdálené běžnému všednímu životu a navíc symbolicky pojmenované - Papper street. A tento nový způsob bytí nakonec vede až ke vzniku Klubu rváčů a posléze i Projektu Chaos; s nímž však mizí veškeré morální hodnoty hlavního hrdiny, které se od chvíle jeho pomyslné proměny mohly jevit jako důležité, a stává se z nich pouhá tvůrčí hříčka. Ptáme se, zda je dobré s Nortonovou postavou sympatizovat, nebo ji za svůj zvrácený způsob sebereflexe odsuzovat (podobně vnímáme také Tylera, ačkoli u něj patrná snaha být jakýmsi prorokem). A odpověď nám není přána, jelikož Fincher točí efektivně a točí tak, aby nám vše, co se na plátně odehrává připadalo zajímavé. Vždyť skupina lidí zakládající svůj osobní svět na násilí, v něm hledající potěchu a odreagování, vskutku zajímavá je.

Čím déle film sledujeme, tím více se cítíme jako součást kompatibilního do detailu promyšleného celku, aby nám s blížícím se koncem bylo naprosto chladně předneseno, že hlavním hrdinou je schizofrenik. Jeho svět, tudíž vše co jsme viděli a čemu jsem pod návalem režisérského tlaku věřili, všechny filosofující pokusy, dialogy plné hlubokosáhlých myšlenek, samotný Klub rváčů, Tylerova osobnost, vše jsou jen výplody choré mysli.    

„Nikdo přesně neví, co vlastně viděl, ale viděli to všichni.“

Můžeme tedy začít od začátku - zakřiknutý, neprůbojný a schizofrenií trpící úředníček si vytváří vlastní svět, aby v něm mohl naplňovat své vlastní tužby a skryté sny… Zde se nacházíme v bodě, kdy by nebylo vůbec od věci označit Finchera za sprostého manipulátora, protože pokud jsme si až doposud mysleli, že skutečné kouzlo filmu závisí na komplikované analýze děje, který je tak mnohovrstvý, že se nabízí rovnou několik tezí pro celý jeho výklad, tak nás pan režisér zase pěkně převezl. A dělal to od samého začátku.

David Fincher ovšem není pouze umný mystifikátor. Obrazové vyznění jeho filmů působí jako samostatná složka, jež by mohla dost dobře fungovat sama o sobě. Klub rváčů vyniká rychlým agresivním střihem a vtíravou kamerou. Je znát, že režisérskou taktovku držel v ruce člověk, který si až moc dobře uvědomoval, že točí film, jež získává o význam navíc s každým dalším shlédnutím, proto se nevyhnul drobným a v celkovém kontextu zanedbatelným detailům. 

Chuck Palahniuk o své nejproslulejší knize řekl, že ho k jejímu napsání inspirovala nepříjemná příhoda, kdy byl napaden ve stanovém kempu. Přesto není kniha ani film o násilí, jak by se dalo pod návalem scén bez zábran zobrazujících agresi, usuzovat. Klub rváčů přináší příjemně se tvářící zábavu pro každého a zároveň příběh odrážející dnešní společnost, lidi a trend.