Chci domů 2 - S vilami v patách

Stál jsem na kraji srázu, ohlušený hřměním domů plazících se po Okružní třídě. Počkal jsem, až sedne prach omítky po posledním domu, který se kolem mě prohnal. Pak jsem začal slézat do vyhloubeného rigolu. Spočítal jsem si, že bych měl mít dobře čtvrt hodiny, než se sem dohrabe další dům, který jsem už z dálky viděl – dvoupatrová vilka s podkrovím a matně červenými taškami. Nejdřív jsem musel překonat pokroucené traverzy a roztříštěné výplně oken, abych se konečně dostal k druhému okraji meze. Vylezl jsem už skoro do půlky, když se mi staré zdivo z dávno uhynulého domu rozsypalo pod prsty a já se zřítil zpátky dolů, zadek si bolestně pořezal o střepy a do hlavy se udeřil o tvárnici. Chvíli jsem tak zpola omráčený zůstal ležet a proklínal všechny arcimágy až do třetí prdele, že stvořili tento svět, který draky mění zpět v červi, nebo ještě hůř – v lidi. Svět, který ze mě udělal postavičku v tomhle absurdním dramatu, kde mě může sežrat úhoř, nebo rozmačkat lezoucí bytovka.

A v podobně otupělých myšlenkách jsem strávil svou vyměřenou čtvrthodinku. Vilka se vyvalila ze zákrutu, od jejího sunoucího se podloží odlétávaly cihly a já jsem se jen taktak uhnul, aby se moje hlava nestala kaší mezi tvárnicí a cihlou. Přední stěna vily se už pohybem sesypala, k dovršení bizardnosti ale stále zůstával po levé straně balkon, který drhnul o vršek srázu. Mohl jsem se pokusit utéct ale kupodivu v terénu plném překážek a děr se vilka stávala rychlejší než já. Udělal jsem jedinou možnou věc. Rozeběhl se proti a těsně před základy drčícími podloží rigolu skočil do předsíně vilky. Musel jsem spěchat, vůbec se nedalo odhadnout, kdy se popraskané zdi sesypou do sebe. Po schodišti jsem vyběhl do patra a mířil k balkonu. Ale se smůlou, která se na mě snad celoživotně vázala jako moje labilní fantazie, čnící trám právě balkon amputoval, než jsem z něj stačil přeskočit na druhou stranu strže. Znovu jsem musel přemýšlet co dál. A znovu rychle. Předešlý dům se zasekl v užším místě strže a zoufale se snažil trháním vyprostit, zatímco se mu zdi bortily. Moje vilka ještě zrychlila, jakoby už toužila ukončit tuhle svou absurdní existenci srážkou s domem. Rozeběhl jsem se chodbou a přeskočil tří metrovou propast dělící mě od strže, zachytil jsem se a vyšplhal na vršek. Ve chvíli se domy srazily a celé okolí se zaneslo prachem.

Další několik hodin jsem se škrábal na vršek kopce ve středu Okružní třídy. Musel jsem přelézat komíny a labyrinty pokroucených trámů. V jedné chvíli se krov pod mýma nohama provalil a já jsem shlédl dolů do temné výtahové šachty. Lezl jsem dál, až jsem se konečně vytáhl na samý vrcholek. Padl jsem na zem a oddychoval. Okolo mě se rozprostíral plácek pokrytý šedivou travou a v jeho středu chalupa poskládaná ze zbytků trosek, z níž snad pětimetrové výšky čněl pokroucený plechový komín a z něj vycházel zelený kouř. Čarodějnice ke mně stála zády, všechny tři kolena pokrčená ryla něco v záhonu na kraji kopce.

„Vítej, ještěráku. Už jsem tě ani nečekala,“ řekla aniž by se ohlédla.

„Ještě aby jo, když si mě zradila a chtěla nechat zabít. Co mi na to namítneš?“

„Nic. Jen pokrčím rameny a řeknu, že život je svině. Dáš si bramboračku?“ konečně se otočila a s košíkem scvrklých hlíz kráčela do chalupy, svou třetí chromou nohu táhla za sebou a kypřila s ní hlínu. Uvědomil jsem si, jak hrozný mám hlad a žízeň.

A zas si to rozmyslel, když jsem viděl jak čarodějnice rozřezává brambory. Některé přitom i otevřely zažloutlé oči, jiné jen oněměle rozevíraly hlízovitá ústa, než jim je nožem rozkrojila napůl. „Nikdy jsem nevěřila tý tvý krávovině s vyhubením všech přerostlejch ještěrek.“

„Tak proč si mi pomáhala… sám mám pocit, že jsem tomu nikdy nevěřil!“ vjížděl jsem si prsty do slepených vlasů.

„Jo a děcka v Africe nemaj co žrát,“ zamumlala a hodila brambory do kotle.

„A to mě má kurva nějak utěšit?“

„Vůbec. Ale taky je to každýmu u prdele, tak proč by mě mělo zajímat tohle tvý kňourání.“ Aniž bych chtěl, musel jsem se zasmát. Trochu hystericky. „Ale přesto si mě úplně dojmul, takže tě asi vodvedu na jedno místo, noo řekněme, že je to něco jak zadní vrátka odcaď.“

„A to ti mám po těch všech sračkách věřit?“

„Vyhoň si pod stolem, a pak můžeš šupat zpátky. Esli myslíš, že tě ouhoř nechá ještě jednou vyklouznout, tak si zasněnější pošuk, než jsem myslela.“ Stejně jako třetí nohu měla asi i oči jak vzadu tak všude jinde po záhrobí. Zase mi zbyl jen ten pocit, že si se mnou šťouchá po šachovnici, kam se jí zachce. A já se mohl tak leda mračit.

„Proč mě zase neodnese ten tvůj poskok v kovbojským širáku? Nebylo by to snazší?“