Restaurátor

Asi to neuřídím. To auto je hotová kamikadze. Ještě k tomu jsem chlastal do pěti do rána. Stejně jako včera a předvčírem. Chlastám už tři nebo čtyři dny. Už ani nevim. Do toho fetuju. Perník. Tráva. Perník. Tráva. Haš. Jsem obrovskej uzel nervů a mám obavy, že ho už nikdy nerozvážu. A ta zledovatělá silnice mi moc klidu nedodává. Jestli dojedem, tak to bude zázrak, a jestli se ten vozejk za náma neutrhne, začnu se modlit. Na vozejku máme starou dubovou skříň. Zřejmě kradenou. Ten vozejk je taky štíplej. Moc bych za to nedal, že i to auto není toho tlustýho cikána, co si tu skříň u nás nechává zrestaurovat. Pár červotočů, ulomená noha, odštíplej rám. To zvládnem. I když před rokem jsem ani nevěděl, co to restaurování je. Myslel jsem si, že je to spojený s restaurací, a tudíž s chlastem. Všechno jsem si spojoval s chlastem. Vlastně všechno je chlast. Ale restaurátorství mě baví. Dělám s jistým Honzou Vránou ve Vehlovicích. Je to odsud kousek, ale po tomhle ledu to bude náročný. S Honzou jsem se seznámil kde jinde než v baru. Potřeboval pomocníka a já byl ideální typ. Uměl jsem chlastat, což hned ocenil. Říkali mu Malorka, protože tam pár let bydlel. Pak ve Vehlovicích zdědil barák, bejvalou základní školu, kde si založil restaurátorskou živnost. Ňáký kšefty máme, ale s penězma je to furt na levačku. Nicméně na to jsem zvyklej. Furt je to lepší než hákovat s Ukrajincema. Ne, že by byli špatný, ale po pár měsících už jsem přestával mluvit česky. A hlavně práce s barvama rozežírá mozek. Ne, že by to nebylo špatný pěkně viset za provaz v podpalubí velký nákladní lodi a bejt zmořenej jak zákon káže. V takový situaci ty, co držej provaz, musej svýho natěrače hlídat, jinak dojde k otravě. Jakmile si začne moc hlasitě zpívat anebo se bezdůvodně tlemit, šup s nim nahoru a vystřídat. I když tady si mořidla taky občas užiju. A hlavně mě to baví! Baví mě práce, kdo to může říct? Sice vejplatu dostávám jednou za uherskej rok, ale Honza umí uvařit z ničeho a zásobu chlastu má dostatečnou. Je sám. Já taky. Je alkoholik. Já taky. Jsme dokonalej tým. Dokonce jsem ho naučil i hulit. Každý ráno dáme špeka a hned se nám líp pracuje.

„Jak jsi včera dopad?“ zeptal se Honza a po dalším smyku se křečovitě chytil palubky.

„Dopad jsem slušně. Všim sis tý zrzavý ženský?“ Slyšel jsem, jak si šlapu na jazyk. Bylo to uklidňující.

„Jo,“ zachrchlal Honza a zapálil si cigaretu.

„Tak jsem dopad u ní.“

„Chceš říct na ni!“ Smích. Kašel. Smích.

„No…, počkej…, zas tak jednoznačný to nebylo. Normálně si mě dotáhla domů. Manžela má dva tejdny pryč. Je někde na cestách. Nevim. Hodila mě na pohovku a hned šla po poklopci.“

„Hladová!“

„Řek jsem jí, že to chce atmosféru. Nalila mi drink. Byl sem zmaštěnej jako prase a nervózní až hanba. Naklopil jsem tam drink a pak další. Nakonec mi řekla, jestli si má vzít ňáký pěkný spodní prádlo. Tak jsem jí řek, ať si vezme prádlo s barvou zaschlý krve.“

„Ty jsi vůl.“ Smích. Kašel. Kašel.

„A tak si vzala na sebe rudý prádlo a na kundě měla vyšitýho Mickey Mouse!“

Smích. Záchvat kašle.

„To fakt bylo moc. Normálně jsem jí natvrdo řek, že nemůžu a utek jsem jako malej kluk. Doma jsem si ho pěkně vyhonil u Olgy Šípkový a byl klid.“

„To už cvičí tak brzo?“

„Dneska ráno. Strečink. Fakt rajcovní. Ale já se nemoh udělat. Olga furt hecovala – ještě, vydržíme, roztáhnem co nejvíc nohy a já tam rudej jak rak málem zkolaboval. Když jsem vystřík na obrazovku, byl jsem schvácenej jako prase.“

„Tomu říkám strečink. A jeje, máme problém.“

„Co?“

A jeje. Policajti. Mávají na nás plácačkou a mouchy poslušně staví. Jsou dva. Jeden vystupuje a obchází auto. Pak klepe na okýnko. Stahuju ho a spatřím vlnící se hroudu masa, v níž se poulí obrovský modrý vodnatý oči. Jeho pohled by se dal nazvat Jiříkovým viděním. I když jménem bych toho příslušníka spíš přirovnal k Frantovi, Pepovi nebo Lojzovi. Jirka bylo pro tu horu masa moc zeleninový. Nicméně v Jiříkově vidění byl. To bylo poznat. Za poslední rok jsem se ho u policajtů naučil rozpoznat. Polda se dostal do úzkých. Nevěděl, jestli se má začít smát, anebo nás rovnou zastřelit. Přesně jako na podzim, když jsme se vraceli z jednoho koncertu z Prahy. Starej modrej oprejskanej tranzit. Tři najetý lidi vepředu. Tři najetý lidi vzadu. Jelikož to byl užitkovej vůz, ukradli jsme v parku lavici, abychom si vzadu mohli sednout. Já seděl na lavici veprostřed. Bylo půl druhý ráno. Jeli jsme na Malou Stranu pro psa jedný holky. Ani nevim proč. Bylo po jedenáctým září a všude hlídkovala policie. Samozřejmě že nás u americký ambasády zastavili. Řidič, kluk, co se měl narodit jako černoch, ale v poslední chvíli si to pánbůh rozmyslel, kluk, co má dokonalý afro, kluk, co si strčí hlavu do kýble s vodou, a když ji vytáhne, nezbyde tam ani kapka, stáhnul okýnko a slovama zrychlenejma pár řachama perníku spustil: „Nemám řidičák. Nemám občanku. Ale mám tu manželku.“

Kluk ukázal na holku, co seděla vepředu veprostřed. Holka zamávala. Sledoval jsem to z ložního prostoru. A vtom to přišlo. Jiříkovo vidění. Masitá hrouda vypoulila oči.

„A co tu děláte?“

„Jedeme pro psa!“ vyštěk kluk.

Holka, co seděla vepředu vpravo, zamávala. Policajt zašel dozadu. Rychle jsem si sed a přemlouval svý dva sousedy, ať dělají hrábě a lopatu. Já budu žebřík. Snad nás neuvidí. Nevyšlo to. Nebo možná jo. Ale jedno je jasný. Když policajt otevřel zadní dveře a spatřil tři lidi sedící na lavičce, nastal ten nejúžasnější Jiřík, jakýho jsem kdy viděl. Čekal jsem, že popadne kulomet, co se mu houpal po boku, a všechny nás odstřelí. K mýmu velkýmu překvapení beze slov zavřel a my mohli jet. V tu chvíli jsem si oddech, že už s náma vzadu nebyl ten arabskej dealer, co jsme od něj předtím koupili smah. Nabrali jsme ho na Karláku a jeli s ním do nějakýho hroznýho zapadlýho pajzlu na Žižkově. Byl totálně vystíhovanej. Těkavý očka. Minimální váha. Maximální pomáda. Pokaždý, když jsme přibrzdili, vyskočil a bouch se o střechu. Vždycky zasyčel a prohráb si pomádu. Když jsme dorazili na místo, řidič s ním zmizel v tom pajzlu. Po chvíli mě popadla zlá předtucha, že ten paranoik nás považoval za tajný, řidiče sejmuli v baru a nás to čeká v autě. Když nad tím tak uvažuju, tak kdo byl vlastně paranoidní? Jedno je ale jistý, kdyby na tý Malý Straně s náma ten dealer byl, buď by se na toho policajta vrhnul, anebo by zkolaboval a ke všemu se přiznal.

„To si snad ze mě děláte srandu!“ řek policajt, když konečně Jiřík zmizel.

Podíval jsem se na Honzu. Nasadil nevinný pohled. V tom kulichu s jelenama vypadal jako totální lečo.

Když jsme mu řekli, že nemáme techničák, ani ho to moc nepřekvapilo.

„Máte nějaký peníze?“

Znovu jsem se podíval na Honzu. Lečo pokrčilo rameny.

„Dáte dohromady aspoň stovku?“ rezignoval strážník.

Vytáhnul jsem drobný. Honza mě následoval. Chyběly tři koruny.

Strážník nastavil dlaně a snažil se ovládnout. Vyšlo to. Sice zrudnul jak rak, ale zbraň nepoužil. Šel zpátky do auta, kde to s kolegou přepočítávali. Na výsledek jsme radši nečekali, rychle nastartovali a odjeli.

„A je po cigárách!“ řekl smutně Honza a vytáhnul z popelníku vajgla.

Když jsme dorazili do Vehlovic, sundali jsme skříň, což nás naprosto vyčerpalo. Dali jsme špeka a rozhodli se na tom zapracovat zejtra.

„Maňana, maňana!“ zachrlal Honza a vytáhl láhev ukrajinský vodky. Jmenovala se Gorilka. Taky po ní byla gorila jako prase. O žádný opici tu nemůže bejt řeč. Dali jsme si panáka a Honza začal dělat svoji specialitu. Obalovaný čínský zelí. Finančně nenáročný a chuťově bezchybný. Až na ty větry potom. Honza trhal listy salátu, přičemž dostával záchvaty kašle. Jak jsem ho tak pozoroval, přestal jsem se na to jídlo těšit. Kašel ne a ne ustat. Myslel jsem si, že se zakuckal, a tak jsem ho bouchnul pěstí do zad. Zrudnul. Pak kašel ustal. Zblednul, zezelenal a padnul jak podťatej. Chvíli jsem na něho ve svý zhulenosti nechápavě civěl. Pak jsem se k němu sehnul a zatřás s ním. Nic. Křičel jsem na něho. Nic. Zdálo se, že nedejchal. Vyběhnul jsem z kuchyně na chodbu, kde byl telefon, kterej mi zdvořile oznámil, že je dočasně odpojen. Taky jak by se mohly platit účty, když neni ani na cigára! Reflexivně jsem šáhnul po svým mobilu a hned si uvědomil, že už je přes tejden mrtvej. Běžel jsem zpátky k Honzovi, kterej už začínal modrat, vytáhnul mu z kapsy telefon a modlil se, ať má kredit.

Váš kredit bude brzy vyčerpán…

To bude stačit. Vlastně je to tísňový volání. Musí to bejt zadarmo. Vytočil jsem číslo.

„Policie.“

Do prdele. Tři posraný čísla a já to spletu. 155?

„Haló. Umírá tu člověk. Vehlovice u Mělníka. Pan Vrána. Bývalá základní škola…“

Spojení se přerušilo. Když nedojde kredit, klekne baterka! Slyšeli to? Přijedou? Umře? Podíval jsem se na jeho modrej obličej, kterej jako by bobtnal. Možná se mi jen dělaly mžitky před očima, ale přesto jsem musel na vzduch. Vzal jsem láhev vodky a dvakrát si loknul. Srdce se trochu zklidnilo. Přidal jsem další dva loky.

Sanitka tu byla za chvíli a stejně tak rychle i odjela. Najednou jsem tam byl sám. Došlo mi, že dneska padla. Odvez jsem fiata „majiteli“ do Liběchova, což bylo jen pár kilometrů, a slíbil, že skříň bude brzy hotová. Rozhod jsem se, že se o Honzovi nezmíním. To by pak bylo nadlouho – cikáni se v takovejch tragédiích vyžívají. Radši podniknu zpáteční cestu pěšky.

„A kde je pan Vrána?“

„V nemocnici,“ vypadlo ze mě. V duchu jsem si dal takovou facku, až jsem ve tváři ucejtil teplo.

O pár hodin později jsem byl pasován na cikánova bratra a jeho další dva bratrové, který nás následovali do místní hospody, slíbili, že si ode mě dají vyhotovit rakve. Všichni totiž umírali na rakovinu. Nevěděli na jakou, ale byli si tím jisti. Naříkali a připíjeli si na poslední soud. V kapse jsem měl klíče od „bratrova“ fiata. Moh jsem si ho nechat, dokud mu nepřivezu skříň, na kterou ale vůbec nespěchá. Dal mi pětikilo zálohy a všechno pivo, jídlo a kořalku platil samozřejmě on. Pak jsme zavolali do nemocnice. Honza žije, což se muselo oslavit.

V šest večer jsem byl jako brok. Cikáni odjeli na bál. Já si dal na záchodě lajnu a šel do vedlejšího baru, kde jsem začal koketovat s docela pohlednou barmankou. Dopíjel jsem druhej drink, když mi někdo poklepal na rameno.

„Neznáme se odněkud?“

Otočil jsem se a spatřil hroudu masa, tentokrát už bez policejní čapky. Položil jsem skleničku a pokusil se o úsměv. Přisednul si a objednal dvě piva.

„Hele, mrzí mě, že jsem tě dneska musel pokutovat. Znám tě od vidění. Vránu taky znám. Ale kolega je hroznej debil. Měl bych problémy. Můžu tě pozvat na panáka?“

Tentokrát jsem byl v Jiříkově vidění já. Nakonec jsem si vzpomněl, že jednou s námi seděl v hospodě u stolu. Dokonce šel i na špeka. Byla s nim prdel. V tý uniformě jsem ho nepoznal.

„Nemáš ňáký hulení?“ řek po pátým panáku.

Ubalil jsem špeka a šli sme ven. Byl to silnej model. Polda zůstal ležet venku. Já toho měl taky plný brejle. Zaplatil jsem a rozhod se risknout jízdu. Vypotácel jsem se z baru a vzbudil poldu.

„Běž domů, kámo! Tady zmrzneš.“

„Ty už jdeš?“ zahuhňal a s bolestným výrazem vstal. „To je fakt hustej model.“

Dal jsem mu pár paliček na přilepšenou a zeptal se ho, kde dneska policajti chytaj.

„Ty jsou v Borku, je tam cikánskej bál, tady je čistej vzduch, můžeš jet!“

Poděkoval jsem a nased do fiata, se kterým jsem, ani nevím jak, dobruslil až domů. Padnul jsem na postel jako dneska Honza na zem. Okamžitě jsem byl v limbu. Možná jsem byl i tak zelenej a modrej, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, protože se mi zrovna začalo zdát o Olze Šípkový.