Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVenku padal první sníh
Autor
Pecy
Podzimní podvečer, jako stvořený k přemýšlení. Zářící slunce prosvětluje popadávající listí, které se ve spirálach stáčí k zemi. Dívam se z okna na to plátno, kde kreslil ten nejlepší maliř. Příroda. Zapaluju si další cigaretu a upíjím chladnoucí kávu. Vzpomínky se mi rojí v hlavě a derou se na povrh.
Loudali jsme se spolu ze školy, bylo nám dvanáct a patřil nám svět. Bavili jsem se o ničem, ale byli jsme nejlepší kamarádi.
„Deniso, máš ten úkol do angličtiny?“ ptal se se tě.
„Jo mám, chceš s ním pomoct?“ odpovídala si mi otázkou tvým sametovým hláskem dvanáctileté slečny.
„Jo, tak ja se dneska stavím a podíváme se na to, ano?“
„Dobře, stejně dnes nemám nic v plánu“ pravila důležitě.
Nějaký úkol do školy mi byl ukradený, ostatně jako škola celá. Zajímala si mě jen ty. Byl jsem v tom věku, kdy si začínam všímat ženských těl a tebe sem viděl pořád. Chtěl sem tě požádat o ruku. Nikdy jsem to neudělal.
Típl jsme ten zbytek cigarety a otevřel jsem okno, abych vyvětral. Trochu se ochladilo. Vytáhl jsem ze skříně mikinu a návlékl jí na sebe, přes tričko propagující Iron Maiden. Sedl sem si zpátky ke stolu u okna a zadíval se přes špinavou tabulku skla na projíždějící vlak, který se pomalu šoural po železnici, která se táhla skoro po celém obzoru. Další a další myšlenky se mi draly do hlavy...
Stál jsem před školou a drobný sníh se mi lepil na vlasy. Čekal jsem na tebe. Bylo nám patnáct a já cítil ty největší změny. Už sem si tě nechtěl jen vzít. Chtěl jsem spojit mé tělo s tvým. Začala si být pro mě fyzicky přitažlivá, ale já nemohl. Ty jsi mě vždy brala jen jako kamaráda, dobrého kamaráda, kterému se můžeš svěřit se vším. Proto jsem donekonečna poslouchal o těch tvých láskach, ale mě to nudilo a sralo.
„Jdeš mě doprovodit, jo?“ ptala se už s dálky.
„Jasně, co bych pro tebe neudělal.“ řekl jsem to přesně tak jak jsem to myslel. Jen ty jsi to pořád nechtěla pochopit.
„Ale jistě!“ zvolala jsi ironicky. Jen sem se tomu smál, co mi zbývalo?
Venku už se docela začalo stmívat, lampy začínaly zářit. Odlesky byly dnes nějaké jiné, než jindy. I odlesky v mých očích... Taky jsou nějaké jiné, než jindy. Zapáli jsem si další cigaretu a dopil kafe. Fuj, mezi zuby mám plno logru. A v hlavě nabyto myšlenkama.
„Přemýšlela jsi o té zprávě co sem ti včera psal?“ ptal jsem se hned ze startu.
„Jo, přemýšlela. Nevěděla jsem, že ke mně něco cítíš. Proč si mi nikdy o tom nic neřekl?“
„Nevěděla jo?“ zvýšil jsem trochu hlas. „Nikdy ti to nedošlo? Co k tobě cítím?“ dokončil jsem už uklidněny.
„Co mi mělo dojít? Tys mi nikdy nic neřekl!“ ohradila se na mě Denisa.
„Snažil jsem se ti dát najevo své city, ale tys mě nikdy nebrala jako kluka, nedokázalas to. Byl jsem pro tebe vždycky jen nejlepší kamarád. Ale nic víc!“
„To je pravda byli jsme kamarádi, ale proč jsi mi nedal najevo, že od toho čekáš víc?“
„Já jsem ti to nedával najevo? Co to meleš prosím tě!“ rozhodil jsem rukama „Já jsem tě vždycky doprovázel domů, zajímal jsem se o tebe, poslouchal tě... Miloval tě!“
Uzavíram se sám do sebe. Jen já a mé nostalgické vzpomínky. Nostalgiské vzpomínky na tebe. Podzimní podvečer se pomalu, ale plynule mění v podzimní noc, ve které pofukuje mrazivý větřík. Vypadá to, že každym dnem začne padat sníh. Za oknem už jdou vidět jen oranžové fleky lamp a světla projíždějících aut. Okno pomalu namrzáva. Zkouším zapnout televizi, rádio. Ale nic mě nedokáže rozptýlit, stejně zase končím u toho tmavého okna.
Na tu oslavu těch narozenin sem jel jen kvůli tomu, že tam jela i Denisa. Čerstvý řidičák v kapse hřál a tak jsem jel vypůjčeným autem od táty. Po příjezdu na rozjetou zahradní party sem co nejdřív vyhledal Denisu. Viděl jsem ji z dálky jak se s někým zaujatě baví. Z někama na mě volal starý kamarád a tak sem se rozhodl, že jí dám dýchat. Radši sem si šel dát za kámošem pivko. Stejně už jsme si všechno dřív vyříkali. Zůstali jsme kamarádi. Ale tento večer sem se s tím nějak nechtěl smířit. Kombinace mých emocí a alkoholu asi neudělal moc dobrých věcí. Slyšel jsem svůj hlas:
„Je už celkem pozdě, necheš svézt domů?“
„Jo v pohodě. Myslíš si, že to zvládneš?“ taky byla dost opilá.
„Samozřejmě, není nic co bych nezvládl!“ jaktože o mě pochybuje? Má mě obdivovat.
„Tak jedem!“ zvolala zvesela.
Nasedli jsem do auta a vyjeli, díval jsem se spíš po ní než na cestu. Chtěl jsem se předvést, chtěl sem být v jejich očích ten nejlepší. Byl jsem opilý a jel jsem rychle.
Proč ona a já ne?
Do hrnku s vyschlým logrem mi spadla slza, za oknem začalo drobně sněžit.