Dylanova smrt

Svoboda. Něco, čeho se mi doteď nedostávalo. Ale teď se to změní. Budu mít byt, anebo spoustu peněz. Můj život se najednou obrací. Do teď to byla mizérie, odříkání, pesimismus. Od teď budu konečně žít jako většina mých známých. Budu bydlet v čerstvě vymalovaném bytě a nakoupím nábytek z Ikei. Konečně začnu hrát hokej, protože budu mít peníze na pořádnou výbavu a na klubovný. Ale co ten pes, kterého sveřepě nutím, aby mi šel u nohy. Je mi vystaven na milost nemilost. Vyčítal jsem si, že jsem na něho minulou sobotu tak křičel. Dokonce jsem ho za trest zavřel do králíkárny. Na svého šéfa jsem v životě nekřičel- to jsem se nanejvýš zmohl na gesto plné potlačovaného vzteku, ale na němou tvář, která je na mě doslova závislá, na tu si klidně zakřičím.

Silnice je opuštěná jako použité ptačí hnízdo. Odepnu Dylana z vodítka a on vyrazí kupředu. Chci mu poskytnou alespoň nějaké odškodnění za můj výlev vzteku. Jeho chlupaté nohy kmitají jako o život a nesou ho

Přemýšlení

Mé přemýšlení přeruší až dva kužely světel , které se právě vynořily ze zatáčky. Kužely se přibližují rychleji, než by člověk čekal. „Dylane,“ zavolám na psa. „K noze.“ Dylan však nepřibíhá a vypadá to, že kužely světel nebudou respektovat padesátikilometrovou rychlost v obci. Zavolám na psa znovu. Jeho oháňka se mihne za stromem hodně daleko ode mne.

„Dylane!“ zakřičím z plna zoufalosti. Dylan konečně poslechne, ale já vím, že už je pozdě. Skřípění brzd a zlověstný tupý zvuk. Auto zpomalí. Dylan kvílí a v křeči pobíhá tam a zpět. Ne a ne přestat. Auto opět nabírá rychlost. Bodejť by ne, když jel tak rychle, kretén jeden. Za chvíli mi Dylan  kvičí v náručí. Oddechnu si – je zřejmě jenom vystrašený. Vydám se s ním domů. Je těžkej. Nepřestává kvičet. Napadne mě, že jestli bude potřebovat veterináře, může mě to přijít pěkně draho. Možná  bych v takovým případě všechno ponechal osudu - ať matka příroda rozhodne, jestli Dylan patří mezi silnější jedince, kteří přežívají.

Za pár minut jsem u naší branky. Okna v baráku jsou slepá – Ilona ještě není doma. Dylanovi zvláštně ochabují zadní nohy. Loktem otevřu branku. Dylana položím na rohožku. Ani nebudu odemykat dveře. Rovnou zavolám Karlovi, aby přijel a odvezl mě se psem k veterináři. Musíme až do města.

„No jo, typickej vořech,“ praví Karel. „Nevychovatelná odrůda psa. Moje ségra měla kdysi podobnýho čokla a jednou ji normálně kousnul do nosu.“

Dylan na mém klíně je zvláštně apatický a ztěžka dýchá.

Veterinář mu posvítí baterkou do očí a zkontroluje čenich. Teprve teď vidím, že má zakrvácené nozdry.

Doktor zavrtí hlavou. „Nejlepší, co pro něho můžeme udělat, je navždy ho uspat.“

Rozvážným pokýváním hlavy zamaskuji svůj úlek. Bundu mám špinavou od toho, jak jsem psa nesl.

Dylan dostane injekci, poslední ve svým životě. Stále ještě setrvačně dýchá, jako kdyby mu někdo dával umělé dýchání. Do očí se mi ženou slzy. Je mi trapně, ronit slzy před Karlem a před veterinářem. Nádechy a výdechy jsou čím dál povrchnější, až nakonec zbyde jenom sípání a cosi jako lapání po dechu. Nepřítomné psí oči jsou stále otevřené. Čekáme, jestli ještě bude jedno zasípání. Tak už ne.

„Kolik jsem dlužnej?“

„To nechte být,“ a mávne nervózně rukou. „Chcete nějakej pytel nebo něco takovýho?“

„Ne, to je dobrý,“ říkám s mrtvým psem v náručí.

Doma uložím Dylanovo tělo do kolečka a přikreju ho kusem igelitu a starou pracovní mikinou. V kuchyni se svítí – Ilona už je doma. Někde kolem mne poletuje Dylanova duše a trochu se jí bojím.

Měl bych ještě nakrmit morče a kozu a zalejt kytky a špenát.