TEREZA

Děti, které si doposud venku poklidně hrály, našli mrtvou kočku a nyní zamýšlely, co s ní. Stoupl si k oknu a mlčky je pozoroval. Nakonec usoudily, že ji na předem určeném místě zasypou kameny. Nepatrným kývnutím hlavy jejich plán podpořil. Obrátil se ke dveřím, ve kterých stanul jeho otec. Opřel se rukou o futra a každou chvílí se chystal něco říct. Děti venku se mezitím vrátily ke svým otupělým hrám.

„Nechceš se mi s něčím svěřit?“ vypadlo z něj nakonec.

Začal si stlát postel a přítomnost otce výrazněji neprožíval. Otevřeným oknem se dovnitř snesl cigaretový kouř. Zavřel okno a očima přelétl sídliště; měl pocit, že děti odběhly jinam, ale ony přitom zrovna seděly na patníku a mlčely.

„Ne,“ odpověděl.

„Kdyby sis to náhodou rozmyslel, jsem vedle.“

Přikývl a zavřel za otcem dveře. Nejspíše s ním chtěl mluvit o Tereze.

Zul se a vrátil se do pokoje pro peněženku, kterou tam zapomněl. Následně zabouchl dveře i s klíčem zevnitř v zámku, čímž se odsoudil k večernímu čekání na otce. Venkovní teplota se pohybovala okolo nuly a navíc začalo hustě sněžit. Před domem pozdravil souseda, staršího optimistického pána z druhého patra. Odhrnoval sníh a držel se při tom s bolestivou grimasou ve tváři za záda.

„Nepomůžeš mi, chlapče?“ zeptal se a vstoupil mu do cesty. Pak se usmál a rukou si prohrábl strniště vousů.

„Promiňte, spěchám,“ obkročil ho a ještě trochu zrychlil.

„Ale jinak bys mi pomohl, že ano?“

„Samozřejmě,“ odvětil a zmizel za protějším činžákem. Pod nohy se mu zapletla strakatá kočka. Sehnul se k ní a pohladil ji po její jemné srsti. Vzal ji do náruče a několik dalších metrů ušel s ní; dokud nezaslechl z povzdálí hlasitý smích. Byla to skupina studentů ze zdejší základní školy. Potkával je často, ale nikdy se nezajímal o jejich jména.

Na autobusové zastávce si sedl vedl vkusně oblečené ženy, která se zrovna líbala se svým přítelem, tudíž jí nebylo vidět do obličeje.

„Prosím Vás, nevíte kolik je hodin?“ zlomyslně je přerušil a s přiškrceným úsměvem čekal na odpověď.

„Kup si mobil, blbečku!“ křikl na něj její přítel. Žena, patrně jen vyspěleji působící dívka, se hořce zašklebila. Na to se jeho tvář rozjasnila. Dívka nebyla totiž vůbec pěkná. Sáhl do kapsy od kalhot a vytáhl mobil.

„Pardon, zapomněl jsem, že jsem si ho vzal.“

Přítel mínil vstát a vystartovat po něm, ale dívka ho s uklidňujícími slovy zadržela. Přijel autobus.

Přes zamlžené sklo pozoroval lidi v pohybu, když k němu přišel revizor.

„Jízdenku, máte?“ otázal se.

„Nemám. Kolik zaplatím?“

„Pět set.“

Podal revizorovi peníze a znovu se zahleděl z okna. Lidé spěchali do práce, nebo se z ní naopak vraceli. Byl by se k nim přidal, ale pracoval jako dělník při výrobě piva v pivovaru až na druhém konci města. Byl na autobusové dopravě přímo závislý. Ohlédl se a o několik sedaček za sebou spatřil ten mladý pár ze zastávky.

„Co čumíš?“ vybafl mladík, když se jejich pohledy střetly.

Podíval se jinam a usmál se tak, aby to nebylo k poznání. Dívka pěvně držela svého partnera za ruku. Když na další zastávce vystoupili, konečně mohl ulevit mimickým svalům.

      Stál před obrovským komplexem budov a čekal až mu vrátný otevře bránu. Týden pracoval, týden studoval, už dva roky stejné schéma, přesto byl spokojený. Ve škole se ho vzhledem k obstojným výsledkům nikdo na nic neptal a otec jeho pracovní vytrvalost jen kvitoval.

„Dobrý,“ pozdravil vrátného a odebral se vpravo k budově se šatnami. Otevřel svou skříňku a sundal z topení navlhlé monterky.

„Je pátek, dnes tu moc práce nebude, mladej,“ řekl obtloustlý chlap, který si zrovna oblékal do spodního prádla.

„Pomůžu s úklidem.“

„Toncek se už vrátil z nemocenské. Tak to můžeš klidně zabalit dřív.“

Přikývl a přehodil si přes rameno batoh. Společně pak odešli do ležáckého sklepa. Bylo tam chladno, přibližně šest nad nulou. Náplň jeho práce spočívala v čištění a vyplachování ležáckých tanků a samozřejmě dalších činnostech spojených s údržbou sklepa. Nejprve nemohl překonat ten odporný kvasnicový zápach, ale po nějaké době si zvykl a v dnešních dnech si dokonce často a rád očichával ruce. Nasadil si žluté gumové rukavice a došel pro kbelík, který naplnil kyselinou, což bylo zdejší hovorové označení pro sloučeninu kyseliny fosforečné, kyseliny mravenčí, tenzidů a vody.

„Tak co, loviču jeleňů?“ křikl na něj sympatický pán celý v modrém ochranném oděvu, když zrovna procházel kolem. Oním výstředním oslovením narážel na mladíkovo studium na lesnické škole.

„Nic nového,“ odvětil střídmě.

„Ideš čistit?“

„Čistit, čistit.“

„Dnes je toho málo,“ zvolal, když už se mu mladík vzdaloval, „ Šak pak se na to vyser. Dneska běž dřív. Po obědě se na to vyser.“

„Dobře,“ otočil se a zvolání opětoval. Nanesl na víko tanku roztok a v poklidu čistil. Práce mu utíkala rychle.

      Seděl mlčky u stolu obklopen skupinou debatujících spolupracovníků. Na oběd byla čočka s vajíčkem, tedy jídlo neutrální - páteční.

"A co ty, loviču jeleňů, co ty?"

"Co já?"

"No to mi řekni ty," pokračoval Toncek.

"Znáš ten film?"

"Jakej film?"

"Lovec jelenů."

"Ale hovno. Já na filmy moc nečumím. A to je navíc beztak nějakej ten intelektuální, ne?" S koncem věty se začali ostatní smát, Toncek však zůstal ledově klidný.

"Nevím, prostě z války, z Vietnamu," upřesnil a potom ji spatřil u výdejního pultu. Byla oblečená v přiléhavě červené halence a modrých riflích.

"Tohle, Lukášu, nechápu. Hledíš po ní už měsíc, ale neuděláš ani piču," řekl Zakrslýk sedící proti němu.

"Ty drž hubu, Zakrslýku, víš hovno jaký to je mít ženskou," vykřikl Toncek, "Než pochopíš, která bije, mrdá ti s úplně jiným vocasem."

Vzala tác s jídlem a zamířila ke stolu. Přisedla si k ní kuchyňská praktikantka, každý pátek si našla alespoň chvíli času.

Vzal mobil a začal psát sms-zprávu.

Jakmile si ji přečetla, rozhlédla se po jídelně a cosi zašeptala své kamarádce do ucha. Laškovně se při tom smála.

"Nic, my valíme," jeden z chlapů ho poplácal po rameni, načež spolu s ostatními odešel.

Lukáš napsal ještě jednu zprávu a když potom odnášel špinavé nádobí k pultu, dal si dobrý pozor, aby neminul její stůl.

"Nashle," rozloučil se s vrátným.

"Dnes už padla?"

"Stejně budu muset čekat na autobus.

Mějte se."

"Jo, ty taky."

Pracovala u pásu.

"Přeji pěkný víkend, mladá slečno," řekl pán na vrátnici.

"Vám taky."

Závora za ní zaklapla a ona spatřila, jak stojí na protějším chodníku a klepe se zimou. V první chvíli si ani neuvědomila, že tam čeká na ni, ale cosi o jeho zvláštnosti si jistě pomyslela.

Hospoda U třech byla od pivovaru jen kousek. Vešel dovnitř a aniž by se rozhlédl kolem, zamířil ke stolu v nejbližším rohu.

"Čau, Luke," pozdravil ho hospodský až v momentě, kdy se k němu přiblížil sotva na tři čtvrtě metru.

"Ahoj," odpověděl nevýrazně a objednal si pivo, jako vždy. Ačkoli byl zarytý nekuřák, začal si hrát se sirkami, které zde někdo musel zapomenout.

"A jak ty se pořád máš?" Hospodský byl nevýrazný typ chlapa, který kdyby ze dne na den zmizel, nebo fyzicky splynul s okolím, nikdo by nepocítil ve svém životě sebemenší změnu.

"Existence," zakýval hlavou a usrkl z orosené sklenice s pivem.

"Jo, jo, existence, to máš pravdu. Tys v té hlavě dycky cosi měl."

Lukáš přemýšlel, zda je bezedná samota pro člověka příjemnější, než přítomnost někoho otravného.

"Promiň, musím dnes ještě něco udělat, měl bych se na to soustředit. Doufám, že se nezlobíš."

"Jasně, určitě, nebudu rušit. Můžeme pokecat jindy," navzdory svým slovům se vzdálil neochotně pomalu.

Lukáš se podíval na hodinky - 12:14. Sklenice byla takřka plná, ale on se přesto cítil přepitý. Zavětřil pohledem k hospodskému, který zrovna rozprávěl se slušně upraveným staříkem. Všiml si, že na titulní straně novin, které držel stařík v ruce a které mu sloužily jako clona, bylo velkým hůlkovým písmem napsáno - "Smrt jako vykoupení," uvedl syn známého herce v dopisu na rozloučenou. Obrátil se ke svému pivu. Dlouze se napil, načež odsunul zavazející popelník na hranu stolu.

"Dnes mi nějak nechutná," zvolal, zatímco si oblékal bundu.

"Všiml jsem si," odvětil hospodský dotčeně.

"Asi se ještě stavím, možná za pár hodin."

"To mě těší," pak cosi zašeptal staříkovi do ucha.

"A nebudu sám."

Stála proti němu a od přímého střetu je oddělovala pouze silnice. Byl bych natolik troufalý, abych řekl, že se na první pohled zamilovala.

"Co civíš?" vykřikla a on se usmál. Vyšla k němu a také se smála.

"To ty píšeš ty esemesky?" řekla.

Přikývl.

"Jsem Lukáš." Od úst mu vycházel hustý dým, který pohlcoval její tvář, jíž vévodily velké zelené oči a natáhlé rýhy okolo úst. Z hustého kouřového mraku vyčnívaly jen dredy upletené ze středně dlouhých vlasů.

"Tereza," potřásla si s ním rukou.

"Moc pěkný jméno."

"Nech toho," nařkla ho a zaťatou pěstí ho šťouchla do ramene.

"Ne, fakt je moc pěkný."

"Zato Lukáš nic moc."

"Já vím, ale to neříkej mně."

Nastala chvíle nenuceného ticha provázená jen hlasitým dechem.

"Co chceš dělat?" zeptala se posléze. Upřeně na ni pohlédl a majestátně prohlásil:

"Cokoli si budeš přát."

"Ty seš takovej debil!" nahlas se rozesmála, "Jestli takhle balíš holky, tak asi nemáš moc úspěch."

"Budeš moje první," řekl a chytil ji za ruku.

"Hej, magore, uklidni se, jo?" vysmýkla se mu.

"Ptala ses, co budem dělat…"

"Půjdem někam do hospody, nevíš o něčem poblíž?"

"Nejsi odsud?"

"Ne."

"Ve skutečnosti vím." Konečně přestalo sněžit.

Vyšel z pokoje a pohlédl na otce sedícího u televize. Ne, raději ho jen minul a pokračoval dále. Neměl v úmyslu mluvit o něčem, co už skončilo.

„Půjdu na chvíli ven.“

„Dobře,“ souhlasil zklamaně.

Venku se rozprostřela tma a začalo sněžit.