Chci domů 3 - Larvou

Konec.

Ta hora byla… nu vzhledem k tomu, kde se nacházíme, normální. Připomínala obrácenou pyramidu zastrčenou do napruženého falu. A jak fičel vítr pyramida se kývala tu chvíli na jednu tu na druhou stranu. Okolo obvodu falu postávala snad stovka nemrtvých a zírali s otevřenými ústy nahoru. Čarodějnice se otočila dokola a vyryla kolem sebe kruh. Pak mě překvapivou silou strhla těsně k sobě. Zadržel jsem dech, hnusilo se mi té babizně být tak blízko. Překvapivě, když jsem se nadechl, voněla levným mýdlem. Čarodějnice se rozkročila a zapřela se ještě o třetí nohu. Nic neřekla, a než jsem stačil něco říct já, kruh, v kterém jsme stáli, vystřelil jak špunt šampaňského. Padl jsem na kolena a zachytil se zoufale její sukně. Nelibě zavrčela a praštila mě holí přes prsty. Málem jsem již ze špuntu spadl, když se prudce zastavil, až jsem o ztvrdlý písek narazil varlaty. Čarodějnice překročila okraj a již stála na ploše podstavy pyramidy. „Dělej!“ houkla a už rázovala pryč. Seskočil jsem za ní a hned záhy se náš teleportační špunt rozsypal a v dešti písku padal zpátky.

„Proč tu jsou všichni ti mrtví?“ hlesl jsem. Skutečně, jako stažená hadí kůže se před námi klikatila řada postávajících mrtvol. Jakoby čekali na pomeranče, nebo celí netrpěliví na lístky na Titanik.

„Když ses změnil v draka, jako první si sklonil hlavu mezi nohy a koukl se sám sobě do prdele, což?“ Ukázala holí nad naše hlavy. Já naopak hlavu zaklonil, co to šlo, pak klopýtl a upadl.

Nad námi se tyčila zpola průsvitná bílá larva. Ze spodu jsme ji neviděli jen proto, že se horní plošina již tlačila do masy šedivých mraků. Larva zřejmě měla hlavu až nad nimi. Byla esovitě prohnutá a seděla zaobleným koncem svého ocasu na pískovcovém podstavci. Ač měl ten ocas průměr tak deset metrů, nemohl jsem  pochopit, že se tvor nepřeváží. Až z větší blízkosti jsem si všiml, že se podepírá ještě dvěmi tenoučkými nožičkami, které jí rašily z osmého článku ocasu. Nemohl jsem to pochopit o to víc.

„Tak na co tu tihle čekají?“ nevydržel jsem to. Jak jsme byli zde, čarodějnice rázovala až překvapivě rychle přede mnou.

„Na co asi! Chtěj to samý co ty, vobživnout. Volský mozky. Že jsem tě sem vzala, tak jsem se provinila snad proti všem pravidlům záhrobí. To jsem zvědava, co mi kdo řekne!“ zaskřehotala. „Nemysli si, že tihle se sem dostávali tak snadno jako ty. Někteří Larvu hledají i dvě stě let.“ Jak jsme procházeli kolem řady, jeden z ní vyskočil a hupkal za mnou jako žába, nebo děcka co v tělocvičně skákej od stěny ke stěně.

„Vemte mě sebou!“ škemral. „Vemte! Já musim vidět Dorotku!“ a hrabal po mě, až mi skoro stáhnul kalhoty. Čarodějnice prudce za sebe udeřil holí, až mrtvole vrazila oko hluboko do lebky.

„Nepřerušuj mě!“ zařvala, ale stejně už nic neřekla. Ještě jsem se na mrtvého otočil. Klečel na místě a poskakoval na kolenou. Pak mu praskl podbřišek a vypadl z něj ptáček, snad kolibřík, či co. Jak měl křidélka slepená tkáněmi, jen padl na zem a převaloval se. Zato mnohem větší pták vylétl mrtvému temenem. Dvě stě let než se sem dostal a skončí zevnitřku potrhaný ptáky…

„Do frontýýý!“ řval obrovitý opuchlý nemrtvý a oháněl se dlouhým špalkem. Skákal přitom po polámaném těle. Z druhé strany se pokusil někdo proplížit dopředu. Opuchlý se vznesl jako plynový míč a přeletěl řadu. Jak klesal, ohnal se polenem a promáčkl předbíhajícímu půlku lebky. O kousek dál stála maringotka, z které právě vyšel chlapík v slizké gumové zástěře. Šinul si to k pošlapanému tělu. Ozubeným nožem z něj několika seky oddělil ty nejvíc rozmačkané kousky a zbytek táhl za sebou k maringotce. Ještě chvíli počkal, než promáčknutý předbíhající, který se dosud zmateně točil jak v tanci, klesl k zemi. Kramář si pro něj došel, nůž vrazil za zástěru a druhou rukou vzal ležícího za nohu. Oba úlovky si táhnul na pult, kde je ještě čerstvé vyvrhl a vnitřnosti dal dvěma zákazníkům k občerstvení. Opuchlý se přehoupl nad hlavami čekajících zpátky na naší stranu. Už by se k nám vrhl, když se však ve předu něco začalo dít.

Byl tam další pískový podstavec a na něm stál nahatý stařec. Jen do penisu měl jako ozdobu zapíchnutých několik pírek slepice. Vztahoval ruce k nebi… ne, k Larvě. A ta jej vyslyšela a sklonila se. Oči neměla žádné. Jen ústa ne větší než půl metru a zřasená temně černými brvami. Ač zprvu tak malá, ústa se  roztáhla a objala celé starcovo tělo. „Nahoru-dolů-nahoru-dolů-nahoru-dolů,“ skandovala řada. „Nahorůůůů!“ Skutečně, Larva se začala zvedat zpět do esovitě prohnuté pózy. A vzápětí vyplivla starcovy zbytky. Ty po třech kotoulech zůstaly ležet v prachu. Jen za tu chvilku, co strávil v ústech larvy, jakoby jej stáhla z kůže a maso zprůsvitnělo, že mělo stejnou barvu jako Její vlastní. Od kolen dolů měl nohy úplně odstraněné, ale stále škrabal prsty do prachu a přitahoval se, jako by chtěl vyzkoušet druhé kolo. Pak se mu ruka utrhla a už se plazila jen ona sama. Jeho páteř se v otevřeném břiše vzepjala a ledviny vypadly ven, jakoby je někdo vykopl.  Kutálely se dokud nebyly celé oblepené prachem. Páteř praskla a z ní vylezl morek. Podivným píďalkovitým pohybem se snažil dostat do bezpečí. Než jej přišlápl kramář. Do plastového pytle shrábl vše, co ze starce ještě nestačilo prchnout. „Na koktejl!“ zařval a řada mu smíchem odpověděla.

„Co to doprdele bylo?“

„Říká se tomu šok z nesplněné touhy,“ podivně ochotně vysvětlovala čarodějka. „Nebo taky částečné obživnutí. Larva si jej nevyvolila, a tak jeho tělo zareagovalo takhlens.“

„A ty jako chceš, abych se já tomuhle vystavil?“

„Hm. Jinej způsob jak se odsud dostat nemáš. Já už tě dolů sebou neodvezu, dělej, co myslíš. Taky můžeš pár set let makat u kramáře jako kuchtík.“ Otočila se a už by odcházela.

„Do frontýýý!“ přihnal se k nám opuchlý.    

Čarodějnice se ohlédla. Opuchlý se zarazil a zůstal stát. „Tak už mazej, nebo si zalez někam do koutku. Esli se eště setkáme, budeš se přede mnou plazit a lízat mi puchejře.“

Jak jsem procházel kolem opuchlého napřáhl se polenem a zařval mi přímo do tváře. „Do frontýýýýý!“ ucho mi zalehlo a hnisavá slina zalepila oko. Čarodějnice zavrčela jako oběšený pes.

„Máš hlad, drzoune,“ řekla tajemně. Když jsem se obrátil, její zorničky se pomalu otáčely v oku dokola a hypnotizovaly hlídače. Opuchlý si ukousl spodní ret a obnaženými čelistmi jej žvýkal jako hubabuba. Rozeběhl jsem se dopředu. Opuchlý jako by po mě nejdřív chtěl hrábnout, ale pak si vsunul dlaň do úst. Zapraskalo to, jak si okousl všechny prsty krom palce. Ohlédl jsem se už jen jednou. „Máš hlad! Máš hlad!“ šikanovala dál čarodějnice mrtvolu. Opuchlý se válel po zemi, nejdřív se kousal do kolene, pak strkal hlavu mezi nohy a snažil se vykousnout si kus masitých hýždí.

Na podstavci vyčkával další mrtvý na spásné sežrání. Vyběhl jsem k němu a strčil do něj. Ale ani si mě nevšímal a dál zbožně čuměl do nebes. Musel jsem znovu seběhnout z podstavce, vzít si kamen. Udeřil jsem mrtvého ze strany, až se mu vychýlila čelist. Přepadl z podstavce jako… nu jako mrtvý. Snad jsem svojí akcí Larvu přilákal. Nebo na svých brvách ucítila chvění dračího plamene, který se dřív kolem mě tetelil.

Jako by na mě padala lavina slepeného masa. Kousek nad hlavou se zastavila a obrvená ústa se začala roztahovat coby mlsná vagína. A nejsem snad já ale pořádný čurák, že tu na to čekám? Chraplavý smích za mými zády to potvrzoval. Čarodějnice neodešla, ale vyčkávala na tu podívanou, jak mě Larva zpracuje. Už bylo pozdě uskočit. Ze všech stran mě sevřelo vazké svalstvo. Posunován klky jejích úst jsem se do Larvy propadal víc a víc. Skrze bělostné maso jsem mohl matně vidět ven jako přes zamrzlé okno. Dusil jsem se, roztahující se a svírající krk ze mě mačkal vzduch. Rval jsem se a snažil se marně prodrat ven nebo zpátky. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo choulit se do klubíčka. Pak z růžové žilky vystříkl jakýsi maz do mé tvář a částečně i do úst. Jako by mi oči oslepily žhavé pletací jehly. Pokožka mi v místech poleptání slézala a já mohl cítit, jak mi stéká po přecitlivělé kůži. „Ty stará kurrr…“ rozeřval jsem se rdousivě, ale sliz v mých ústech mě umlčel. Rozleptal mi rty a skrz zuby tekl jazyk. Podařilo se mi vzdálit se bolesti, utišit ji na pouhé tepání v místech prožraných na kost. Dělal jsem to co mnohokrát po čtyři minulé roky. Představoval jsem si, jak jsem zase malý chlapec, který běží k okraji lomu. Sráz už se blíží a mé nahé chodidlo… udělá krok do prázdna. Vidím pod sebou bagry pracující v lomu a plechovou chajdu s trhavinou. A já letím nad nimi na blanitých křídlech. Těch křídlech, které jsem si přešil a pak žadonil, aby je uřezaly motorovou pilou. A oni je nakonec okousali přemoudřelí ghúlové. Probral jsem se do drastické bolesti, mačkané pálícími stěnami a… bolest ustupovala chladivé ocelové úlevě. Zatnul jsem svaly a po celém těle se mi zježily šupiny.

 

Larva se nenarovnala, ale opřela se o spodek brady a ocas napřímila k nebi. Larví kloaka se vydula a jako střela z ní vyletěla koule pokrytá zelenou kůží. „Vždycky jsem mu věřila… víš? Mýmu dráčkovi, že v sobě dokáže najít opravdovou sílu.“

„Mně připadal jako nafoukanej idiot,“ suše zamulal muž v širokém klobouka stojící vedle čarodějnice.

„Ty se v charakterech hovno vyznáš, hele. Radši mě vodnes, kam potřebuju.“ Zmizeli.

 

Jediné co mi bylo jasné, že jsem padal. Neviděl jsem nic, zprvu jsem pokládal za jisté, že mám oči vypálené. Jak jsem sebou ale škubal můj kožovitý kokon se roztrhl. Konečně jsem mohl zhodnotit, jak na tom jsem. Na jedno oko jsem dost špatně viděl, spáleniny byly po celém těle a ze zad mi vlála plachta dračí kůže, kterou jsem se na poslední chvíli obalil. A padal jsem z výšky asi tří set metrů. Pode mnou byly louky a kus dál les. Báječná změna. Vždycky jsem věděl, že neumřu v záhrobí. Zařval jsem a z obratlů mi vyrašily struny, ke kterým se přilepila blána. Chvíli jsem si plachtil. A pak přišel první vršek borovice jedno křídlo mi urval a přerazil ruku.

Ležel jsem na zemi a vzpomínal. Už jsem si nemohl vybavit jak to celé začalo. Příchodem do záhrobí? Ne, ne. Když jsem poprvé snědl ženské srdce? Nebo pohledem do zahořklých profesorových očí… začalo to v postýlce, uvědomil jsem si. A konečně někdo nový. Přihnal se nějaký chlapík jen v košili a onucích. Za ním dva naháči táhli káru. Byli to moc divní naháči. Měli po těle vytetovaná písmena a v ústech držely tlustý řetěz, z kterého jim na bradu plandal kříž. Měli husté vlasy ale uprostřed temene vyholené kolečko. Muž na káře byl oblečený a to v černém. V rukou držel berlu, na hlavě měl helmici ve tvaru holubice v letu. Něco se mezi sebou domlouvali cizím jazykem. Pak přiběhli naháči s kolíky v rukou a začali mi nohy i ruce přibíjet k zemi.

„To stačí!“ zařval kdosi a z lesa se blížil dusot. Přijel kočár, jeho vozka byl zarostlý, rozšklebený muž. Na zadku kočáru stál někdo další. Ale do očí jsem mu neviděl, stínil je klobouk. Z kočáru vystoupila stařena.

„Kliď se babice. Tohle místo musí očistit Hospodin-pán.“ Už jsem helmě s holubicí rozuměl. Babka nic neřekla a dál šla ke mně. Helma se rozmáchl berlou a nahatí pochopové vyrazili k babce.

„Neslyšels o úctě k starším, černoprdelníče!“ zavrčel chlupatý vozka a skočil z kozlíku. Od pasu tasil kord a zabodl ho do krku jednoho naháče. Druhému vykousl z pusy jeho řetěz. Urval mu jej i se spodní čelistí. Zmrzačený se třásl na zemi a vozka mu dopal na hrudník dokud nedodýchal. Prošel kolem něj mohutný muž v širáku. Sedlák v košili se dal na útěk, kněz padl na kolen a vztahoval ruce k nebi.

„Bůh je má opora a štít!“

„Hm,“ řekl klobouk a tenkou dýkou knězi rozřízl hrtan až k bradě. Druhou dýku hodil po prchajícím.

---