SEN

Toto dílko už ve svém archivu nějakou dobu oprašuji, možná už nadešel jeho čas.

Na obloze jsme spatřili dvě jasně rudá slunce a tak jsme chvíli užasle stáli v davu zmatkujících lidí. Jak se to všechno seběhlo? Já a můj kamarád rádi chodíme na večerní procházky a tak jsme se opět na jednu vydali. Chvíli jsme procházeli ulicemi velkoměsta a nevnímali zmatek kolem, protože jsme byli zabráni do sdělování svých denní starostí a smutků. Najednou mě upoutala panika ostatních, někteří lidé utíkali, jiní zmateně postávali nevědouce co si počít, jiní plakali, nadávali, ale oči všech se upíraly k nebi. I já jsem tedy pohlédla na oblohu a nevěřila svým vlastním očím. Uviděla jsem dvě jasně rudá slunce, jedno bylo větší a jasnější, druhé trochu menší, ale jinak věrná kopie prvního. Kamarád mě vyrušil z mého ohromení, chytil mě za ruku a najednou jsme oba utíkali, protože menší ze dvou ohnivých kotoučů padal k zemi a mi byli téměř pod ním. Co se seběhlo dál, vím jen ve zkratkách, ale najednou jsme stáli před bytem mě neznámým, na dveřích však bylo jméno mého přítele malíře. Znala jsem malíře dlouho dobu, ale nikdy jsem v jeho bytě a zároveň ateliéru nebyla. Dveře byly otevřené, tak jsme vešli dovnitř, již při překročení prahu jsem vnímala zvláštní uklidňující atmosféru tohoto bytu. Ocitli jsme se v malé čtvercové místnosti s jedním oknem, v které byl velký kulatý stůl a židle rozmístěny bez ladu a skladu po celém pokoji, zřejmě malíř tuto místnost užíval jako kuchyň. Když se nám povedlo proplést přes všechny židle, stanuli jsme na prahu ateliéru, takovou místnost jsem nikdy neviděla. Kam jsem se podívala, byly obrazy, na stěnách, na stropě, dokonce i podlaha byla jeden velký obraz. Všechny malby působily osobitým, ponurým, ale zároveň uklidňujícím dojmem, jako by na mě po dlouhé a vyčerpávající nemoci konečně dýchl život. Najednou mě napadlo neblahé tušení, co když se malíři něco stalo? Zatímco můj přítel se posadil na podlahu ateliéru a hleděl po té šokující události venku kamsi do neznáma, já se vydala ke dveřím na druhé straně místnosti. Tyto dveře pomalovány zvláštními ornamenty šly poměrně lehce otevřít a za nimi jsem spatřila světlou podkrovní místnost plnou střešních oken, která nebyla zdobena žádnými obrazy, nebyl v ní ani nábytek a prázdnota této místnosti odrážela všechny odstíny světla, jak sluneční paprsky postupně procházely okny, jako bych vstoupila do křišťálu. Uprostřed místnosti stál můj přítel malíř s mírně ironickým úsměvem na tváři. Najednou jsem věděla, že tento bohém plný neskutečné energie a síly, je jediný člověk, kterého dokáži bez výčitek svědomí milovat. Že on jediný zná všechny moje pocity a myšlenky. V této prázdné místnosti jsem konečně byla doma a v bezpečí, moje tělo pohltil hřejivý nápor lásky a citu. Chtěla jsem promluvit, ale jen jsem otevřela ústa a najednou mi všechna slova připadala zbytečná a prázdná. Malíř vykročil mým směrem, usmál se a podal mi ruku. Zmámená tímto prostým gestem jsem vykročila k němu a vztáhla paži, abych mu mohla podat svoji dlaň, když vtom jsem se probudila.

---