Rendez-vous

paralelní děje

1. obraz / int / večer / Janův pokoj Večer. V prostorné místnosti se nachází mladý muž asi okolo 20-ti let. Sedí před skříní a prohrabuje věci, které jsou z ní vyvalené – gramofonové desky, papíry, fotografie, plakáty, magnetofonové pásky, sešity a různé drobné předměty – míček, dřevěná soška, sklenička, láhev od piva, dýmka, plechová krabička atd… Chlapec si je prohlíží a dává na stranu kazety s magnetofonovými pásky. Na posteli za jeho zády je vyvalené oblečení, které patří do otevřené skříně hned vedle ní. Pod dvěma velkými okny v čele místnosti je dlouhý stůl, na němž je psací stroj, papíry, sešity a velký magnetofon Aiwa. Pod stolem leží baskytara, u stěny stojí piano. Na stropě visí jakýsi dřevěný artefakt, kolem nějž je omotaná magnetofonová páska, co sahá až těsně k parketám na podlaze. Chlapec si píská jakousi svižnou melodii a skládá na sebe kazety. -„Jendo!“ ozve se ženský hlas. Jan se na to hned zvedne a odchází z místnosti. Projde halou, ze které je vidět do kuchyně, kde u linky stojí žena, jeho matka. Jan jde rovnou otevřít venkovní dveře. Stojí za nimi tři chlapci v kožených černých bundách. Jan se s nimi přivítá. Potom si vezme z věšáčku klíče a vyjde jen tak v papučích za nimi na chodbu. Tam odemkne hned první dveře vedle těch, z nichž vyšel – vedou do sklepa. 2. obraz / int / večer / sklep Chlapci jeden za druhým sestupují po úzkých schodech až vejdou do neomítnuté místnosti, kde je bicí souprava, stojany na mikrofony, komba, kufry a různé kabely. JAN Hele, tak co budete potřebovat? Asi všechno co? Stojan jeden… 1. CHLAPEC Ty s náma dneska fakt hrát nebudeš? JAN Ne, dneska fakt ne. Jan skládá stojan. Chlapci stojí okolo něj. 1. CHLAPEC Neblbni, vole. JAN Já neblbnu. Jasně, že bych strašně rád, ale... Jan krčí rameny, usmívá se a svítí mu oči. 2. CHLAPEC No jó. Jasně. Eva… Chlapec se tváří spiklenecky. 1. CHLAPEC Ty vole, to jí nemůžeš říct, že nemůžeš? Tak jí na ten koncert pozvi,… JAN To nejde, kluci, fakt ne. Jan se tváří smutně. 3. CHLAPEC Tak vole co děláš, seber si basu a pojď. Neřeš to, kvůli buchtě… JAN Já se s váma vo tom už nebudu bavit, pomocte mi to sbalit. 1. CHLAPEC A co ti ta Eva vlastně nakukala, že bude nebo co? Normální rande? 2. CHLAPEC významně Pozvala ho k sobě domů. 1. CHLAPEC No jo, si myslíš, že smočíš. Ozve se smích. Jan smotává kabel, ostatní jen tak postávají. JAN Šmarja, děte to rači naložit. 1. CHLAPEC Rači dem kucí, hučí mu v kládě. Ozve se souhlasné hučení. Chlapci popadnou věci a stoupají po schodech nahoru. 3. obraz / int / večer / Janův pokoj Jan sedí na posteli a zpívá si /Hroši jsou, divný zvířa-ta, ta ta ta tá/ do krabice dává kazety, potom jde ke stolu, vezme stoh papírů popsaných strojopisem a převáže je kouskem magnetofonové pásky, kterou našel na zemi pod stolem. Papíry přidá do krabice. /zpívá: Tlustou kůži maj, ta ta ta tá/ Zavře jí a začne se rozhlížet po pokoji. Jeho zrak utkví na puntíkaté kravatě, která visí mezi ostatními na dveřích skříně. Sundá jí a převáže s ní krabici. Podívá se na balíček a zasměje se. Potom se zaměří na šaty rozházené po posteli. Je tam několik košil, z nichž si Jan oblékne tu nejbarevnější. 4. obraz / int / večer / byt Eviných rodičů Eva /dívka okolo 20-ti let/ sedí na linoleu v místnosti panelákového bytu. Pokoj má holé stěny a je bez nábytku. Uprostřed je jen několik krabic plných nejrůznějších věcí. Eva se přehrabuje v jedné z nich. Postupně vyndavá všechny věci, co v ní jsou – různé papíry, časopisy, plyšáky, sošky… Když je krabice úplně prázdná, Eva se s povzdychnutím přemístí ke druhé krabici – vyndavá knihy, gramofonové desky, stoh papírů – náhle se pozastaví, soustředěně zkoumá papíry a kroutí u toho fascinovaně hlavou. Potom je dá stranou a začne znovu hledat. Po chvíli najde papírovou krabici a v ní pár kazet. Eva se jen zběžně podívá na jejich ručně dělané obaly a položí je stranou. Stoupne si, podívá se okolo sebe – na zemi je strašný nepořádek. Eva se zatváří útrpně a hlasitě si povzdychne. Sebere krabici s kazetami a stoh papírů a položí je na botník v předsíni. Potom udělá pár kroků do ložnice, kde je otevřená skříň a z ní vyvalené oblečení. Začne se jím probírat a třídit je na hromady. Oblečení z jedné hromady skládá a vkládá do kufru na posteli. Když má hotovo, podívá se na druhou hromadu – jsou tam onošené zmačkané věci, Evy pohled upoutá punčocha. Náhle se její tvář rozzáří, jako by jí něco napadlo. Vezme punčochu a jde s ní ke krabici a papírům v předsíni. Punčochou je sváže dohromady. Potom, se vrátí do kuchyně a za zvuku tikání hodin a hučení stoupačky usrkne čaje. 5. obraz / int / večer / chodba domu Chodbou panelákového domu kráčí Jan v kožené bundě, v rukou drží krabici převázanou kravatou. U jedněch dveří se zastaví, chvíli stojí nehnutě, potom se zhluboka nadechne, usměje se a zazvoní. 6. obraz / int / večer / byt Eviných rodičů Crrrrrr, rozlehne se bytem. Eva odloží hrnek, hlasitě oddychne a jde pomalu ke dveřím. JAN Ahoj. Janova tvář se rozzáří v úsměvu, když Evu spatří. Eva se jen trochu usměje s potom spustí. EVA Čau, hele, prosímtě, promiň, že jsem tě tahala až sem. JAN To je v pořádku Jan se usmívá. EVA Chtěla jsem ti jenom něco dát, co bys asi nerad, aby skončilo v popelnici. Říkala jsem si, že by bylo fér ti to dát... Eva na chvíli zmizí ze dveří a natáhne se pro krabici. Podává ji Janovi. Jejich pohledy se protnou na punčoše. EVA Tady máš i tu punčochu, kterou jsi tak dlouho, nevim proč, chtěl. Eva se usmívá. Podává mu krabici, když si všimne té, kterou má v rukou on. Jan s ní ucukne, jako by ji chtěl schovat, ale její pohled je k ní upnutý. Eva se jen podivně zmateně zatváří, nadechne se a pokračuje. EVA To jsou nějaký věci vod tebe, já nevim, co bych s tim dělala. JAN koktá Co se... EVA Odjíždim do Ameriky. JAN Do Ameriky? EVA No, emigruju... JAN Cože? Ty? Pročs mi to neřekla? EVA Nechtěla jsem, abys byl smutnej. Chvíle ticha. Jan se nevzmůže na slovo. EVA Fakt promiň, že sis pro ty věci musel přijet osobně, mám hrozný práce před odjezdem… JAN Jaký věci, co mi to dáváš? EVA Ty tvoje, cos mi dával... JAN Ale to jsem ti dal, to si nech. EVA Já to nemám kam dát, mám strašně moc věcí.. Chtěla jsem ti je dát a rozloučit se. Hele, tak ahoj, a netrap se. Eva dá Janovi pusu, chvíli čeká, co řekne a když vidí, že není schopen slova, zabouchne dveře. Jan stojí v chodbě panelákového bytu, v rukou má krabice plné svých nahrávek a textů. Zpod kožené bundy mu vykukuje pestrobarevná košile.

---