Z vesmíru do nekonečna

              V hlubokém Vesmíru, v místě, kterému by se dalo říkat, kdyby mu měl  kdo tak  říkat,  Osvěžovna  duší,  proběhl  pozoruhodný proces. Vesmírný prach, který ze sebe ze spaní setřásly  duše  pochrupující  v souhvězdí Vodnáře na hřadu v nebeském  kurníku, se zhoufoval, aby dal vzniknout  jakémusi  zbytkovému Nic konkrétního tvaru.            

„To“ bylo vybaveno schopností poznávat a myslet. Na rovinu -  z pozemského hlediska  šlo o genialitu na  entou.  I z  hlediska  obyvatel planety Glís 876 D, v jejíž mlžné atmosféře  k popsané události došlo, se jednalo o mimořádnou inteligenci.

Úkaz  to  byl  na  zdejší poměry a na prostředí vodních par a oxidů uhlíku překvapivý, nepředpokládatelný,  umocněný  poznáním  uvedeného subjektu, že  jeho Já  se liší od všech  ostatních Já v okolí. Nikdo ho neanalyzoval, nikdo se k němu  nehlásil,  pokud o něm někdo věděl, nedal to najevo.

„To“ bylo veliké z pozemského pohledu jako pingpongový míček. Někdy  ale, a to platí pro všechny světy, hrají taková mrňata překvapivě důležitou úlohu.

Vesmírné  novorozeně   se  na  hřadu  trochu  nadmulo, mírně  se  vzneslo a vyprodukovalo myšlenku.  Napadlo ho: "A lítám". A Něco, co  mohlo být ozvěnou, kdyby se v té části souhvězdí šířil zvuk, vydechlo: "A lítá". Tak přišel Alita ke jménu.

Nebeský hřad má pět pater, Alita se rozhodl, že se uvelebí mezi druhým a třetím zdola.

Později byl ochoten připustit, že už tehdy mu pět vodorovných symetricky  usazených latěk  z jakéhosi hvězdného dřeva připomnělo notovou osnovu.

          Alita nezatížený povinností čekat na chvíli, kdy na jeho adresu bude zaveleno: "Akce", a postrádající určení místa své další existence, seděl mezi dřímajícími dušemi jako ťuhýk na větvičce. Nudil se strašlivě.

Konečně se před ním zachvělo něco jako mlhovina a nekompromisně zavelelo: „Zde nemůžeš zůstat, nejsi Glísan. Jsi předurčen k poznání Nekonečna a přinesení toho nejlepšího odtamtud k dobru Poznatelného Vesmíru. Použij předpokladů, jež ti byly dány při tvém stvoření a UPALUJ.“

            Poslední slovo bylo doprovozeno strašlivým hlukem, aby meziplanetární mládě poznalo, že výzva je míněna vážně.

                                                                                         ***

Tou dobou měl Marek velkou přestávku. Sedl si na zábradlí před školou a četl   právě ten  nejlepší druh literatury,  jeden z příběhů ze  Zeměplochy.  Náhle mu v hlavě zaševelilo: „Kde to jsem, kdo jsi, co to děláš?“ Kluk se nezdržoval přemýšlením a nezaváhal s odpovědí, aniž by při ní hnul pusou: "Planeta  Země,  Česká  republika, žák  čtvrté třídy Marek Rous, nabíjím se energií."

Marek se tetelil vzrušením. Seděl jako pecka a bál se pohnout,  aby úžasný pocit komunikace s  Mimozemšťanem nepominul. Alita byl nadšený neméně. "Takový pohotový tvor" pomyslel si. "Toho se budu držet a on mi pomůže dozvědět se o téhle planetě co nejvíce."

Prvnímu  setkání  obou bytostí  předcházelo několik událostí v Osvěžovně  duší. Alita  pozoroval  vše, k čemu až jeho vnímání dosáhlo. Co  obhlédl,  signalizovalo  ihned  jeho  přijímacím  částicím podrobnější informace. Zíral   do  ligotání  mléčné dráhy a přemýšlel, kudy do Nekonečna.

V nitru se mu ale ukazovaly jen různé shluky buněk, které se houfovaly v tvory s hlavou, tělem a končetinami. Červená  a  zlatožlutá barva, která je v  jeho  představě  lemovala,  svědčila o jejich teplokrevnosti, tělesném i duševním pohybu, o životaschopnosti. Alitu lákalo poznat je zblízka, protože  sám se cítil být také živoucí. Soustředil se ještě víc a v jeho představě se zjevila krásná modrá planeta jednoho ze sympatických Sluncí, kterých měl ze své základny na horizontu bezpočet. Přestože k ní pouhým okem nedohlédl, zdála se mu dosažitelná a život se mu tam jevil ze všech planet, na kterých ho cítil, nejintenzivněji.

                                                                                         ***

Měli jste někdy gumový míček hopík? Takových asi čtyřicet milimetrů v průměru, a když se s ním v předsíni praštilo pořádně o podlahu, skákal jako oživlý do stropu, omlátil se o všechny stěny, a kdybyste ho nechytili, skákal by déle, než by to kohokoli mohlo bavit?

Alita  už byl tak netrpělivý, že přestal na své příčce udržovat rovnováhu a poskočil ze všech sil šikmo nahoru, aby nedopadl zpátky. Chtěl vypadnout a chtěl se dostat na  modrou planetu. Jinak mu bylo úplně lhostejné, co se s ním stane.

No, stalo se, stalo. Mimozemšťánek létal stejně jako  hopík, ale v jeho případě to byl let od jednoho vesmírného tělesa ke druhému. Cestou vnímal jen barevné šmouhy a blízko u některých hvězd tíživý tlak. Tak tak unikl pár červím dírám. Pokud se mihl kolem nějakých plavidel, jejich posádka ho nezahlédla. Než přistál na Zemi, dlouho zpomaloval. Přesto byl ve srovnání se svým tvarem před cestou zploštělý, takže se navždy podobal citrónu anebo, chcete-li, velké celé notě.

 Když  jeho soustředění pominulo, byl na  Zemi.

 Co se týká cílového místa Alitova přemístění,  přistál na  ramenu tvora, který  byl přesným ztělesněním  jeho představ.

Mimozemšťan si bez otálení s pozemským klukem vyměnil beze slov pár informací. Alita Markovi vysvětlil, že jde o telepatii.

Pak už se rychle dohodli, kdo jsou, a že se od sebe ani nehnou.

            Po vyučování řekl Marek myšlenkou, jako to dělal Alita: "Jel bys se mnou k nám domů? Poznáš  všechny možné zajímavosti." Když Alita, který si na oplátku okamžitě osvojil způsob Markovy řeči, i jeho ne vždy spisovné výrazy, odpověděl, že jasně, a co by asi jako dělal jiného, přestal se chlapec konečně bát, že ho nový známý opustí.

            Noví kamarádi žili v představě, že Alitu nevidí nikdo jiný, než ten, komu se on sám ukáže, a tedy Marek. Tomu se „citrónek“ velice líbil. Zbytek dne pro něj hledal doma v knihovně různé encyklopedie a když šel spát, pustil mu v televizi naučný program o Zemi. Alita zatím nic jako je únava necítil.

            Ráno byl Marek dost vyjevený. V kuchyni našel dědečka nad voňavým kafáčem. Kolem hlavy mu lítal a pobzukával Alita a oba spolu zřetelně rozmlouvali.

Představ si, že v televizi říkali, že zrovna touhle dobou je na Zemi celkem třicet čtyři válek, není to příšerné?“ začal Mimozemšťan místo pozdravu.

Marek se začervenal, jak se zastyděl. Hned si ale ověřil, že je děda přesně takový frajer, jak si to o něm vždycky myslel.

„Vysvětluji tady zrovna tvému příteli,“ řekl děda telepaticky, aby Alita rozuměl, „že je to sice na Zemi nic moc, ale lidé že mají odjakživa tři hodnoty, kterými v každé době překonají zlo a překážky.“

Marek honem nevěděl, o co by mohlo jít, a tak se jen díval z jednoho diskutujícího na druhého. Alita mu začal přičinlivě do hlavy vysílat jakoby byl zkoušený na stupínku ve škole, co se od dědy dozvěděl: „Lidé mají nekonečnou víru v sebe, schopnost vzdělávat se a vynalézat pak stále užitečnější věci k dobru  lidstva. Překážky proto nemají šanci. Mají také nikdy nekončící naději, že vše zlé se obrátí v dobré. Zlo existuje, ale je ve srovnání s nadějí konečné,…“ Dál už nepokračoval, protože dědův proslov  přerušil Markův příchod. Pozemšťánek chňapl po housce se šunkou a obrátil se na dospěláka: „A jak je to dál, dědo, vzpomínám, že jsi mi to kdysi říkal.“

„Nic ve Vesmíru, ani nikde za jeho hranicemi, není lepší, silnější a trvanlivější, než nekonečná láska, a její kolébka i domov je tady na Zemi,“ řekl děda. Vtom obě pozemské bytosti zaznamenaly, že s Alitou se něco děje. Začalo od něj sálat horko, rozsvítil se, až je zabolely oči a pak začal divoce poletovat po kuchyni, div ho nevcucnula digestoř. „Co je ti, kamaráde,“ vykřikl  Marek leknutím.

„Slyšel jsi to, slyšel, slyšel?“ vysílal Alita překotně. „Hned trojí nekonečno je na vaší planetě, nemusím na žádnou cestu Vesmírem, ani dál za něj. Své poslání jsem splnil, a nemusel jsem se o to ani nijak vynasnažit.“

            Marek sebou plácl na zem a kopal nohama do výšky. Touhle hrou na převrácenou berušku vyjadřoval odmalička maximální stupeň radosti. V uších mu doznívala poslední Mimozemšťanova slova:

 „Takže tu zůstanu s tebou.“