Jak jsem si koupila trabanta

     Můj známý Marek často jezdil do východní části nyní sjednoceného Německa a mimo jiné tam obhlížel i autobazary. Jednou mi volal a pravil, že má pro mně bezvadné vozítko. Nerezaví, nepotřebuje skoro žádnou údržbu a na krátké, meziosadové jízdy je naprosto vyhovující. A ta láce! Neodolala jsem a kývla. Za cenu necelých 2000 Kč jsem se tak stala šťastnou majitelkou 13 let starého, světlého, mírně poškrábaného trabanta s honosným označením - limuzína. To slovo ve mně vyvolává představu nejméně šestimetrového lincolna, ze kterého vystupují načančané hvězdy filmového nebe při předávání Oscarů, zatímco ten malý dvoudveřový chudáček by vedle něho vypadal jako zablešený voříšek s natrženým uchem vedle ušlechtilé dlouhonohé německé dogy. Stál na parkovišti s typickou trabantskou dobromyslnou maskou a skoro to vypadalo, že mi na přivítanou zavrtí výfukem. Byla to láska na první pohled. Byl můj.

     Jenže všechno nebylo tak úplně jednoduché. Auto bylo právně moje a jakožto právoplatná majitelka vozu jsem měla povinnost zaplatit zákonnou pojistku. Jsem velmi dbalá zákonů a tak jsem se hned druhý den poslušně dostavila k přepážce České pojišťovny, bych přihlásila svůj vůz a odvedla povinnou daň. Vlídná zaměstnankyně pojišťovny mi sdělila, že jsem sice auto zakoupila v listopadu, ale povinnost platit pojištění trvá už od ledna, takže současné penále za pozdní zaplacení by vysoce překračovalo cenu několika takových vozítek. A doporučila mi, bych to letos nechala být a pojistku pro příští rok zaplatila co nejrychleji v novém roce.

    Ta dobrá žena však netušila, jaké trauma tím způsobí mé poctivé duši. Stala jsem se přestupníkem zákona! Protože jsem si opravdu netroufala projíždět se před služebnou místního oddělení policie, volila jsem k jízdám alternativní trasy, čímž docházelo k mnohým dramatickým událostem. Při jízdě od rodičů, když už jsem si libovala, že potmě snad naši policisté nebudou tak aktivní, jsem najednou před sebou s úděsem zahlédla krouživý pohyb červeného světýlka. Děs a úlek zrychlil mé reakce, takže bych si v tu chvíli nezadala snad ani s agentem 007. Bleskově jsem zapnula směrovku a plavně odbočila do úkrytu za domy. Tam jsem zastavila a zklidňovala splašené srdce. Už nás mají! Tehdy desetiletý Tadeáš vyběhl z auta podívat se, zda za námi nejedou a prozkoumávat terén, kterým bychom se mohli dostat domů. Strážci zákona nám totiž stáli v cestě. Synek se vrátil s dobrou zprávou, že za kravínem se dá projet . Stali jsme se psanci. Plížili jsme se polní cestou se zhasnutými světly a i samotný trabant ztišil svůj obvyklý řachtavý zvuk. Nechytli nás. Že toho dne nehledali mě, ale uprchlého vězně, jsem se dozvěděla až později.

     Ukolébána svou překvapivou schopností prchat strážcům zákona, jsem se druhý den i s dětmi vydala na návštěvu k Drahušce do sousední vesnice. Katka mi popsala cestu, leč byla dosti spletitá a... no, zabloudila jsem. Bylo vidět, že tudy cesta nikam nevede, a tak jsem se na malém prostoru otáčela a otáčela, až jsem zahučela do příkopu. Trabantík se tak lekl, že mu chcípl motor a odmítl nastartovat. Otočila jsem klíčkem - a ani ťuk. Kousek dál stáli na poli dva zemědělci a zvědavě mě pozorovali. Vystoupila jsem z auta a ti dobří muži nasadili chápavý výraz - no jo, ženská! Jeden se loudavou chůzí vydal ke mně a když došel, podíval se na auto a na mně a pravil: "Pani, co to tu vyvádíte?". Zkroušeně jsem mu vysvětlovala, že jsem zabloudila a nějak mi to nevyšlo při couvání a.... a teď to nechce nastartovat. A že nevím, co mám dělat. Pobaveně a s typickou mužskou nadřazeností se mě zeptal: "Pani. Mate v tom vubec benzin? Funguje vam baterka?" Když jsem odvětila, že ano, tak zamyšleně pokračoval: "Je listopad. Za chvíli nasněží. Tož to nechte tu a jak pojede rolba, tak vam to shrne z cesty a bude klid." Pak si ale sedl za volant a moje auto v děsivé předtuše pryskyřice rolované nemilosrdným sněhovým pluhem oživilo startér a motor naskočil. Rychle jsem sedla do vozu a abych si neutržila ostudu,   vystřelila jsem takovou rychlostí, že to málem odnesl zvědavý pes. Muž se chytil se za hlavu a prchal do bezpečí na pole.

Moji synové večer pravili, že teprve vlastnictví auta jim ukázalo, jak byl bez něho náš život šedivý a nudný.