GPS

    Předpokládám, že téměř každý někdy jel na dovolenu autobusem, nebo o tomto způsobu cestování alespoň slyšel. Mnohahodinová cesta, pravidelné zdravotní přestávky, střídání řidičů, fronty na toalety, absence spánku a nesnesitelná bolest celého těla. Tohle všechno jsme byli ochotni podstoupit, když jsme si, s mojí ženou, zakoupili dovolenou v Černé Hoře. Pravda, 1400 kilometrů není zrovna málo, avšak přežili jsme už horší věci a Montenegro stojí za to navštívit.

    V den odjezdu se ukázalo, že nejen my, ale i cestovní kancelář měla v úmyslu šetřit. Autobus nebyl z nejmodernějších. Byl však, kupodivu vybaven klimatizací a navigačním přístrojem GPS. Natěšení rekreanti z celé republiky ukládali svá zavazadla a poočku sledovali spolucestující.

"... jen pokud to bude nezbytné! A když se vyhnete jízdě po dálnici, můžete také ušetřit
významnou částku! " zaslechl jsem při nastupování poslední instrukce řidičům, od zástupkyně
cestovní kanceláře. Poté přepočítala pasažéry, rozloučila se a vystoupila. Vystoupila!
Ještěže alespoň oba řidiči zůstali. Plán cesty byl zřejmě takový: přes Rakousko a Slovinsko po dálnici, pak Chorvatskem po tzv. staré trase do Splitu a opět po staré, kolem moře do Dubrovníka. V Montenegru, naštěstí, dálnice nejsou.

    Sotva se mé tělo stačilo přizpůsobit tvaru nepohodlného sedadla, už jsme opouštěli Vídeň.
Několik zdravotních zastávek, průjezd Slovinskem a v dáli už byl vidět Záhřeb. Nečekaně snadné. Ovšem, jak praví Murphyho zákon - " Když jde něco dobře, někde bude chyba ". A byla.


    Ve městě Karlovac jsme sjeli z dálnice a přísedící řidič slavnostně spustil stanici GPS.
Nezajímám se příliš o techniku tohoto druhu, nicméně dotěrné povely syntetického hlasu nebylo možné delší dobu ignorovat.
- Přeřaďte se do pravého jízdního pruhu.
- Po sto metrech odbočte vpravo.
- Po padesáti metrech odbočte vpravo.
- Po deseti metrech odbočte vpravo.
- Přepočítávám.
- Po dvaceti metrech odbočte vlevo.
- Po pěti metrech ...
- Přepočítávám.
Řidič byl očividně nesvůj.
" Ty, Cyrile, musíš to restauro... no tento, vypnót a zapnót! Dyť se zase vracíme. Nastav to na Split! "

" No ja, už vím. Otoč to, já ten krám cestó vyladím. "

    Nevyladil. Více než padesátiletý Cyril zjevně nebyl technický typ.
Šoféři se vystřídali a přemlouvání GPSky ke správné funkci se ujal o něco mladší Antonín.
Postupoval přesně podle poučky : "Jestliže selhaly všechny pokusy, je načase přečíst si návod".
Zatímco Antonín pročítal manuál, přístroj dál opakoval výzvy ke změnám směru, jimž nebylo
možno vyhovět. GPSka zcela evidentně jela někam jinam, než my. Nebyl jsem sám, koho tato disproporce začala znepokojovat. Řidič za volantem nejprve hlasu žertovně odsekával, pak mu nadával, ale netrvalo dlouho a prudce zabrzdil. Vyrval GPSku z palubní
desky, mrštil jí do pole a vyběhnuv z vozu, snažil se zadupat ji hluboko do země.
Poté, co se mu to částečně povedlo, opět nabyl klidu a přístroj exhumoval.

" Antošu vytahni mapu! " zavelel a nastartoval. Všem se nám ulevilo.
Řidič konečně pochopil, že světové strany jsou neměnné a mapa nikomu do řízení nekecá.
Cesta překrásnou krajinou začala ubíhat mnohem svižněji a nikomu ani příliš nevadilo, že další urinační zastávka nebyla u benzínky, nýbrž v polích. Řidiči vařili kávu a žertovali s pasažéry. Výhrady měl pouze jeden strýc z Valašska, který kvalitu instantní kávy komentoval slovy:
" Ogare nešťastný, že ťa haňba neobšůstne! Dyť to sa nedá pit ani řiťů! " a dolil si pohárek
z kapesní ploštice. Zavonělo to přezrálým švestkovým sadem.
Znovu start. Další silnice, další vesničky, další přírodní scenérie. Při pohledu na překrásný západ slunce jsme odevzdaně usínali. Nikoho neudivilo, že slunce zapadalo na poněkud neobvyklé straně. Na jihu.

*

    Z dřímot mě vytrhlo rytmické troubení klaksonu, připomínající tísňový signál v Morseově abecedě. To řidič Antoš tloukl zoufale hlavou do volantu, přičemž opakovaně vykřikoval expresivní výraz pro nevěstku. Ve chvíli kdy si byl jistý, že už probudil úplně všechny, uchopil mikrofon, vstal a roztřeseným hlasem pronesl onu památnou řeč:
" Nezlobte se, teda vlastně promiňte, jestli, nebo vlastně že jsem vás vzbudil; teda pokuď jste spali. Je mě to velice trapné, ale už jste určitě zgómli, že nejakó chvílu blódime. My tady tó trasó jedem poprvni a fčil už fakt nevime z keré do keré. Tož sem se chtěl zeptat, esli to tady nekdo znáte, esli byste nemohli pomoct s navigacó. Jako poradit, nebo tak. "

    Přihlásil se menší hubený stařík s ostrými rysy tváře a značným sebevědomím. Patrně válečný veterán. Prohlašoval, že to zde má proježděné křížem krážem, všude byl, všechno viděl a v těchto končinách zvlášť že je jako doma. Řidič mu podezřele rychle uvěřil.
Vydali jsme se do noci. Obavy pasažérů se zvyšovaly s přibývajícím počtem rozstřílených domů, neudržovaných zahrad a bezejmenných osad vystupujících ze tmy. Povrch cesty místy připomínal zmrzlou oranici a zdálo se, že se i ve voze prudce ochladilo.
Manželka se ke mě choulila, jako za svobodna. Stran pitného režimu jsme byli z domova vybaveni osvědčenou kombinací dvou pet-lahví. Ve dvoulitrové byla voda na velkou žízeň, v malé půllitrové pak Vodka. Na malou žízeň. Musím přiznat, že té noci byla žízeň stále menší a menší.Frekvence povelů samozvaného navigátora se časem snižovala a jeho hlas pozbýval jistoty. Po vystřídání řidičů, na otázku "kudy?" už jen zakroutil hlavou a argumentuje tím,
že za Tita byly cesty v onačejším stavu a mnohem lépe značené, odebral se na své původní místo. Cyril vyjel směrem - nazdařbůh, dopředu, rovně. A štěstí nám přálo.

Na kraji jakési neosvětlené vesnice stála ženština. Patrně selka. Alespoň podle typu oděvu
a motyky přes rameno soudě, určitě nešla z diskotéky. Ozářena reflektory, zapůsobila na nás
jako čtvrté zjevení Krista. Řidič křepce vyskočil z vozu a ženskou div neobjal. Nebylo slyšet hovor, ale pantomima to byla velkolepá. Po chvíli nahlédl do dveří:

" Antošu podé mě mapu ".

Představení pokračovalo. Opět se otevřely dveře a mapa vlétla dovnitř. V tomto kraji se ukázala být věcí zhola nepotřebnou.
" Podé mě papír a tužku! "
Pantomima se proměnila v živý obraz - Vesnická spisovatelka a muž držící motyku.
Cyril se opět nalodil a vítězoslavně podal kolegovi notýsek s náčrtkem a dlouhým seznamem vsí, kterými je třeba projet.
" Tónku, fčil už to musíme trefit " zahlásil a začal si vesele pobrukovat.
Všeobecné napětí opadlo. Rozdělil jsem se s manželkou o poslední doušek z malé láhve a usnul jsem.

    Za svítání už jsme, v městečku Ploče, vjížděli na dálnici .
První koho jsem po probuzení uviděl, byl rozespalý výběrčí mýta, který nechápavě zíral z budky. Ještě asi nikdy neviděl, že by řidič platil dálniční poplatek s takovou radostí a se slovy:
"Drobné si nechte".