"Postuj, chvíle, jsi krásná ... "

Ta vzpomínka, která je vrytá do mé paměti. Ten silný moment, kdy se vše zastavilo a byl jsem jen já a zvíře bojující o přežití. Konflikt člověka s přírodou, probíhající již tisíce let.

Ta chvíle, která se mi vybaví pokaždé, když bojuji s dalším zvířetem. Existuje jen ryba a já, snad ještě prut a vlasec, ale jen jako prostředek boje.

Ten den jsem chytal ryby na rybníku ztraceném vysoko v kopcích, skryt v údolí, ochraňován hustým lesem. Dokonalé splynutí, kdy se prolínají části lesa a vody a jemně si pomáhají k přežití.

Přesně tam jsem byl. Skryt za keřem, oblečen jako příroda – do barvy opadaného listí, do světlého odstínu kmenů, do cárů temné oblohy.Po kolena ve studené vodě, ukryt ve stínu listnatých obrů a na mém prutu nalíčená rybička. Malá rybička, marně bojující o život, lehce tancovala s červenou káčou na klidné hladině.

Ta krásná chvíle kdy les tiše šumí, vlnky narážejí do mých nohou, bublání požeráku. Podvečerní obloha je zabarvená všemi odstíny modré. Šum zelené trávy okolo břehu – krásná a přece krutě ostrá – dokáže pořezat při letmém doteku. Živá, měnící se kakofonie zvuků. Pro někoho všední, však pro mě manou.

Ten nádherný moment, kdy rybička zatančí poslední svůj poslední krok a je neúprosně napadena hladovým dravcem. Káča na hladině neklidně poskočí a po chvíli se neochotně potápí pod temnou hladinu. Čekám a povoluji vlasec. Čekám i tehdy, když se káča vzdaluje ode mě. Ta chvíle je tu. Podvědomí vydá signál. Jediným mocným sekem přivážu dva osudy k sobě. Boj začíná.

Okamžik, kdy všechny starosti jsou zatlačeny do ústraní, chvíle, kdy v člověku zvítězí jeho temné já, dávno opomenutá primitivní osobnost, kdy se adrenalin vyplaví do krve, kdy radost ze života je větší než jindy.

Lehké umění lovu, nepospíchám na rybu, ale pomalu a lehce doluji z temné, chladné vody živého tvora. Chvíle kdy si připadám jako svůdce lákající milenku na milostné hrátky. Či jako válečník nedávám šanci své oběti a drtím její obranu na kousky.

Klidná hladina se rozbouří a vydá svou oběť. Štika! Krásné pružné tělo, pestré zbarvení šupin, tisíce ostrých zubů. Čas se zastaví. Hledíme na sebe. Já, člověk, pán přírody, pokořitel slabých, a zvíře, krásné silné, ale přece vždy poražené. Boj probíhá jen chviličku. Jen tu chvíli, kdy štika zjistí co je to za zvíře na druhé straně. Vlasec praskne. Já padám, štika padá.

Ta chvíle totálního štěstí, radost z oklamání zvířete, přetrvávající vášeň zboje úplně vynahrazuje ztrátu kořisti. Takže klidně běž, chvíle, budou krásnější.