...do výslužby...

Mama, put my guns in the ground I can't shoot them anymore. That long black cloud is comin' down I feel like I'm knockin' on heaven's door. Knock, knock, knockin' on heaven's door Knock, knock, knockin' on heaven's door -Knockin' On Heaven's Door; Bob Dylan; Pat Garret & Billy The Kid O.S.T.(1973)

M: „Ale, ale… Kohopak to tu máme?“ pronese do dopoledního ticha a otupělosti vysokým hlasem pomenší plešatý tlouštík, načež se usadí na barovou stoličku. Jmenuje se Mirek a je to ten typ člověka menšího vzrůstu, ze kterého přímo srší horká a příšerně otravná energie na všechny strany. Servírka myjící v dřezu sklenice si s ním prohodí shovívavý úsměv, utře si ruce a začne chystat presso. Vysoký muž s mírně prošedivělou kšticí, který až do té chvíle neprojevoval známky života, si odlepí s hlubokým zamručením od tváře dlaň, o kterou se doteď opíral a típne ohořelou cigaretu. Jeho jméno zní Radim Lvoun a očividně není zrovna ve formě.  Zadívá se na tlouštíka a pokývá hlavou.

R: „Čau.“ dostane ze sebe a je vidět jak strastiplnou cestu z mozku na svět to slovo urazilo a kolikrát cestou prudce šláplo na místo, kam nemělo.

M: „Cože tu sedíš už teď? Je asi deset ráno a ty už vypadáš příšerně.“

R: „Ne už, ale  ještě pořád. Měl jsem dlouhou a náročnou noc a po ní obvyklé příšerné vstávání, které si přímo říkalo o to být utopený. Fakt příšerná noc.“

Radim do sebe hodí panáka, popotáhne nosem a zadívá se do barové desky.

Mirek se na druhé stoličce ušklíbne a kývnutím hlavou poděkuje za naservírovanou kávu.

M: „Víš, že už dávno nemám chuť poslouchat historky o tvých nočních dobrodružstvích.  Přešlo mě to tak po druhém dítěti.“

Radim vytáhne odněkud balíček cigaret a elegantními pohyby pěstěnými dlouholetou praxí si zapálí. Mirek míchá drobnou lžičkou presso a mírně vrtí hlavou.

R: „Já vím, pán je teď dospělej a zoodpovědnej a slýchat některý veselý věci už je jaksi pod jeho úroveň, když je teď zasloužilej tatík a váženej producent… Abys věděl, tak stejně není moc o čem vyprávět…“

M: „Copak? Příliš mnoho alkoholu a příliš málo vášně? To už jsem slyšel asi tisíckrát.“

R: „Já už toho teď zas tolik nevypiju.“ podotkne Radim a gestem si objedná dalšího panáka, ze kterého pak začne usrkávat. Zakroutí hlavou.

R: „Šestnáct. Chápeš to? Šestnáct…“

Mirek překvapeně vzhlédne od pressa a celá jeho distingovanost je rázem pryč.

M: „Ty vole. To musí bejt nějakej rekord ne? To se ti ani nemohli vejít do bytu, natož do postele… Šestnáct, ty vole…“

Radim nakrčí obočí.

R: „Co to meleš? Šestnáct let, ne šestnáct najednou.“

M: „Jo ták. No to teda jako nic moc. Utáhnout na Oskara jednu šestnáctku, to není zrovna hvězdnej výkon. Myslím, že by se Oskárek měl přesunout na čas ke mně.“

R: „No to víš, že jo. Aby s nim tvoje děti mohli mlátit o zem, žužlat ho a blinkat na něj. Zapomeň.“

M: „Ha-ha. No tak povídej, co si s ní celou noc dělal? Algebru?“

R: „Najednou to pana Kapouna zajímá, co? No, potom co jsem zjistil kolik jí je, jsem s ní jezdil po Praze a tahal z ní, kde bydlí…“

M: „A kdys zjistil, že slečna ještě tahá kačera?“

R: „Když jí z kalhot vypadla peněženka.“

M: „A to bylo kdy?“

R: „Nechtěj vědět.“

Mirkovi se na tváři rozhostil široký vřelý úsměv. Nabízí si z Radimovi krabičky a objednává si pivo.

M: „Takže ať si to pořádně představím. Tys dneska v noci jezdil po městě v tom svým prehistorickým bouráku s polonahou opilou šestnáctkou, která bulela, že nechce domů?“

Radim pokývá hlavou.

M: „Říkala, že tě miluje?“

Radim otočí další sklenku a zírá si na obrovské dlaně, položené na desce.

M: „Říkala?“

R: „Asi desetkrát.“

Radimovi se do strhané tváře začíná vracet barva a nepatrně mu cuká koutek.

M: „Ahá. A víš co musí být nejvíc libový? Když Ti chlap, co má přes dva metry, uprostřed noci přiveze podnapilou dceru, která je rudá až za ušima. Chlap, kterýmu po bližším ohledání táhne na padesát.“

R: „To teda ne.“ Radim se obrátí na servírku: „Že ne?“

Ta se jen usměje.

M: „Možná bys to mohl zfilmovat. To by byl trhák…“

Radimovo hrané podráždění se v mžiku změní na opravdovou dotčenost.

R: „Víš, co mi můžeš, viď?“

Radim zakroutí hlavou.

R: „Ty mi budeš něco povídat. Poslední filmy, na kterých si dělal… Namátkou. Růže u jezera. To mělo fakt hloubku, moje šedesátiletá domácí u toho každej den brečí. Krása ve tmě, další perla. Slepá modelka? Skoro si rozplakal i mě, hele.“

M: „Mám z toho slušný peníze. Producenty nikdo nikdy nezval na drahý přednášky pro smetánku, aby to pak mohli všechno prochlastat…“

Chvíli sedí potichu. Radim agresivními pohyby bere z krabičky další cigaretu, pak jí trhne směrem k Mirkovi, ten si také vezme. Radim si připálí a rychle pošle po desce zapalovač kamarádovi.

M: „Nemyslíš… Že už je čas toho nechat?“

Radim se na Mirka tázavě zadívá.

M: „Víš, už nejsi úplně…  Kluk.. A tohle Tě dost ničí a taky… Je to dost smutný…“

Radim nad tím jen kroutí hlavou.

M: „Máš nejvyšší čas. Zakopat kvéry, přejít do výslužby. Chápeš?“

Radim se nevesele usměje.

R: „Pěkně debilní metafory.“

Mirek zvedne oči v rezignaci a zakroutí hlavou.

Radim zvedne prázdnou sklenku.

R: „Dáme?“

M: „Dobře, ale jen jednoho. Musím ještě do kanceláře.“

Radim se vědoucně zašklebí.

 

Radim stojí před zrcadlem jen v ručníku a holí se. Jeho vysoké, šlachovité tělo, už opravdu začíná napadat stáří. Kůže je místy svraštělá a vytahaná, sem tam vyčuhují temné žíly. Radim dokončí holení a zadívá se na sebe, promne si oči, prsty zkoumá ochablé záhyby kůže. Smutně se zde stále trvající impozantnost míchá s nastupujícím úpadkem. Z kelímku vezme Radim kartáček a začne si čistít zuby. Stojí pak před zrcadlem a dlouho hledí sám sobě do očí. Rukou se při tom nepřítomně hrabe v pověšeném županu, odkud vytáhne cigaretu z krabičky a zapalovač a chystá se zapálit si. Pak si uvědomí, co dělá, vrátí vše zpět a oblékne si župan. Najednou zazvoní zvonek. Radim jde otevřít. Ve dveřích stojí výrazně nalíčená a vyzývavě oblečená slečna, které by zkušený střízlivý muž mohl tipovat tak k šestnácti. Radim jí sjede pohledem, zakroutí hlavou a zavře jí beze slova dveře před nosem.

 

Mirek sedí na tiskové konferenci a očividně mu není příliš dobře. Za dlouhým stolem, u kterého sedí, je vyvěšen obrovský kýčovitý plakát, na němž archaickým písmem stojí:  „Neříkej nikdy“. Vedle Mirka sedí patrně režisér, mladý muž v černých slunečních brýlích s nakrátko ostříhanými na blond obarvenými vlasy. Vedle něho pak jakási kráska, která jakoby měla na tváři namontovaný tentýž výraz, kterým zdobí již zmiňovaný plakát. Otázky jsou stupidní a na Mirka žádná nesměřuje. Nepřítomně tedy zírá na bílý ubrus, když v tom se mu náhle rozezpívá mobilní telefon. Omluví se a spěchá do zákulisí konference.

M: „Miláčku, kolikrát Ti mám vysvětlovat, abys mi nevolala do práce?!“

-

M: „Ano, já vím, co jsem slíbil, ale trošku se protáhlo. Znáš pisálky, zpoždění a pak kopa otázek.“

-

M: „Já bych taky byl radši doma častěji. Jo, já vím. Taky mi to chybí. Ale nemám teď-“

-

M: “Ano, ano. To já všechno vím, jen se teď musím-“

-

M: „Klidně to řekni mamince. Poslouchej. Musím se teď vrátit-“

Mirek zavrtí hlavou a odloží telefon na židli u stěny a rychle odejde. Z přístroje můžeme stále slyšet hlas paní Kapounové spílající svému manželovi.

 

Radim opřený o dveře si mne spánky. Po chvilce se rozeřve zvonek a ne a ne přestat. Radim se rozhodně napřímí a vydá se pryč od dveří. Zvonek pořád zvoní. Krok se zpomaluje, až se zastaví. Radim se vrací ke dveřím a otvírá je.

R: „Tak pojď dál.“

Dívka nadšeně přicupitá a napne se na špičky, aby ho vášnivě políbila. Pak zmizí v chodbě bytu. Radim vyhlédne na chodbu domu, rozhlédne se a mizí ve dveřích bytu.

R: „Prej do výslužby…“  

---